Čas jen pro mě

Dětství na plantážích

Narodila se 9. ledna 1959 v horské oblasti Chimel v Guatemale, do chudé rodiny původních obyvatel mayského kmene Kičéů. Dětství nebylo romantické ani idylické. Bylo tvrdé, fyzicky náročné a často nespravedlivé. Už jako malá pracovala na polích nebo na kávových plantážích, kam její rodina každoročně odcházela za obživou.

Její rodiče téměř neuměli španělsky a patřili k těm, kteří byli v zemi dlouhodobě přehlíženi. Otec byl aktivistou za práva rolníků, matka porodní bábou a léčitelkou. Rigoberta vyrůstala mezi dvěma světy, katolickou vírou a tradiční mayskou spiritualitou.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Shonda Rhimes (56): Královna televizní romantiky

Pronásledovaná rodina

V dospívání se začala angažovat v hnutí za práva žen a chudých. Jenže Guatemala byla v té době zmítaná občanskou válkou a aktivismus se trestal. Její rodina za to zaplatila nejvyšší cenu. Otec zemřel při protestu proti vládě. Bratr byl unesen, mučen a zabit. Matku vojáci unesli, znásilnili a zavraždili.

Rigoberta tehdy pochopila, že nespravedlnost není ojedinělá, ale hluboce zakořeněná součást systému.

Později to shrnula slovy: „Nebyla jsem jediný sirotek v Guatemale… byl to smutek celého národa.“

Přestala mlčet

V roce 1981 uprchla Rigoberta Menchú do Mexika. Mohla zmizet, začít znovu a zapomenout. To ale neudělala, a naopak začala mluvit. Hovořila na mezinárodních fórech, v médiích i před politiky. Vyprávěla o tom, co se děje domorodým obyvatelům v Guatemale.

Jak sama říká ve své slavné knize: „Můj příběh není jen můj… je příběhem mého lidu.“

Právě tato kniha „Já, Rigoberta Menchú“ ji proslavila po celém světě.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Jane Goodall (†91): Šimpanzí máma a její dva manželé

Nobelova cena a nadace

V roce 1992 získala Rigoberta Nobelovu cenu za mír. Bylo jí pouhých 33 let. Ocenění nebylo jen za její osobní odvahu, ale za to, že dokázala upozornit na utrpení tisíců lidí. Peníze z ceny využila na založení nadace, která podporuje práva původních obyvatel.

Její příběh ale později vyvolal i kontroverze. Na konci 90. let antropolog David Stoll zpochybnil některé části její knihy, například popis smrti jejího bratra nebo detaily z dětství a vzdělání. Poukázal na nesoulad mezi jejím vyprávěním a výpověďmi dalších svědků. Menchú následně uvedla, že kniha je i kolektivním svědectvím, ne jen osobním příběhem.

Přes tyto spory zůstává doložené, že násilí vůči domorodému obyvatelstvu v Guatemale bylo systematické. Celá debata tak změnila hlavně interpretaci knihy, ne význam jejího poselství.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Hillary Clinton (78): Žena, která odmítla zůstat ve stínu manžela

Bolestná ztráta

Její osobní život je mnohem méně veřejný než její politická činnost. Ví se, že se provdala za Guatemalce Ángela Canila, s nímž sdílí podobné hodnoty i vztah k mayské kultuře.

Je matkou dvou dětí, přičemž jedno z nich zemřelo v raném věku. Je to ztráta, o které mluví jen výjimečně, ale která patří k nejbolestnějším momentům jejího života. Rodina pro ni vždy zůstávala pevnou oporou, i když velkou část života strávila v exilu nebo na cestách.

Navzdory mezinárodnímu uznání se snaží žít střídmě a udržovat vazby na své kořeny. Mluví jazykem Kičéů, dodržuje tradiční zvyky a opakovaně zdůrazňuje, že bez identity a rodiny by její práce neměla smysl.

Kandidatura na prezidentku

Rigoberta nezůstala jen aktivistkou. V roce 2007 založila politické hnutí Winaq a dvakrát kandidovala na prezidentku Guatemaly. Neuspěla, ale ukázala, že její boj nekončí u slov.

Dlouhodobě spolupracuje s OSN, působila jako velvyslankyně dobré vůle UNESCO a aktivně se podílela na prosazení Deklarace OSN o právech původních obyvatel. Její veřejná činnost trvá více než čtyři desetiletí.

Možná nejlépe ji vystihuje její vlastní přirovnání: „Jsem jako kapka vody na kameni… postupně zanechám stopu.“

Její příběh tak není jen osobním svědectvím, ale konkrétní sérií kroků, které ovlivnily mezinárodní politiku i vnímání práv domorodých komunit.