Čas jen pro mě

Celý příběh nám vyprávěla až po mnoha letech. Tedy poté, co jsme se vrátili z osudového představení v divadle. 

Služkou v Praze

Babička Anežka se narodila začátkem první světové války v malé vesnici na severu Moravy. Doma bylo pět sourozenců a malé hospodářství je jen těžko uživilo.

Když bylo Anežce patnáct, odešla sloužit až do Prahy. Rodina váženého lékaře se k ní chovala chladně, ale zdvořile. Ve velké vile na okraji Prahy sdílela malý pokojíček ještě s kuchařkou. Téměř vše, co vydělala, posílala domů.

Uplynulo několik let, starý pan doktor zemřel, krátce po něm i jeho žena a dům zdědil syn, také lékař. Měl tři dospívající děti a nejstarší Ladislav byl jen o pár let starší než Anežka.

Tajná láska

Pohledný mladík studoval medicínu a neustále kroužil kolem krásné služebné. Jí to samozřejmě dělalo dobře. Láska si nedá poroučet. Tajně spolu začali chodit.

„Anežko, až dostuduju, vezmu si tě,“ sliboval. – „S tím vaši nikdy nebudou souhlasit,“ smutně odpověděla Anežka. – „Doktoři jsou potřeba všude, přestěhujeme se spolu k vám na Moravu,“ plánoval.

V létě Anežka dostala kratičkou dovolenou – mohla si zajet na týden k rodičům. „Něco pro tebe mám,“ tajuplně se usmíval Ladislav a nasadil jí na prst prstýnek s několika řadami malých diamantů!

„Patřil mojí babičce, vždycky říkala, že ho mám dát své budoucí ženě!“ – „Ale… já… to přece nemohu přijmout!“ vykoktala Anežka. – „A proč? Chci, abys věděla, že tě mám rád a myslím to s tebou vážně!“

Zasáhla jeho matka

Doma na Anežku čekalo nemilé překvapení. Maminka byla těžce nemocná a bylo jasné, že už to nebude dlouho trvat, než si ji pánbůh k sobě povolá. Proto si Anežka musela pobyt doma prodloužit a napsat zaměstnavatelům, že neví, jestli se vrátí. Doktorova žena, tedy matka Ladislava, obratem odepsala, že už se vracet nemusí.

Ladislav jí poslal psaní plné vyznání lásky. Rodiče prý zjistili, že se mají rádi, a proto už Anežku doma nechtějí. „Řekl jsem, že se tě nevzdám. Budu na tebe čekat, má nejdražší Anežko.“

Láska nezůstala bez následků – Anežka byla těhotná! Co teď? Ladislav mě v tom nenechá! Napsala mu dopis, že čeká dítě. A očekávala jeho odpověď.

Netušila, že dopis zachytila Ladislavova matka, otevřela ho a synovi nepředala. A tak zatímco Anežka netrpělivě vyhlížela pošťáka, nešťastný Ladislav si myslel, že na něj Anežka zapomněla…

Život plný zatáček

S dcerou Milenou se Anežka těžce protloukala životem. Živila se jako švadlena i kuchařka. Pak kývla na nabídku k sňatku staršímu vdovci z Brna. Ten ale prý nebyl hodný na Milenu, tak se po dvou letech rozvedla.

Osud pak odvál babičku zase do Prahy, kde moje máma vystudovala medicínu a kde s tátou bydlela. Babička mě a sestru Alenu často hlídala a ráda s námi chodila do divadla. To byl pro ni svátek – hezky se obléknout a ozdobit ruku prstýnkem.

Prodaná nevěsta

Tehdy mi bylo deset, když jsme jako vždy ve třech vyrazily na Prodanou nevěstu do Národního divadla. Dvě řady před námi seděl starší prošedivělý muž. Všimla jsem si, že se na babičku tak nějak pátravě zadíval. Pak fascinovaně hleděl na ruku s prstýnkem. Celé představení po ní pokukoval. „Babi, ten pán se na tebe pořád dívá,“ špitla Alena. Babička se podívala jeho směrem a strnula! Pak rychle řekla: „To se vám zdá, holky,“ a upřeně hleděla na jeviště.

„Promiňte,“ oslovil babičku ten muž, když jsme stály frontu u šatny, „omlouvám se, ale někoho mi připomínáte… a také jsem si všiml toho prstýnku…“ – „Ladislav?“ hlesla babička a my se sestrou jsme viděly, jak se ten muž rozzářil, babička se na něj upřeně zadívala a rozplakala se.

Už se nerozdělili

To ostatní je na nový příběh. Oba pomalu rozplétali to klubko starých křivd a nedorozumění. Ladislav na babičku dlouho čekal, pak se za ní rozjel na Moravu, ale to už tam nebydlela. Někdo mu prozradil, že „utekla s outěžkem“. Myslel si, že si někoho našla. Zklamaně se vrátil do Prahy a oženil se s dívkou, kterou mu dohodili rodiče. Děti mít nemohli a po deseti letech se rozvedli.

Osud dopřál Anežce a Ladislavovi ještě dvacet společných let. Děda Ladislav byl pyšný, že máma se „potatila“ a je lékařka. A my s Alenkou jsme prý podobné jeho babičce. Té, jejíž prstýnek zdobil ruku Anežky.