Čas jen pro mě

Narodil se 8. července roku 1847 v malé pošumavské vesničce Plánice jako jediný syn chudičké rodiny venkovského ševce a posluhovačky, kdy mu pak navíc ještě jako chlapci zemřel otec. Rodina žila v bídě. I přesto ale dvanáctiletý František odchází studovat na tehdejší jedinou českou reálku v Praze, kterou sice úspěšně vystudoval, ale pro nedostatek peněz nemohl ani složit maturitu: za to se totiž platil pevně stanovený poplatek. Křižíkovi na to neměli. Co teď ale dál – bez maturity...?!

Jak se jim tehdy žilo?

Tatínek Václav Křižík (narozený roku 1803) byl známý introvert a tulák, který se zřekl dědictví hospodského v Pošumaví a vyrazil do světa jako švec, neboť se mu líbilo, že na ševcovském verpánku si může v klidu filozofovat. Na jedné ze svých poutí se zakoukal do stejně staré Marie Bohůnkové z Plánice, vzali se leč „...co se jen Mařenka namodlila – a pořád žádné dítě“.

Vytoužený potomek František se jí narodil až v jejích 45 letech, byli sice chudí, ale šťastní a plni lásky. A za synka, který se dobře učil, by máti dala život: rozhodně mu ale chtěli rodiče umožnit vzdělání. Přestěhovali se tedy do Klatov, bydleli v jedné místnosti, otec příštipkařil a matka posluhovala u místního varhaníka. Nakonec, když bylo třeba peněz na další chlapcova studia, vydá se pěšky do Vídně za bratrem, který tam je v tu dobu setníkem u granátníků. Pěšky a zcela bez prostředků. Sice nic moc nepřispěl, ale poradil: „Milá Mařko, o peníze i majetek může kluk vždycky přijít. O vzdělání ho nepřipraví nikdo!“ 

V Praze spal u krejčího pod stolem...

„Kde vzít peníze na Františkovo studium, bydlení a stravu?“ zoufala si maminka, ale že byla praktickou ženou činu, sehnala (dle pamětníků) „...všelijaké známosti i nějaké peníze“, a tak František roku 1859 nastoupí do německé reálné školy v pražské Karmelitské ulici. Bydlí u krejčího Sládka, spí pod kuchyňským stolem a za nocleh učí mistrovic děvčata. Na obědy chodí do kláštera, je stále hladový, nevyspaný, přetížený. Učení mu nejde (hlavně němčina, z níž propadl): není divu! Druhý rok už bydlí trochu líp, v jednom pokoji s tříčlennou rodinou, živí se kondicemi a má i jiné zástoje, díky nimž se postupně zmůže i na studentský pokojíček.

To už ale na technice, protože mezitím dokočil zmíněnou již střední školu. Má rád studentský společenský život, rád zpívá, je členem uměleckého spolku Hlahol. Jen jednou hrál divadlo, zato s oblibou maluje kulisy. Zná se brzy s řadou později slavných a významných osobností, jako třeba s Juliem Zeyerem a jeho bratrem Janem, Goetzem, Thomayerem a dalšími lidmi z kultury. Jak se ale dostal na vysokou školu?

První vynález ještě za dob studií

Nesmírného nadání a zejména technického nadšení si u mladičkého skoro-maturanta Františka Křižíka naštěstí (pro něj i pro lidstvo) povšiml Václav Karel Bedřich Zenger, český fyzik a meteorolog, profesor tehdejší České techniky, pozdějšího ČVUT (České vysoké učení technické), kde vykonával i funkci rektora – a výjimečně přijal Františka ke studiu bez maturity jako „mimořádného“ studenta (posluchače). I tak si ale musel novopečený vysokoškolák Křižík najít práci, aby se takzvaně „na studiích uživil“. Nejprve se tedy živil soukromým doučováním čili „kondicemi“, posléze opisoval noty a později už rovnou pracoval v továrně Markus Kaufmann, kde byl zařazen do výroby telegrafních a signalizačních zařízení. Tato práce byla pro mladičkého nadšence (do všeho nového a zejména tedy technického) doslova požehnáním: jako rozený vynálezce hned také přímo ve firmě zdokonalil železniční signalizaci. Tento jeho v pořadí vůbec první vynález byl přihlášen na patentový úřad a František za něj obdržel odměnu 1 000 zlatých, což na tu dobu bylo dost peněz.

Začínal na železnici a oženil se

Železnice ostatně Františkovi učarovala natolik, že po studiích začínal v práci nejprve od píky – jako železniční opravář, ale pak se stává úředníkem u různých drah. Roku 1870 byl přijat k vídeňské Ferdinandově dráze, nastoupil službu v Olomouci a pak v Brně, kam se za ním přistěhovala ovdovělá matka. Jenomže pak byl přeložen do Krnova, kam s ním matka odmítla jet „...mezi ty Němce!“ Cítil se tu sám, a tak se rozhodl oženit. Jeho vyvolenou se stala Pavla Štulíková z mlýna z Dolů u Luže, která mu pak byla velkou oporou po řadu dalších let. Oženil se s ní roku 1872, ale manželce se v Krnově nelíbilo, a tak František žádá o přeložení do Plzně. Tam se za nimi stěhuje opět maminka, přicházejí první děti...

Od roku 1873 tak Křižík na čas zakotvil ve funkci přednosty telegrafního oddělení na trati Plzeň-Chomutov. O pět let později navrhl zdokonalené elektrické návěstidlo, zkonstruoval ústřední stavění výhybek a vytvořil blokovací signalizační zařízení, které značně omezilo nebezpečí vlakových srážek.

Na světovu výstavu do Paříže

První vynálezy mu přinesly dost peněz na to, aby se mohl roku 1878 vydat na slavnou (v pořadí už sedmou) Světovou výstavu do Paříže. Vedle jiných geniálních artefaktů a nejmodernějších vynálezů z celého světa (hlava sochy Svobody, obrovský létající balón, šicí stroj či praxinoskop, předchůdce kinematografu a mnohé další...) zde uviděl vůbec první světovou verzi obloukové lampy ruského vynálezce Jabločkova, zvanou „Jabločkova svíčka“ – upozornil ho prý na ni ruský atašé Izvolskij, přítel jeho přátel. Jedenatřicetiletého Křižíka od toho okamžiku zcela fascinovala myšlenka elektrického osvětlení. A předurčila tak jeho další vynálezeckou dráhu. Vedle služby u dráhy si najal malou dílnu a začal vyrábět zlepšené obloukové lampy, lampy s posuvnými uhlíky. Teď si ho rodina teprv neužila!

A doma?

Děti byly v Křižíkovic rodině předmětem radosti a štěstí, ale také smutku a zoufaství. Napadají je nemoci a některé z nich postupně umírají. Z osmi Františkových dětí se tak dospělosti dožijí pouze dvě dcery, Anna a Růžena, a synek Jan. František (po tatínkovi) se dožil sice 22 let, ale pak umírá na plicní chorobu. To už je na těžce zkoušenou Pavlínu opravdu moc! Sama trpí získanou srdeční chorobou, nicméně dál se pečlivě stará o rodinu, děti, manžela – a pak dokonce i o vnoučata.

„Co se v životě našetřila a nastarala!“ dočítáme se u životopisců později slavného Františka Křižíka. „...ale i poct a úspěchů svého muže se dočkala, i dobrého živobytí, i když nikdy se u Křižíků nezpychlo ani neplýtvalo...“.

Zpočátku měl jen dva dělníky, bratry Heřmanovy, kteří ho už nikdy neopustili: přestěhovali se s ním později i do Prahy. Mezitím byla Křižíkova lampa vystavena roku 1881 v Paříži, kde ji zakoupila Anglie, Amerika, Francie i Německo. Jeho lampy už záhy osvětlovaly dokonce i slavnostní představení při oslavě narozenin „císaře pána“, živé obrazy v divadle i na náměstí. To už se o našem vynálezci vědělo po celém světě. Dostal lukrativní nabídku do Londýna (praktická manželka byla velmi pro odjezd!), ale odmítl: „Jsem Čech a chci pracovat pro vlast.“

Když se Františka později ptaly jeho vnučky na tento převratný vynález, odpověděl:

„Ani nevím, jak jsem na to přišel. Tak jsem si hrál po večerech a najednou to dobře svítilo... a vůbec: vynálezy dělají lidi z lenosti, aby sobě nebo druhým práci a život usnadnili.“

Jubilejní výstava a Křižíkova fontána

V Praze si založil dílnu na elektrické potřeby v Karlíně, měl sedm zaměstnanců a zakázky z celé monarchie: „Naše první zakázky byly osvětlovací zařízení továren a obchodů, najmě cukrovarů, papíren, přádelen, pivovarů...“ Mezitím František prosazoval průmyslovou výstavu v Praze, nejen pro praktický, ale i národnostní význam. Němci to hatili, ale nakonec se roku 1891 uskutečnila – a byla velkolepá! Přijelo na ni, podle přání Křižíka a dalších vlastenců, tisíce Slovanů z celého světa. Všechny tady zcela oslnila dodnes tak slavná „Křižíkova fontána“.

V době konání výstavy Křižík také pořídil na vlastní náklady první elektrickou dráhu v Praze, která vedla z Letné na výstaviště: první vůz řídil 18. července sám Křižík, který pak říkal: „Lidičky, ono to nebylo ani kilometr, ale koncesi jsem měl jako na Severozápadní dráhu; šest ministrů to muselo podepsat a ještě císař pán.“

Křižík ale nebyl jen zarytý technik. Pokud měl čas, vyhledával rád společnost, tanec, divadlo a hudbu. Měl velký smysl pro humor a s oblibou večer chodíval k Pinkasům na pivo.

Pocty a práce až do smrti

Členem Panské sněmovny byl Křižík jmenován roku 1905 samotným císařem Františkem I., o rok později dostává čestný doktorát věd, od roku 1909 je předsedou rakouské železniční rady. Spolu s chotí Pavlínou se zúčastnil Všeslovanského sjezdu v Sofii..., dcery se výtečně vdaly, byl šťastným dědečkem.

Křižík jako podnikatel postavil více než sto městských elektráren, třináct elektrických drah, patnáct nádraží, instaloval osvětlení mnoha veřejných budov, velkostatků a zámků. Do konce svého života se zajímal o veškeré technické novinky, promýšlel jejich řešení. Poslední léta svého života pobýval částečně v Praze v Korunovační ulici, v Bechyni u dcery a ve Stádleci u Tábora u syna Jana, kde také 22. ledna 1941 ve svých 93 letech zemřel. Pochován je na pražském Slavíně.