Čas jen pro mě

Podle něj, pokud lidé dosáhnou splnění jakéhokoli dílčího snu, zažijí pocit štěstí. „Jde o krásný okamžik,“ přiznává, „ale potíž vidím v tom, že je to jen okamžik. Ale jak dlouho člověka baví, že má nové auto? Brzy mu stejně zevšední a on sní dál. Jenže pocit, že se cosi příjemného stalo, nám tam někde v hlavě visí a my to chceme zažít znovu. Je to jako dávkování nějaké drogy. Je za tím mimo jiné dopamin. Zvykli jsme si plnit sny tím, že si něco koupíme, ale pak zjistíme, že jsme zasypaní věcmi, které de facto nepotřebujeme, a štěstí se někam vytratilo. Jsme spíše nespokojení než spokojení, a to tím víc, čím víc toho máme. Jak tedy pocitu štěstí a spokojenosti dosáhnout trvale? Prostě být, být vděčný za každý moment života.“

Přesto ale ani on se čas od času plnění snů materiálního typu neodříká. „Například když se chci podívat na nějaké místo, zažít dobrý rockový koncert, dát si dobré kafe ve Vídni. Nebo předloni jsem si začal plnit klukovský sen tím, že jsem si koupil válečného Jeepa z roku 1942.“

Ke splnění přání – napsání knihy o bohyních na Žítkové ­– měl velkou motivaci

Rozhodlo, že se narodil poblíž Moravských Kopanic a tudíž Žítkovou, dnes nejznámější obec tohoto kraje na moravsko-slovenském pomezí, proslulou lidovou magií zosobněnou v postavách vědem, léčitelek, kterým se začalo říkat bohyně důvěrně znal. „Tohle téma mne zajímalo už před více jak čtyřiceti lety. Ale jaksi jsem měl pořád na práci cosi důležitějšího. Nedávno vyšlo o bohyních hned několik knížek, zmínky o nich se objevují i v textech z konce 19. a začátku 20. století. Zejména v díle Josefa Hofera, který v letech 1910 až 1920 působil jako katolický farář na Starém Hrozenkově. Mojí ambicí pro napsání knihy „Tajemství bohyní na Žítkové“ (vydal Eminent) bylo mj. uvést na pravou míru informace právě o něm a tak trochu jej rehabilitovat. Zároveň jsem se snažil dát téma lidové magie do širších souvislostí pro lepší pochopení samotného fenoménu ‚bohování‘.“

A kdo byly šeptuchy?

„Tak se nazývají lidové vědmy v Polsku, kde mimochodem v oblasti Podlesí působí dodnes. Na Kopanicích to jsou bohyně, kterým se tak říká proto, že pomohly mnoha lidem v nesnadných životních situacích. Moravské Kopanice byl totiž dlouho velmi chudý a od nejbližšího okolí poměrně izolovaný kraj. Nejde o typické vesnice s domy u sebe podél cesty. Jsou to usedlosti samostatně stojící v kopcích a lesích, daleko od sebe. Ještě v polovině minulého století tu byly velmi mizerné cesty, pokud nějaké vůbec byly. Lidé to měli k lékaři daleko a taky na něj neměli peníze (tedy v době, kdy se doktorům platilo). A tak si pomáhali zaříkáváním, rituály, bylinkami a podobně. Zjednodušeně se dá říct, že z těch nejzkušenějších se stávaly bohyně. Tajemství svého řemesla si předávaly z matky na dcery. Byly to prosté ženy bez světského vzdělání, ale s bohatou zkušeností.“

Řízením osudu se dostal k jiné profesi

Vystudovaný inženýr v oblasti lékařské elektroniky momentálně působí jako mentální kouč a lektor, vede i semináře o leadershipu, zvládání času a stresu a komunikace se zákazníky. Že by si i tímto profesním zaměřením Vlastimil Hela plnil nějaký další sen? „Rozhodně ne vědomý,“ ví jistě. „Spíš by se to dalo svést na náhodu, řízení osudu, které způsobilo, že jsem před asi pětadvaceti lety našel v autobuse zapomenuté noviny s inzerátem, v němž stálo, že hledají trenéry, kouče. Přihlásil jsem se na výběrové řízení a záhy zjistil, že budu moct dělat něco, co mne baví dodnes. Asi hlavně proto, že mohu pomáhat druhým lidem zvládat jejich práci i život. No a to byl důvod, proč jsem kdysi začal studovat obor lékařská elektronika. Mimochodem, nikdy jsem v něm nepracoval, protože v osmdesátých letech nás v nemocnicích nechtěli.“

Snad by se dalo říci „naštěstí“. „Možná. Mně se život jeví tak, že nabízí různé příležitosti, abychom se něco naučili, pochopili, integrovali do svého života. Kvůli čemu jinému tady na tom světě jsme? A když se tomu nechá volný průběh, tak se určité zkušenosti slévají, propojují a dávají základ k tomu dělat něco jiného, nové zkušenosti využít. Zjistil jsem, že všechno, čím jsem prošel v předcházející fázi života se mi náramně hodí třeba při individuálním koučování nebo tréninku prodejců i manažerů. Takže zcela jistě nelituji, že dělám něco (zdánlivě) jiného, než jsem studoval. A strach ze změny? Slovy Einsteina – jediná konstanta ve vesmíru je změna.“

Návod, jak být i v pošmourném počasí šťastnější

„Víte, většinu negativního stresu (ne-li všechen) si vlastně způsobujeme sami výkladem situace ve vztahu k našim přáním. I názor na počasí jako pošmourné je jenom úhel pohledu. Počasí je takové, jaké je. To bychom jako dospělí lidé už měli vědět. Přestaneme se tím trápit, když to tak přijmeme. Co mají říkat ti, kterým na hlavu padá sopečný popel nebo se valí rozvodněná bahnitá řeka?“ říká Vlastimil Hula, který si paradoxně nejvíce odpočine při jakékoliv vydařené práci. „A to ať je to kniha, úspěšný seminář nebo oprava zmíněného Jeepu. Nebo se často rád toulám krajinou. Občas si také jdu zahrát hokej, to je dokonalé relaxace, pokud se domů vrátím bez šrámů. No a my na Kopanicích si hlavně ‚na spravení‘ dáváme štamprlu slivovice.“

Díky Keltskému telegrafu spolupořádá oslavy jara

Požádali jsme Vlastimila Helu, hlavního koordinátora této akce, aby nám přiblížil, kde a kdy letos čerti rozsvítí po celé naší republice signální ohně. „S myšlenkou zkusit akci typu Keltský telegraf za mnou přišel před více jak deseti lety publicista Jiří Kuchař. Jde o to, že v době po jarním slunovratu, kdy den začíná být delší než noc a v krajině je tak více světla než tmy, se lidé vydávají na kopce, magická místa v krajině tu a tam spojená s našimi dávnými předky, zvláště pak s Kelty. Z kopce na kopec si pak po dohodnutých trasách posílají světelná znamení. Pojí se to s oslavou jara, akce probíhá vždy v první jarní sobotu – letos tedy 23. března. Na řadě míst se odehrávají rituály, bubnování, což zesiluje magický účinek tohoto večera. Začínali jsme sotva s dvaceti místy a mysleli si, že to záhy skončí. V loňském roce Keltský telegraf zavítal na více jak 250 míst po celé naší zemi a zčásti i na Slovensko. Zúčastnily se tisíce lidí, kterým se říká čerti. A letos se chystáme na jubilejní 10. ročník. Více informací na www.keltskytelegraf.cz.“

MOTTO, které Vlastimil Hela uplatňuje: „Svatý Augustin měl pronést větu: Chci-li něco poznat, musím to mít rád. Parafrázuji si to na: Chci-li něco dělat dobře, musím to mít rád. A tak se snažím pracovat s radostí. Říkám snažím, protože mi to taky nejde vždycky.“