Čas jen pro mě

Ve svých knihách pak popsala jejich mytologii, písně, lovecké zážitky a setkání s duchovními světy. Později se zaměřila na působení šamanů v jihosibiřské republice Tuva. A co víc – navštívila též Peru. Proto jsme se jí v úvodu rozhovoru zeptali, zda je pro ni etnologie něco jako splnění životního snu. Tajuplně se usmála a začala nám líčit, že jde o velmi zvláštní obor.

„Víte, když se z člověka stane terénní etnolog, který cestuje a poznává jiné kultury, začne se měnit jeho osobnost. Nemám na mysli akademika, jenž rád tráví čas i v knihovnách a archivech, ale zvědavého odborníka, který si rád vyzkouší být „jinde někým jiným“. Když jste „jinde někým jiným“, přestanete lpět i na etnologii a prostě jste víc „člověkem“. Vnímáte víc chudobu, utrpení, prohloubíte svoji citlivost a začnete si vážit svého domova. A plnění snů? Plnění snů je všechno, co žiju. Vážím si života, a to je splnění a naplnění.“

Kde ale sebrala odvahu odjet právě na Sibiř? „Odvahu jsem nehledala. Prostě jsem sbalila věci a odjela, protože mě to tam táhlo. Četla jsem předtím deníky legionářů a sibiřské pohádky. To byla moje základní výbava na cestu. Je to nádherná krajina lesů, které jsou stále více devastované kvůli ropě a zemnímu plynu. Zamilovala jsem si modříny a břízy. Mám ráda šplouchání průzračné vody kolem loďky. Pamatuji si ještě dneska to houpání na tekoucí vodě, zvuk pleskání rybích ploutví o hladinu, bzučení komárů a kouř ohně, který se vám vpije do kůže…“

Vydala se ovšem i do Peru. Co pro ni bylo magické tam? – ptali jsme se jí. Ale odpověď, že šlo tehdy vlastně o kompromis, nás překvapila. „Měla jsem se vdávat a můj tehdejší partner nechtěl jet do Ruska, protože ženská do Ruska nepatří. Měla jsem tenkrát za sebou asi pět cest, ale on měl své názory. Manželství z toho pochopitelně nakonec nebylo, ale Peru jsem vymyslela, abych jela alespoň někam, kde by se mi to líbilo. Hned nad Cuzcem jsme narazili na obřad. Šaman uctíval východ slunce. Tehdy bylo období, že kamkoli jsem zamířila, potkávala jsem léčitele, šamany a čaroděje, jakoby mi sami chtěli vběhnout do cesty, protože jsem o nich hodně přemýšlela.“

Dnes však má již vlastní rodinu, která by mohla představovat i pomyslnou „pauzu“ v poznávání. Je tomu skutečně tak? „Kdepak! Poznávací cesty… To přece neznamená, že člověk někam pořád urputně jezdí poznávat. Já poznávám všude a vždycky. Baví mě sledovat lidi, prohlížet si je v tramvaji, v metru, v obchodech. Občas se stane, že se s někým dám do řeči a hle…, je to správně. Právě tenhle rozhovor mě měl někam posunout. Nebo zažiju nějakou situaci, která se ukáže jako zásadní. Není kam se plahočit… V poznávání si pauzy nedávám a život mi pořád něco přináší. Třeba teď. Jezdím o sobotách na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic a učím se být dobrou učitelkou. Tyhle cesty jsou úžasně poznávací.“

Velmi nás ovšem pobavila, když se rozpovídala o okolnostech, za jakých se zrodila její první kniha. „Vznikla v roce 1996 a to tak, že mě v muzeu na přednášce oslovil chlapík ve velkém kabátu. Řekl mi: „Mám grant na knihu, ale autorka ji nedodala. Jestli chcete knihu vydat, napsat, máte na to dva týdny.“ Neměla jsem tenkrát ani počítač, ani kde být. Pomohli mi přátelé. Nechávali mě přespávat v historickém ústavu a půjčili mi počítač. Za dva týdny jsem knihu Goromomo goroló – vyprávění ze života sibiřskejch Evenků odevzdala na korekturu. A pak to s knihami pokračovalo…“

V jedné z novějších knížek s názvem „Kryštof ÁDéHáDě“ pracuje s trochu jinou tematikou. Vybrala si příběh dítěte s ADHD (poruchami pozornosti a hyperaktivitou) a vývojovou dysfázií, kterou má diagnostikovanou i její syn. Jak to tedy udělala – prozradila mu, že je kniha víceméně o něm nebo mají v rodině svá „tajemství“ a myslela si, že by to mamince neodpustil? „On tu knížku má rád, protože je v ní na obrázku Sens. To je holohlavá strašidelná postavička, kterou si oblíbil v nějaké počítačové hře. Takže je to v pořádku. Řekla jsem mu, že je v knížce o něm napsáno, protože ho mám moc ráda. A to je pravda. A že je pod jiným jménem, aby to každý nevěděl, že je to takové „veřejné tajemství“. Víc zatím vědět nepotřebuje. I já se v civilním životě jmenuju jinak.“

Pavlína Brzáková ovšem již delší dobu také spolupracuje s hercem Jaroslavem Duškem. A protože za ním právě v den našeho setkání pospíchala, napadlo nás, jestli spolu zase něco neplánují a kdy se vlastně dali pracovně dohromady? „Jednou Jaroslav přijel s filmovým štábem do tehdejší mojí garsonky na Smíchov a natáčeli se mnou povídání o Sibiři. Když mi vyšla knížka Dědeček Oge – učení sibiřského šamana, Jaroslavovi se líbila a ozval se mi, že by ji načetl pro rozhlas. Mnoho let se ji načíst nedařilo, ale nedávno vyšla konečně na DVD, Jaroslav čte a hudebně doprovází Ondřej Smeykal. Nápad psát knížky vznikal postupně, myslím, že začal na křtu knihy Květy Fialové, kam byl Jaroslav pozván za kmotra. V současné době připravujeme knihu o vzdělávání dětí s pracovním názvem První dotek.“

Pavlína Brzáková současně šéfujete i časopisu Regenerace, který je průvodcem pro objevování lidského potenciálu a cest ke zdraví, štěstí, harmonii a klidu v duši. Kde ale, případně čím čerpá energii a klid v duši ona sama? „Okolí mi říká, že působím vyrovnaně, ale já nejsem klidný člověk. Pořád něco intenzivně prožívám a psaní knížek mi pomáhá, abych emoce ventilovala. Klid a energii mi dává práce, kterou mám ráda. Nemám ráda osamělost, potřebuji práci sdílet s podobně naladěnými lidmi.“

Neodpustili jsme si ani otázku, zda má nějaké životní MOTTO, které ji „staví na nohy“? Odpověď vzápětí vysypala jakoby z rukávu:

„Jednou mi je napsal do památníku můj třídní učitel na základní škole. Napsal mi: „Štěstí je v svobodě, svoboda v odvaze.“ Nosím je v srdci, občas si na ně vzpomenu, když mě začne zmáhat strach.“

A co ve zkratce radí vám čtenářům, abyste našli (nejen v předvánočním čase) spokojenost? Existuje na to nějaké patero, desatero…? „Nerada radím. Spíš říkám, co pomáhá nebo pomohlo mně. Snažím se být „nad věcí“. A když si s něčím nevím rady, tak počkám. Dřív jsem chtěla všechno řešit okamžitě. Ale někdy není na řešení zrovna správný čas. Stává se, že když počkáme, seskupí se příznivější podmínky a nastane správnější příležitost k řešení. Tak třeba vyzkoušejte tohle?!“