Čas jen pro mě

Od svých šesti let se Yvette Hlaváčová věnovala plavání, ve kterém byla odmalička velmi úspěšná. Závodila v disciplínách volný způsob, delfín, polohový závod, dálkové plavání. Je držitelkou mnoha titulů mistryně Československa a České republiky i jiných zemí a drží řadu českých, evropských i světových rekordů. Nepřekonán zůstává její rekord v přeplavbě přes kanál La Manche. Jenže právě tato veleúspěšná česká dálková plavkyně, jejíž jméno má zvuk i za hranicemi, časem převrátila svůj život tzv. naruby. Jak došla k rozhodnutí věnovat se naplno místo vrcholového sportu svým dětem a rodině, a jestli je v tom, co dělá spokojená – i o tom je tento rozhovor a také její zbrusu nová životní zpověď v knize „Odsouzená talentem“, o které si s ní také povídáme.

Prozradili jsme, že už nejste pravý „závislák“ na dálkovém plavání. Zajímá nás ale, co rozhodlo, že jste sportu „nechala“?

„Klíčový byl rok probuzení 2006, jak mu ráda říkám. Konečně jsem měla důkaz a potvrzení mého celoživotního tušení. Když překonáte světový rekord a stanete se nejlepším na světě, měli byste cítit štěstí a naplnění, ale já jsem cítila velké prázdno. Vrcholový sport mě ničil jako každého sportovce, ať už si to přizná nebo ne.“

„Nejdříve jsem přišla o dětství a domov, pak o ženství. Nakonec samu sebe, a pořád to nebylo dost, protože do toho jsem neustále pociťovala ztrátu zdraví a rovnováhy.“

Jde vůbec hodit za hlavu léta, kdy jste byla na vrcholu a kdy vám drželi palce a tleskali lidé na celém světě?

„Jistě, že zavřít dveře lze, a to velmi lehce. U mě to byla nutnost, abych získala zpět své ženství, pocity i zdraví. Potřebovala jsem ukončit jednu kapitolu, abych mohla začít další. Chtěla jsem zpět zase tu Yvettu, jak se narodila. Chtěla jsem zpět její život a opravdové sny, ne sny někoho jiného. Ale uvědomuji si, že chyby jsou přirozené a formují nás. Jenže jen tehdy, pokud si je umíme přiznat, napravit je a neopakovat. Byla to dlouhá cesta k sobě samé, ale rychleji jsem to prostě neuměla. Vliv společnosti, trenérů i rodičů byl velký – a jako dítě neumíte rozlišit, ani vyhodnotit, co je správné a co ne. Natož se bránit. Vaše pocity nikdo ani slyšet nechce. Navíc dříve dítě nemělo žádné slovo ani hodnotu. A nakonec se v tom ztratíme, protože, abyste vše zvládla, musíte začít popírat své pocity i opravdové hodnoty.“

Co vám plavání dalo a co naopak vzalo, co byla ona „daň“?

„Nemohu přijít na to, co mi plavání dalo… Fakt nic. A co mi vzalo, to už jsem vyjmenovala. Mohla bych také říct, že mi vzalo obyčejný život. Detaily, které tvoří velký celek, základy života. Stála jsem hrozně vysoko a ve větru, ale bez ukotvení a základů. Každý den jsem cítila to obrovské napětí a nebezpečí z výšky i větru.“

Dokázala jste si ve sportu naplnit všechny svoje cíle, případně čím konkrétně jste si splnila své sny?

„Cíl byl jediný. Najít ‚poklad‘ a úspěch, který mě učiní šťastnou! Být milována a respektována! Dozvědět se konečně pravdu o sportu, ať už je jakákoliv. Poklad jsem našla v podobě poznání. A to, že úspěch ve sportu najít nelze.“

Bylo pro vás nejvíc přeplavání přes kanál La Manche – a jak na tuhle metu vzpomínáte?

„Takhle o tom nepřemýšlím. Byl to prostě další pokus, jak zjistit odpověď na moji otázku: Co je úspěch!? Vzpomínám na to jako na rok probuzení, na světlo v tunelu. Ale nikdy se neubráním slzám.“

„Je to už čtrnáct let – a pořád mi La Manche vhání slzy do očí. Asi proto, že jsem si tam vybojovala svoje srdce zpět.“

Proč jste pak hledala způsob, jak zamíchat kartami, které vám „osud“ nastolil? Proč jste hledala změnu za každou cenu?

„Myslíte odejít z plavání, vzdát se mého údajného talentu? A jsme zase u toho: Talent by vás přece neměl ničit a o všechno vás připravit. Naopak by vás měl naplňovat a sloužit vám. Usnadnit vám život, nikoliv ho ničit. Já se ale nevnímala jako talentovaná plavkyně. Já mám spíš talent na to, dělat vše naplno a nejlépe, jak umím. Vydržet, nevzdávat se, být trpělivá a udělat pro to maximum. To trenéři mě diagnostikovali jako talentovanou a já neměla prostor se k tomu vyjádřit. Dospělí věděli všechno lépe. Tak jsem šla…“

Jste jako matka šťastnější, než coby světová rekordmanka?

„Absolutně. Světová rekordmanka mi nesahá ani po kotníky. Vůbec jsem to nebyla já. Život jsem měla plný stresu, nároků, pochybností, spěchu, bolesti, únavy a vnitřní samoty i nejistoty.“

Říká se, že sport je jako droga. Nelitujete, že už ji „nemáte“, protože jste se rozhodla naplno se věnovat dětem?

„Droga? Droga je úspěch, spokojenost, štěstí, radost, euforie… Takové pocity ale trvale – na rozdíl od sportu – zažívám jako matka a partnerka. Jako obyčejná žena v domácnosti. Víte proč? Protože to je úspěch! Vidět svoje děti zdravé, šťastné, mít muže s velkým M, cítít se svobodná a milována. Nikam nespěchat a užívat si maličkostí. Nemuset nikomu nic každý den dokazovat. To jsem samozřejmě nevěděla, když jsem plavala. Neměla jsem možnost něco takového poznat. A když něco nezažijete, tak vám to ani nechybí. Jen cítíte zvláštní prázdno, ale neumíte ho nikam zařadit. To je ten trik sportu, dát děti velmi brzo do školky a školy. Nestihnou si vybudovat vlastní názor a pocity. Nemají srovnání. Paradoxně současná pandemie dost pomohla některým lidem i dětem poznat, že život lze žít i jinak. Ale pořád je to málo. Já chci lidem ukázat víc.“

Byl na vás vyvíjen tlak okolí, případně kdo se o to snažil, když už bylo zřejmé, že chcete ze sportu „vyzmizíkovat“?

„Když už byl konec a já pochopila, že sport byla ztráta drahocenného času a zdraví, tak mi nestál v cestě nikdo. Jen jsem musela nechat doběhnout technické a právní záležitosti a odejít, což mi ještě trvalo dva roky. V reprezentaci už jsem dávno skončila a ze střediska vrcholového sportu jsem odešla v roce 1996. Jela jsem na vlastní pěst. S hlavou i srdcem vymazaným, takže jsem si na konec musela počkat dalších 12 let, než jsem byla schopna vše rozklíčovat, pochopit a zrealizovat.“

Udělala byste ve svém životě něco jinak?

„Jistě. Kdybych mohla, tak nikdy nedělám vrcholový sport, ale to nezáleželo na mně. Narodila jsem se ve špatné době. V době komunismu. Rodiče neměli takové znalosti, zkušenosti ani možnosti jako dnes. Neměli to vůbec jednoduché. Žili pod velkým tlakem a byli zmateni. Chtěli, abych mohla cestovat a získala si respekt. Naslouchali trenérům i učitelům, protože jim věřili. Netušili co se skrývá za maskou sportu.“

Nelze přejít bez povšimnutí, že jste zapsána do české Guinnessovy knihy rekordů jako majitelka nejdelších nohou – 126 cm při celkové výšce 194 cm. Neříká si to ještě i dnes o modeling?

„Vždycky mi to přišla zvláštní profese. Čím světu přispějete? Bulimií, anorexií, nebo pocitem méněcennosti, který není opřen ani o pravdu? Hromada make-upu na obličeji, fotící technika jak na vesmír a ještě se vše vyretušuje. Normální ženy z modelek mají akorát psotník, včetně mě. Já osobně jsem nikdy modeling nedělala, což znamená, že mi nikdy nikdo nezaplatil za přehlídku ani za fotku. Pouze jsem fotila, když to vyžadoval rozhovor.“

„Já a moje okopané nohy patříme tam, kde jsme. Do dlouhých pohodlných šatů a na zahradu ke své rodině.“

Jste už dvojnásobnou maminkou, což se dozvídáme i z vaší nové knihy „Odsouzená talentem“, kterou vydává nakladatelství Universum. Je spíš o vašem soukromí nebo o cestě na vrchol kariéry?

„Je o životě po plavání a cestě k němu. Netradiční pojetí o podstatě sportu. O tom, že chceme být tím, kým jsme se narodili. O tom, jak se vyplácí dělat věci srdcem a podle sebe. O lásce a svobodě. O osobním příběhu každého z nás. Analýza sportovců a jejich nezlomné vůle. Je to kniha naděje, protože opravdového úspěchu může dosáhnout každý z nás. Nepotřebujete k tomu žádný talent, musíte se jen odhodlat. A mohla bych pokračovat, ale nechci zase vše prozrazovat.“

Poradíte našim čtenářkám, kde by měly začít, pokud si chtějí vydláždit svou vlastní cestu k úspěchu a spokojenosti, jako jste to udělala vy? Co bylo nejdůležitější?

„Ano, můžu a velmi ráda. Opravdu. To byl můj důvod, proč jsem knihu vydala. Chtěla jsem se podělit o to, co jsem objevila, pochopila a žila. Chci, aby se měli všichni dobře, protože pak bude svět mnohem krásnější a jednodušší. Pro všechny je všeho dost. Ale pár řádků mi na rady nestačí. Dokonce ani pár stran, ale jedna malá kniha mi stačila. Takže koho to opravdu zajímá a je ochoten i připraven pro to něco udělat, tak ví, že kniha existuje. V jednoduchosti je síla. A jak píši na konci knihy, tak cesta k našemu srdci by měla být krátká.“

Doporučila byste svým synům Tomovi a Mattovi, aby šli stejnou cestou jako vy, aby z nich vyrostli rekordmani?

„Asi tušíte, co odpovím:

‚Vrcholový sport je nemocí duše. Věřím, že mám zdravé děti a že dokáži ze synů vychovat muže, kteří postaví svůj život na hodnotnějších věcech, než jsou rekordy a medaile.‘“

„Odsouzená talentem“ je ale už vaše několikátá knížka. Jedna zpověď vyšla už v roce 2009 pod názvem „Rebelka“. Nebála jste se nechat všem nahlédnout pod pokličku a odhalit tak nejen vaše přednosti, ale i slabiny?

„Bála – a moc. Zkoušela jsem svoje jméno obejít, ale kniha by ztratila autentičnost. Nechtěla jsem už ze svého soukromí odhalovat nic. A nikdy jsem to ani neplánovala. S vydáním knihy jsem dlouho bojovala. Deset měsíců čekala na vydání, ale nakonec letos v září přece jen vyšla. Víte, můj nový život mi je svatý, ale to poznání bylo tak silné, že jsem se o ně musela podělit. Jde o malé děti, ženy a vlastně o lidi vůbec. A já věřím, že po téhle mé nové knížce změníte pohled na sport i život. Jestli jsem svému sportovnímu životu, který trval 28 let, chtěla dát smysl, tak jedině tak, že bude sloužit a pomáhat lidem. Ale k tomu jsem musela sama dospět. Už teď mi chodí neuvěřitelné reakce – například, že kniha léčí a mění lidem život, protože změnili pohled i přístup k životu. Konečně nalezli odpovědi na otázky, které hledali. Začali si věřit a mít se rádi.“

Čím vlastně relaxujete, když už máte všeho nad hlavu?

„Já nemívám všeho nad hlavu, protože žiji jen tak, jak chci a jak je mi příjemné. Můj den je moje volba. Můj život mě nabijí a každý den beru jako dar. Rodinný život je terapie. A když žijete svůj osobní příběh, tak si nepotřebujete lízat rány a utíkat od svého života. Stačí mi málo. Pozorovat motýly na zahradě, svoje děti při hraní, anebo koťata, jak se štengrují. Hledím do modrého nebe, nebo jdu se psem na procházku do lesa. Ale to dělám každý den jen tak, protože tohle všechno je kolem mě a já ráda pozoruji maličkosti, přírodu, děti, svět. Jen tak, mlčky, bez nějakého cíle. Jen žasnu a cítím, jak mě to nabíjí.“

A jaké máte koníčky?

„Všechno – děti, rodinu, dům, zahradu, pečení, krmení divokých koček, pomoc lidem i psům, sbírání odpadků, tvoření, malování, psaní knih, přátele... Toho je vážně mnoho.“

Pomohlo vám v životě při řešení složitých situací i nějaké motto, rada blízkých, zaříkávadlo…?

„Ano a všechny citáty i svoje tři životní afirmace jsem napsala do knihy. Hrozně mi to v životě pomáhalo a pomáhá mi to pořád udržet si svůj sen. To je totiž to nejtěžší. Nic není samozřejmé a vy vždy dostanete zpět to, co vyšlete! Takže žiji v pokoře, soucitu a lásce.“

 Co vás momentálně zaměstnává?

„Mám více zájmů a nápadů než času. Musím pečlivě vybírat, ale priorita jsou a budou děti – věnuji jim většinu času. Vnímám to jako poctu a já si ji náležitě vážím. Učím se od svých dětí a nechci propásnout ani minutu z tak krásného času.“

Prozradíte nám na závěr, na co se v nejbližší době těšíte – ať soukromě nebo pracovně?

„Teď se třeba těším na partnera Thomase, který přiletí z práce – ze Švýcarska do Španělska. Těším se, až vám pošlu rozhovor. Těším se, až večer uklidím všechny hračky po domě a kuchyň (o už bude cca devět hodin večer), vytřu podlahu jako každý den a osprchuji se (to už máme asi jedenáct večer). Těším se z maličkostí a z přítomnosti. Užívám si každou minutu a každý okamžik. Na zítřek zatím nemyslím, protože moje oblíbená ranní káva na zahradě u bazénu s Thomasem, kočkou a psem je přece ještě daleko.“