Čas jen pro mě

Počestná manželka

Svatba bohatého Jana Pernštejna s Marií Manrique de Mendozza se konala v únoru roku 1587 ve Vídni jen několik týdnů po svatbě jihočeského mocipána Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna. Podle svědectví kronikářů se odbývala dokonce veseji a hlučněji než svatba rožmberská. Marie de Mendozza, nyní tedy Marie z Pernštejna, se krátce na to přistěhovala do Čech, kde zapustila kořeny do konce svého života. Svému manželovi povila tři děti, a dokud žil, tedy alespoň co je oficiálně známo, nezavdala sebemenší podnět k pohoršení. To až po Janově smrti. Ten mezitím stačil přivézt rodinu k bankrotu.

Palác plný fraucimoru

Poslední baštou zchudlých Pernštejnů byl nyní jejich vyhlášený „salón“ v pražském paláci. Na rozmařilý život jim stále zbývalo dost peněz. A právě zde se Marie z Pernštejna – ve svých třiceti letech – potkává s bohatým a mocensky významným aristokratem a politikem Karlem z Lichtenštejnu. Na život s Janem, věčně se snažícím zakrývat vlastní neschopnost pýchou a nabubřelostí, Marie brzy a ráda zapomněla. Jako nejkrásnější a nejžádanější šlechtična v Praze teď přijímala s velikou chutí komplimenty. A brzy je první aféra na světě.

„Od dcer Marie Manrique de Lara se odlišovala temperamentem i španělskou povýšeností,“ čteme u historika Josefa Janáčka. „Rozhodně se nebránila lidským vášním. Radovala se z obdivu mužů...“ Líbilo se jí jejich dvoření.

Byli tak jiní, ti dva...

Půvab mladé vdovy okamžitě zaujal jinak chladného a vypočítavého Lichtenštejna, neboť svou krásou, koketérií i svobodou projevu se Marie z Pernštejna tolik odlišovala od nábožensky zkostnatělých slečen z Pernštejna. Svou aristokratickou grácií zmátla Lichtenštejna stejně jako jiné české šlechtice, kteří znali buď na jedné straně falešnou důstojnost svých manželek, jimž jsou povinováni úctou, anebo podajnost a povolnost lehkých dívek, vůči nimž se chovali bezohledně. Marie byla prostě jiná. A stejně jako v pernštejnském domě vítali významného Lichtenštejna se vší přívětivostí, samotnou Marii galantní pozornost ženatého politika zjevně těšila. Vždyť se tu o její přízeň ucházel vlivný muž, který u císařského dvora něco znamenal.

V posteli vyzrazoval státní tajemství

Rozvinul se milostný románek, pro který Marie nehledala rozhřešení ani u tchyně, ani u ostatních Pernštejnek, ale u katolického zpovědníka. A ten jí dával pravidelně rozhřešení, tedy vlastně ono milostné dobrodružství posvěcoval, ač před soudem by jistě neuspěla. Významnou roli zde totiž hrála skutečnost, že Lichtenštejn ztrácel před Marií všechny zábrany a otevřeně hovořil o dvorských záležitostech, tedy vyzrazoval státní tajemství. Prozrazoval věci, které byly tajné, a komentoval problémy, o nichž dosud nic neproniklo na veřejnost. A Marie na něm ráda vyzvídala kvůli rozhřešení – taková byla její dohoda s církevními hodnostáři. Papežský nuncius, jezuité a ti ostatní si mnuli ruce potěšením. Hříchy Lichtenštejna a Marie tak byly měřeny úplně jinak, než u „běžných“ osob, kterým za totéž provinění hrozily nejpřísnější světské i církevní tresty. Dokud Marie podávala zprávy, církev přimhuřovala oči nad jejím hříšným životem kurtizány.

Uražená manželka

Manželova nevěra se Anny z Boskovic hluboce dotkla. Jako jiné urozené dámy sice věděla, že jejich muži se častou spouštějí „...s pěknými pannami, pro něž zapomínají na pěkné hrabínky“, jak čteme u dobového kronikáře, nicméně Lichtenštejnův případ byl poněkud složitější. Naše urozená „kurtizána“ Marie z Pernštejna patřila k nejlepší společnosti a Lichtenštejn se navíc vůbec ani nesnažil nic zakrýt, jako by mu nezáleželo na veřejném mínění. Anebo jako ješitný „kozel“, který chce ukázat, že právě jemu mohou patřit nejkrásnější dámy říše?! Doma se vůbec nezdržoval a do pernštejnského domu docházel denně. Zoufalá Anna se cítila zrazená, pokořená a opuštěná. Po pěti letech neslaného–nemastného manželsví, v němž šlo především o zásadní a ohromné dědictví Boskoviců, si nedělala iluze, že jejich vztah se ještě někdy změní ve veliký románek lásky, ale očekávala alespoň, že si manželství zachová konvenční rysy. Byla ochotna trpět Lichtenštejnovy erotické vztahy s lehkými dívkami, ale zároveň cítila, že má nárok na povinnou úctu a na pevnou rodinu. Milostné dobrodružství, které jí odcizilo manžela, nedokázala Anna z Boskovic pochopit, a to přesto, že si krásnou Pernštejnku představovala jako neřestnici bez morálních předsudků, která proměnila Lichtenštejna v bezcitného a věrolomného hříšníka. A tak si postěžovala císaři.

Rozzuřený panovník

Mezitím se ale Lichtenštejnovo milostné dobrodružství, které se stalo veřejnou aférou, dostalo k císaři i dalšími cestrami. Však také zabíralo stále více místa v diplomatické korespondenci z Prahy i v klepech šířených v pražských šlechtických salonech. Samotný císař Rudolf II. se strašlivě rozčílil, když se doslechl o tom, že Lichtenštejn donáší do pernštejnského domu nejčerstvější tajnosti od pražského dvora. Padla kosa na kámen. Lichtenštejn se zkompromitoval společensky, politicky i lidsky. Pro lásku krásné vdovy znevážil vlastní manželku a politicky si pod sebou podřezával větev, na níž seděl. Na druhou stranu měl však Lichtenštejn v sobě dost zásadních vlastností hazardního hráče, který se dokáže smířit s porážkou. Jeho pozice u dvora byla otřesena, nezbývalo mu nic jiného než ústup. S Marií z Pernštejna se rozešel a na čas se stáhl do pozadí. Podobnou aféru už nikdy neopakoval.

Poměr s kardinálem

Lichtenštejnova aféra dost značně otřásla společenskou pozicí pernštejnského salónu, nicméně Marie z Pernštejna dál zůstávala výraznou osobností pražského společenského života. Všude, kde se objevila, vzbuzovala pozornost, urození čeští kavalíři si jí všímali s dvojnásoibným zájmem. Mileneckých vztahů přibývalo.

„V prostředí české šlechty, kde nebyla nouze o bohatýrské flamendry, cizoložníky, hazardní hráče a vůbec nejrůznější prostopášníky, se poprvé vynořila opravdová kurtizána,“ čteme u Janáčka. Muži kolem ní nemohli za obdivem potlačit zvědavost: Marie z Pernštejna byla z jiného světa než jejich manželky; zdála se všem přitažlivější a nedostupnější. Hrdinou jejího posledního zásadního skandálu však nebyl český šlechtic, nýbrž samotný katolický kardinál Este z Modeny, který do Prahy přijel roku 1604, a už záhy na to oznamuje papežský nuncius do Říma, že kardinál se rychle sblížil s Marií z Pernštejna. Navštěvoval ji až nápadně často a vracel se od ní pozdě v noci. Bylo jasné, že jsou milenci. A jak to dopadlo? Rozumný kardinál nakonec odjel z Prahy a v Římě si odechli.

Vdala se za maltézského rytíře

Krátce na to se Marie z Pernštejna rozhodla vdát. Roky jí přibývaly, blížila se jí čtyřicítka a mezi milenci jen samí šlechtici, okouzlení půvabnou vdovou, kteří se však ženit nechtěli. Jediným vytrvalým uchazečem byl hrabě Bruno z Mansfeldu, bývalý papežský komoří a maltézský rytíř. Vzali se roku 1606 a budete se divit: blahopřání k sňatku Marii poslal sám papež!