Čas jen pro mě

Oženil se s kolegyní divadelnicí, herečkou a zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou ve chvíli, kdy s ním čekala dítě. To se ale narodilo mrtvé. Po těžkém porodu už jeho žena nemohla mít další děti. Tyl pak přibral do erotické „party“ Annu Forchheimovou-Rajskou (1824–1903), sestru své manželky. Vznikl tak pikantní, erotikou nabitý, manželský trojúhelník, během něhož Josef Kajetán se svéráznou „milenkou“ Annou zplodil celkem devět dětí, aniž se rozvedl s její sestrou, která navíc jejich „společné“ děti vychovávala.

Děti vychoval otčím

Když Josef Kajetán Tyl umíral, stály u jeho lože čtyři žijící nezletilé dcery a tři synové: Josef Otakar (1843–1907), Jan Stanislav (1845–1890) a František (1853–1902). Ten nejmladší se narodil až krátce po tatínkově smrti roku 1856, nicméně i on zdědil po slavném otci umělecké nadání. Zejména dvě z Tylových dcer – nejstarší Marie Eleonora (1848–1868) a Eliška (1850–1909) se staly známými herečkami. Jeho svébytná milenka Anna Rajská se pak ještě provdala za spisovatele a žurnalistu Josefa Ladislava Turnovského (1837–1901), pozdějšího ředitele Ústřední matice školské, který pak ještě vedl Tylovu „pozůstalou“ divadelní společnost, psal divadelní hry, napsal Tylův životopis a vychoval šest jeho pozůstalých dětí. 

Pocházel z umělecké rodiny

Český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář Josef Kajetán Tyl (1808–1856) se narodil v Kutné Hoře a jako správný celoživotní umělecký kočovník zemřel téměř na druhém konci republiky: v Plzni. Umělecké nadání či geny zdědil po svém otci Františkovi, v úředních záznamech psaném jako „Till“ či „Tille“ nebo „Tylli“ a také „Týl“, který byl hudebníkem u 28. pěšího pluku dobové armády Rakouska-Uherska. Matkou J. K. Tyla byla pak dcera mlynáře Ignáce Králíka, kterou si tatínek Till (na Tyla si změnil jméno až roku 1838) vzal rok před chlapcovým narozením, načež od armády odešel a živil se jako krejčař. U muziky však zůstal i v civilu.

Zběhl ze studií k divadlu

Studovat začal Josef Kajetán Tyl ve čtrnácti letech na staroměstském Akademickém gymnasiu v Praze, ale brzy se vrátil do Hradce Králové, kde dostudoval a na místním „gymplu“ potkal Václava Klimenta Klicperu, budoucího českého spisovatele a dramatika. Navzájem se inspirovali pro svoje další životní dráhy. Tyl pak sice ještě začal studovat pražskou Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity (dnes pouze Karlova univerzita), z níž ale zběhl k divadlu. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde také potkal již zmíněnou slečnu Magdalenu F., herečku a operní zpěvačku, se kterou se roku 1839 oženil.

Jako účetní se nudil – a tak dělal umění

Po dvou letech kočování se ale vrátil do Prahy, kde chvíli pracoval jako účetní zmíněného již (tatínkova) 28. pěšího pluku. Ve volném čase si přivydělával jako novinář – a pořád hrál divadlo, které bylo jeho vášní a celoživotním údělem. Vedl časopis „Jindy a nyní“, který se po roce 1834 proměnil ve slavné „Květy české“. Tyl je pak zjednodušil na „Květy“, jež přetrvaly století, dále též vydával časopis „Vlastimil“, šéfoval „Pražského posla“ a dokonce se roku 1849 pokusil založit noviny pro venkov pod názvem „Sedlské noviny“, které však záhy zkrachovaly. 

S erotomanem Máchou a dalšími založil divadlo

Spolu s řadou dalších umělců (Amerlingem, Dittrichem, Filípkem, Hejnišem či Krumlovským) v čele s proslulým „rozervaným“ básníkem a erotomanem Karlem Hynkem Máchou založil Tyl roku 1833 vlastní „Kajetánské divadlo“, které pak nějakou dobu hrálo v Praze na Malé Straně. Zaměřovalo se na vzdělanější vrstvy a všech pětadvacet uvedených her pro ně psali, vedle samotného Tyla, doboví literání a divadelní prominenti, jako třeba zmíněný již Václav Kliment Klicpera či Jan Nepomuk Štěpánek. Hráli hlavně o lidech a pro lidi, jistěže především s národnostním zabarvením, protože tehdy každý „pořádný český umělec“ byl především vlastencem.

Inspirován komercí i etikou

Tyl se nicméně nechal inspirovat rakouskými divadelníky (Nestroyem, von Kotzebuem, Raimundem...), kteří měli tendenci spojit primární komerční (výdělečné) záměry s výchovnými. Hry se vyznačují spojením osobních ambicí hrdiny a pocitem zodpovědnosti, vedou hrdinu k pokoře a skromnosti. A zatímco tihle Vídeňáci se snažili hlavně pobavit, Tyl do svých her vkládal i morální a psychologické aspekty. Tím byl přece jen umělečtější.

Hrál i leckde jinde

Sám Tyl pak ale působil v dalších divadelních souborech, jako režisér třeba v dobově slavném „Novém Divadle“ v Růžové ulici, jako autor a herec pak dokonce na scéně v tu dobu nejslavnějšího pražského divadla Stavovského, kde se také hrála jeho slavná „Fidlovačka“. Jak všichni víme, poprvé zde zazněla píseň „Kde domov můj“, naše dnešní státní hymna. Tyl si v roce 1835 založil i vlastní ochotnický soubor a několik let byl nejvýraznějším organizátorem českého kulturního života. Však dokonce tehdy obdržel i nejprestižnější dobovou cenu Matice české a „zlatý prsten“ za literaturu.

Revolucionář, politik, vlastenec i „zrádce“

Aktivně se pak zapojil do dramatického dění klíčového revolučního roku 1848, byl členem Svatováclavského výboru, účastníkem Slovanského sjezdu a dokonce byl za Čechy zvolen do Říšského sněmu. Jenomže: vedle revolučních aktivit se tu a tam – aby uživil svou početnou rodinu – občas lehce „zaprodal“ panujícímu režimu, kdy třeba napsal (v roce 1853) i jisté oslavné texty na rakouské mocnářství, proti kterému s kolegy vlastenci v osmačtyřicátém bojoval – a byl spolu s nimi dramaticky poražen. Ani to mu však nepomohlo. Díky své konfliktní povaze, gradované přemírou bohémsky konzumovaného alkoholu, si nadělal spoustu nepřátel. A nikdo už ho v Praze nechtěl. Cítil se uražený, nepochopený, začal pít více, než dříve. Dost přes míru...

Zemřel jako správný bohém: v bídě

Konfliktní Tyl je záhy propustěn z divadla a musí i z Prahy. Odešel tedy k Zollnerově kočovné společnosti, kde se ale těžce roznemohl na těle i na duši – a zemřel na štaci v Plzni. V obrovské bídě. Po celý svůj život miloval divadlo, pro které napsal díla, díky kterým se stal zakladatelem českého dramatu. Zpočátku divadelní hry jen překládal, ale nakonec se proslavil – tedy vedle osobitého a velmi dobrého herectví – jako jejich autor, režisér a vůbec principál, tedy vedoucí a hlavní tahoun divadelních společností.

Hodně pil, hodně miloval, užíval života – a přitom se ve svém díle proslavil svou lidovostí, realismem a společenskou angažovaností. Však také, vedle slavných divadelních her jako „Marjánka, matka pluku“ či „Paličova dcera“, napsal i dílka „Chudý kejklíř“ či „Bankrotář“ anebo také „Pražský flamendr“. Psal dobře i proto, že psal o tom, co dobře znal: psal o sobě. Žil jako pravý (byť založením intelektuální) bohém a jako takový též zemřel: (věčně) krásně opilý, chudý jako kostelní myš, s pohrobkem na cestě, tedy ještě v lůně své vášnivé milenky, kterou mu vlastní manželka tolerovala i doma.

No řekněte: Nebyl to šťastný člověk...?!