Čas jen pro mě

Výchova pro lepší společnost

Na svět přišla 16. září roku 1891 ve Vídni jako Stephany Julienne Richter do rodiny, která nepatřila mezi elitu, ale ani mezi chudé. Její otec byl vzdělaný právník, muž racionálního myšlení a pevných pravidel, matka naopak jemná, společenská žena s citem pro eleganci a dobré vystupování. Právě od ní si malá Stephany odnesla první lekce jak se pohybovat mezi lidmi, jak poslouchat a kdy mlčet. 

„Věděla jsem, že obyčejný život pro mě nebude,“ měla se později svěřit jednomu ze svých přátel, „ale netušila jsem, jak vysokou cenu za to zaplatím.“

Pletky se ženatým mužem

Bylo jí sotva dvacet, když se její jméno začalo šeptat ve vídeňských salónech. Mladá Stephany otěhotněla s ženatým arcivévodou Františkem Salvátorem Rakousko-Toskánským. Skandál byl nevyhnutelný a řešení rychlé. V roce 1914 byla provdána za německého prince Friedricha Franze von Hohenlohe. Nešlo o lásku, ale o záchranu reputace.

Z obyčejné dívky se přes noc stala princezna. Titul, který jí otevřel dveře, ale nikdy jí nezajistil klid. Syn Franz Josef se narodil krátce po svatbě a otázky o jeho skutečném otci zůstaly viset ve vzduchu po celý jeho život. Manželství se po šesti letech rozpadlo. Stephanie si ale titul ponechala.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Marie Stopesová (†77): Bojovnice za sexuální rovnoprávnost měla impontentního manžela

Byla špionka?

Ve 20. a 30. letech byla Stephanie všude tam, kde se mísila politika, peníze a vliv. Paříž, Londýn, luxusní hotely, večírky, kde se nemluvilo nahlas, ale zato se pozorně poslouchalo.

Muži ji obdivovali. Ženy se jí bály. Byla schopná propojit lidi, kteří by se jinak nikdy nesetkali.

A sama o sobě říkala: „Nejsem špionka. Jsem prostředník. A prostředníci vědí víc, než by chtěli.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Maud Allan (†83): Smyslným tancem a odvážnými kostýmy pobouřila Londýn počátku 20. století

Zahrávala si s ohněm

Stephanie měla přístup k nejvyšším kruhům nacistického Německa. Adolf Hitler ji oslovoval s nečekanou něžností, Göring jí otevíral dveře, které zůstávaly jiným zavřené.

Nebyla oficiální političkou ani agentkou s krycím jménem. Její zbraní byly informace, známosti a schopnost šeptat správným lidem správná slova. Právě proto se o ni zajímaly tajné služby hned několika států.

Podle britských zpravodajských zpráv fungovala jako neoficiální prostředník mezi nacistickým vedením a britskou aristokracií, a to zejména v době, kdy se část Londýna snažila věřit, že s Hitlerem lze vyjednávat. Předávala nálady, názory i neveřejné vzkazy – někdy z vlastní iniciativy, jindy na přímou žádost svých mocných přátel. Ironií osudu bylo, že sama pocházela z židovské rodiny, a přesto se pohybovala v centru režimu, který Židy systematicky ničil.

Když vypukla válka, karty se obrátily. V Británii byla označena za bezpečnostní riziko, v amerických spisech figurovala jako osoba podezřelá ze spolupráce s nepřítelem. Nakonec skončila ve Spojených státech v internaci.

Samota za zamčenými dveřmi

Po válce byla propuštěna. Vrátila se do Evropy, ale svět už byl jiný. Na ženy jako ona si pamatoval až příliš dobře.

„Celý život jsem se obklopovala lidmi,“ zaznělo v jedné z jejích výpovědí, „a přesto jsem nikdy nebyla tak sama jako teď.“

Žena, která celý život stála po boku mocných mužů, odešla tiše. Zemřela roku 1972 v Ženevě. Zůstává po ní otázka: byla obětí své doby, nebo její cynickou hráčkou?

Zdroje informací: ndr.de; deutschlandfunkkultur.de a spartacus-educational.com