Čas jen pro mě

Jen pár „džojntů“...?

Lenka se s Michalem poznala na vysoké škole. Už tehdy si dal každý den pár „džojntů“ marihuany. Patřilo to k tomu věku…

Jenže pak začali pracovat a Michal marihuanu kouřil pořád. S Lenkou kvůli tomu občas měli konflikt, ale víceméně si na to zvykla. Muž ji totiž ujišťoval, jak to má pod kontrolou, i když Lenka viděla, že to tak není. Pokud si Michal dlouho nezakouřil, byl nervózní a v napětí.

„Tehdy jsem ale nedokázala být nekompromisní a nedala mu žádné ultimátum, aby přestal. Když se na koukám teď, vidím, že to byla velká chyba. Ale člověk tohle většinou dokáže zhodnotit až zpětně. Když je ‚v tom‘, moc vám to nedochází. Prostě si zvyknete. Přitom život by se dal žít mnohem klidněji, mnohem líp,“ vzpomíná Lenka.

Co by vás ještě mohlo zajímat

6 projevů přechodu, které zhoršuje alkohol

Záchranou byla léčebna

S mužem jsou nyní 20 let, mají 2 dcery a také zkušenost s léčebnou. Prožili si několik partnerských krizí, na což manžel reagoval užíváním dalších drog — stimulantů. Lenka to sice tušila a párkrát ho s tím i konfrontovala, ale neměla žádný důkaz. A navíc mu pořád chtěla věřit. Zlom přišel až ve chvíli, kdy své obavy začala otevřeně pojmenovávat i jeho matka. Právě podpora a důslednost blízkých pak sehrály důležitou roli v jeho rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc.

„Už dlouho jsem věděl, že to sám nezvládnu. Ale člověk si to nechce připouštět. Protože pak bych to musel řešit. A to dost radikálně. Do léčebny se mi nechtělo. Navíc jsem si nedokázal představit, že už si nikdy nedám marihuanu, která mi tolik let přinášela zklidnění. S odstupem času ale vidím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Jinak bych přišel o rodinu i práci,“ uvědomuje si Michal, který absolvoval tříměsíční pobyt v léčebně.

„I když to není ani rok, co se tohle odehrálo, a de facto celý život bude o nějaké sebekázni a tak, jsem šťastná, že tento léčebný pobyt absolvoval. Zpětně totiž vidím, kolik zbytečného stresu, nervů, nekontrolovaných výbuchů a nespolehlivosti nás to stálo. Jenže dějiny každého z nás se píšou právě teď,“ dodává Lenka.

Jak poznat závislost?

Je vám Lenky příběh povědomý? Poznat závislost u blízkého člověka nemusí být vždycky jednoduché. Spousta závislostí se totiž tváří jako celkem neškodné drobné zlozvyky. Znáte někoho, kdo bez několika skleniček večer neusne? Kdo si každý den musí dát jedno dvě pivka? Nebo někoho, kdo si původně nechal předepsat léky na spaní nebo proti úzkosti a postupně zjistil, že bez nich nedokáže fungovat?

„Jedním z největších mýtů je představa, že závislého člověka poznáme na první pohled. Ve skutečnosti dotyčný může ještě dlouho chodit do práce, starat se o rodinu a působit zcela normálně. O to důležitější je všímat si i drobných změn v chování, náladách nebo vztazích,“ vysvětluje MUDr. Jana Ježková, vedoucí Asistenční služby zdravotní pojišťovny z OZP.

Co by vás ještě mohlo zajímat

10 rad, jak přestat kouřit

Závislost není otázkou vůle

Co je to vlastně závislost? Zjednodušeně můžeme závislost popsat jako stav, kdy člověk začne návykové látce nebo určitému chování přikládat stále větší význam na úkor věcí, které ho dříve těšily a byly pro něj důležité - například rodiny, práce, koníčků nebo vlastního zdraví.

Vědci zjistili, že návykové látky dokážou aktivovat mozkový systém odměny mnohonásobně silněji než běžné životní radosti. Mozek si tuto zkušenost zapamatuje a začne ji vyhodnocovat jako prioritu.

„Závislost není selhání charakteru ani pouhý nedostatek vůle. Jde o onemocnění, při kterém dochází ke změnám v mozku ovlivňujícím rozhodování, sebekontrolu i schopnost odolávat bažení. Právě proto nestačí člověku jednoduše říct: ‚Tak s tím přestaň.‘ Čím dříve se podaří vyhledat odbornou pomoc, tím větší bývá šance na úspěšnou léčbu a dlouhodobé zotavení,“ zmiňuje doktorka Ježková z OZP.

Jak poznat, že už nejde jen o špatné období?

Rodiny závislých lidí často popisují stejnou zkušenost. Většinou nedokážou říct, kdy přesně to začalo. Jen vědí, že člověk před nimi už není stejný jako ten „předtím“. Jako by přestal být sám sebou. Méně komunikuje. Vyhýbá se některým tématům. Je podrážděnější. Uzavírá se. Největší paradox na tom je, že vy to tak nějak tušíte, stejně jako Lenka z úvodního příběhu. Jen nevíte, co s tím.

„Lidé, kteří jsou nám blízcí, často dokážou zachytit drobné změny v chování, náladách nebo vztazích dříve, než se objeví zjevné problémy. Podobně to vnímala i Lenka. Pokud máte dlouhodobě pocit, že se váš blízký výrazně změnil, stojí za to o tom mluvit a nečekat, až bude problém nezpochybnitelný,“ doporučuje MUDr. Jana Ježková z OZP.

Nečekejte na nejhorší

Odborníci se shodují, že není třeba čekat na to, až si člověk sáhne na dno. Čím dříve dostane pomoc, tím větší má šanci na úspěšnou léčbu, návrat do běžného života a menší zdravotní následky.

„Léčbu závislosti můžeme přirovnat třeba k léčbě vysokého tlaku. Ani v takovém případě nečekáme, až se objeví vážné zdravotní komplikace, ale snažíme se problém řešit co nejdříve. U závislostí platí podobný princip - včasná odborná pomoc může významně zlepšit šanci na úspěšnou léčbu i návrat k běžnému životu,“ říká Jana Ježková z Asistenční služby OZP.

Tip na knihu

Kniha Vnitřní rodina přináší hluboký pohled na lidskou psychiku a duchovní vývoj, založený na konceptu trojjedinosti člověka – propojení těla, duše a Ducha. Autorka vysvětluje význam klíčových archetypů (podle C. G. Junga) vnitřní rodiny – zraněného vnitřního dítěte, božského dítěte, vnitřního muže – anima a vnitřní ženy – animy. Ve své knize poukazuje na fakt, že harmonická spolupráce těchto archetypů vede k dosažení osobní celistvosti a duchovního růstu. Zabývá se také důležitostí přechodových rituálů a individuace, které podporují dospívání nejen fyzické, ale především duševní a duchovní. Popisuje, jak k vnitřnímu uzdravování a růstu dochází skrze pochopení, přijetí a láskyplnou péči o všechny vnitřní aspekty sebe sama, přičemž srdce je základním domovem vnitřní rodiny, kde se spojuje hmotné s duchovním. Kniha nabízí komplexní vedení k hlubokému pochopení sebe sama a k harmonizaci vztahů uvnitř i vně. (Vydalo nakladatelství Pragma.)

Jak přistupovat k závislému blízkému člověku?

Kdybychom to měli shrnout do pár vět, pak desítky studií a zástupy odborníků doporučují následující: buďte laskaví, ale pevní. Buďte podporující, ale neustupující. Buďte přítomní, ale neobětujte za každou cenu vlastní život.

„Když zjistíte, že váš blízký propadl nějaké závislosti, vězte, že problém nemusíte vyřešit za něj. Vaším úkolem není být terapeutem ani zachráncem. Nejdůležitější je zůstat při něm, nebát se o problému mluvit a pomoci mu najít odbornou pomoc, která je jedním ze základních pilířů léčby závislostí. Naši pojištěnci mohou podle aktuálních podmínek programu čerpat prostřednictvím kreditů ve VITAKARTĚ příspěvek až 10 000 korun ročně na prezenční konzultace s psychoterapeutem, nebo psychologem,“ připomíná MUDr. Ježková z OZP.

Mezinárodní den proti drogám 26. června není jen výčtem statistických údajů a upozornění na prevenci. Připomíná také tisíce rodin, které den co den hledají cestu z nejistoty, strachu a bezmoci. Příběh Lenky ukazuje, že pomoc existuje a že změna je možná. Často totiž stačí, aby se někdo odhodlal udělat ten první krok.

Co dělat, když zjistím, že je můj blízký závislý?

1. Vyvarujte se obviňování Výzkumy i zkušenosti terapeutů ukazují, že útok, moralizování nebo ponižování vedou většinou k většímu odporu a uzavření komunikace. Zkuste proto vést rozhovor o vnímaném problému klidně, s respektem a bez nálepkování. Např. „Mám o tebe strach.“ „Všímám si, že se poslední dobou trápíš.“ „Můžeme si o tom promluvit?“
2. Více naslouchejte, méně mluvte Americká agentura SAMHSA, která patří mezi přední autority v oblasti závislostí a duševního zdraví, doporučuje používat otevřené otázky. Ne výslech, ale rozhovor. Např. „Co ti alkohol nebo droga přináší?“ „Co tě na tom naopak trápí?“ „Co by ti pomohlo udělat první krok?“
3. Nabídněte pomoc, ne kontrolu Současná adiktologie klade důraz spíše na podporu a motivaci než na kontrolu. Například ve stylu: „Pokud budeš chtít, pomůžu ti najít odborníka.“ U mnoha lidí může léčbu a zotavení podpořit také zapojení rodiny, například formou rodinné terapie.
4. Stanovte hranice Tohle bývá nejtěžší část. Pomáhat neznamená umožňovat. Pokud např. opakovaně splácíte jeho dluhy, omlouváte ho v práci, nebo kryjete jeho chování před okolím, můžete nechtěně podporovat pokračování závislosti. Dobře to vystihuje věta, která je jednou z nejtěžších: „Mám tě rád/a a chci ti pomoci. Ale nebudu podporovat chování, které tobě a všem okolo ubližuje.“
5. Odpovědnost za rozhodnutí zůstává na závislém Tohle je velmi důležité. Mnoho rodičů, partnerů nebo sourozenců si začne klást otázku: Kde jsem udělal chybu? Mohl jsem tomu zabránit? Závislost vzniká kombinací biologických, psychologických a sociálních faktorů. Rodina může hrát roli, ale není jedinou příčinou. Zásadní je uvědomit si, že nemůžete nikoho donutit k uzdravení. Můžete však vytvořit podmínky, které změnu podporují a otevírají cestu k uzdravení.
6. Myslete i na sebe Pokud člověk dlouhodobě žije se závislým partnerem, dítětem nebo rodičem, bývá vystaven obrovské psychické zátěži. Psychoterapeutická a psychologická pomoc je proto důležitá nejen pro člověka se závislostí, ale také pro jeho blízké. „Měli bychom přijmout jako fakt, že v našich životech jsou situace, se kterými si sami neporadíme. Někdy nestačí ani dobře míněné rady blízkých a je na místě obrátit se na odborníka. Vyhledat pomoc psychologa nebo psychoterapeuta by dnes mělo být stejně přirozené jako jít s bolestí zubu ke stomatologovi nebo s bolavým kolenem na ortopedii,“ uzavírá vedoucí