Čas jen pro mě

Naštěstí pro čtenáře, protože její věci se čtou jedním dechem od začátku do konce. To platí i o jejím románu Všechno nejlepší, Anno! (vyd. Ikar). Čím to je, že se jí daří naladit se na stejnou vlnu se čtenáři – a jak k tomu zvládá i rodinu – i o tom je tento rozhovor.

V knížce Letuška z economy čerpáte ze zážitků z profese letušky. Proč jste z ní po roce odešla? Že by byli „lidi na zabití“?

„Roční pobyt jsem si stanovila ještě před tím, než jsem odjela. Mohl za to samozřejmě chlap. Zamilovala jsem se až po uši těsně před odletem a dohodli jsme se, že když budeme vědět, kdy vztah na dálku skončí, půjdeme do toho. Zvládli jsme to a dneska je ten chlap můj manžel. Nevím, jaké by to bylo, kdybych tam odjížděla svobodná, asi bych vydržela v Dubaji déle. Ale od mých přátel, kteří tam třeba ještě pořád jsou, vím, že jim to dává zabrat a že často přemýšlejí o konci kariéry. A ano, lidi jsou na zabití, :-).“

Přesto, nezasteskne se vám někdy po létání?

„Jasně, že jo. Zasteskne! Vzpomenu si a přemýšlím, co by kdyby. Ale je to jen mizivý okamžik oproti tomu, jak moc šťastná jsem, že jsem doma. Že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. Je to úplně jiný svět, jiný život, báječný, luxusní, dobrodružný, vzrušující. Byla to úžasná zkušenost, jsem za ní děsně vděčná a vzpomínám na to s láskou. Ale jak píšu ve své knize, není všechno zlato, co se třpytí, není to jen zábava a cestování, práce na palubě je náročná, práce s lidmi je náročná a prostředí paluby letadla je velmi specifické. Letuška opravdu není jen servírka ve vzduchu, a když ji za ni pasažéři považují, dokáže to být velmi frustrující. Každopádně se na mě snesla obrovská vlna kritiky, že jsem tohle ‚vznešené‘ zaměstnání pomluvila. A já jsem to přitom jen nebrala tak vážně. Ostatně Letuška není žádný návod ani průvodce tímto světem, jsou to jen mé zážitky za rok, co jsem žila v Dubaji. Věci v knize nazývám pravými jmény – a když se mi něco nelíbilo, nebála jsem se to tam tak napsat.“

Z vašich blogů na sociálních sítích máme pocit, že si ráda – i když velmi citlivě a slušně – „píchnete do vosího hnízda“?

„Baví mě, když to, co dělám, má nějaký ohlas, když se o tom můžu s ostatními bavit. Nevadí mi mluvit o nepříjemných věcech, nevadí mi, když lidé nesdílejí můj názor. Samozřejmě se mi líbí, když ano. Pokud jsem o něčem přesvědčená, nebojím se jít s kůží na trh. Snažím se být upřímná k sobě i k ostatním. Když nechci, aby o mém názoru či postoji někdo věděl, radši o tom nemluvím, než abych si to upravovala pro ostatní, nebo pro sociální sítě.“

Co vás vlastně přivedlo k psaní?

„Vždycky jsem měla pocit, že bych mohla a možná i měla psát. Jen jsem to nedokázala zabalit do atraktivního obalu. Atraktivního pro čtenáře i pro mě. Nevěřila jsem si dost na to, abych se do něčeho pustila naplno a ani jsem nevěděla, jak na to. S Letuškou se to ale změnilo. Nejdřív jsem začala psát právě blog, který měl skvělý ohlas a pak jsem to zabalila do toho obalu Letušky a teď už je to tak, jak má být.“

Máte svůj vzor?

„Asi ne. Nikdy jsem neměla. V dětství a dospívání jsem měla samozřejmě idoly, ale vzor ne. Je spousta lidí, kteří mě ovlivnili a ovlivňují, ke kterým vzhlížím, dám na jejich rady a zajímá mě jejich názor. Často si řeknu, že bych třeba chtěla být statečná jako někdo, nebo jinak vznešená, ale zase zůstávám spíš u inspirace. Největší inspirací je mi, obzvláště teď, moje maminka.“

Když jste porodila syna Vašíka a pak jste „vylezla“ na Instagramu i s poporodní psychikou, nezdálo se vám to přece jenom hodně intimní? Jak na to čtenářky reagovaly?

„Intimní je to hodně, ale paradoxně mi dělalo větší problém bavit se o tom s lidmi, které znám, než o tom promluvit na sociálních sítích. Čtenářky na to reagovaly jenom kladně, s pochopením. Přece jenom si tím prošla většina žen po porodu, jen to třeba neuměly pojmenovat, styděly se, neměly chápajícího partnera, nebo si jen nedovolily být ‚slabé‘. Porod a obecně mateřství je pro mě obrovsky transformační záležitost a já se o těchto věcech nestydím mluvit – a mluvím o nich ráda, protože je po tom poptávka. Ženy se o tom chtějí bavit, jen často nemají s kým. Manžel – ač jakkoli milující – to těžko pochopí, protože je to taková bolavá nepřenositelná zkušenost. Bohužel v Čechách se ještě psychické zdraví nestaví na stejnou úroveň jako to fyzické, a to ani v porodnicích.“

Petra Š. Jirglová se synem Vašíkem. (zdroj: archiv Petra Š. Jirglové) 

Máte oporu i v manželovi? Je vaším prvním kritikem, stojí při vás v dobrém i zlém?

„Opíráme se o sebe navzájem. Tak, jak kdo zrovna potřebuje. Někdy víc, někdy míň. Vím, s čím za ním chodit nemám, s čím naopak jenom za ním, ale říct si můžeme všechno. Je pravda, že manžel je typický chlap, o pocitech toho moc nenamluví, ale když mluvím já, poslouchá mě a můžu říct, že poslouchá úplně všechno.“

Nedávno vám vyšel dokonce román Všechno nejlepší, Anno!. Kdy, případně kde vás políbila ona múza, že jste se do nové knížky pustila? Jak se román zrodil?

„Měl vyjít jako můj debut. Začala jsem na něm pracovat paradoxně právě v Dubaji. Nakonec jsem se ale věnovala více blogu a následně Letušce, a udělala jsem dobře. Přestože Letuška je v podstatě autobiografie. Anna je také inspirovaná mými zážitky, ale příběh jako takový je smyšlený. Já jsem byla opravdu v Anglii jako au-pair a rodina, ve které žije Anna se silně podobá té mé. Já na rozdíl od Anny byla ale 19letá holka a řešila jsem v té době trochu jiné problémy.“

Vnímáte i případné kritické názory na vaše blogy a knížky, tedy chodí-li i takové?

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu čelit takové vlně kritiky, jako když jsem si zažila svých 15 minut slávy po vydání Letušky. Netušila jsem, kolika lidem jsem šlápla na kuří oko, když jsem si udělala srandu z povolání letušky a když jsem si ‚dovolila po roce létání vydat knihu‘. Nechápu to dodneška, protože pořád mi sem tam chodí zlostné a nebojím se říct závistivé zprávy, dost často od letušek současných i bývalých, ‚jak jsem mohla‘. Nemůžu říct, že by mě to nechalo na začátku chladnou. Dokonce jsem si říkala, že už v životě nebudu nikde veřejně vystupovat. Ale po pár dnech, kdy jsem si vše srovnala v hlavě, jsem nad tím mávla rukou a za tu dobu, co je Letuška na světě, tedy skoro dva roky, jsem získala nadhled a i určité sebevědomí a už mě nějaký zlostný hejt nerozhází. Samozřejmě mi ale záleží, zda se lidem líbí, co dělám a z nových věcí jsem nervózní a pochybuji o tom, zda je to dobré. Naštěstí Anna si získala své čtenáře, kteří ji milují i přesto, že ji nemůžou vystát. Ale nebudu lhát, sofistikovaná kritika zabolí.“

Plníte si psaním i nějaký ze svých snů?

„Ty sny a cíle s psaním teprve přicházejí. První cíl bylo začít psát blog, pak vydat knihu. To se mi povedlo a díky tomu jsem odvážnější a vím víc, jak na to. Začala jsem točit podcast, vydala jsem druhou knihu – první román, a pracuji na knize další. Snem, jelikož se mi to ZATÍM zdá nemožné, bych nazvala asi přeložení Letušky do angličtiny. Potom bych ráda pracovala na nějakém filmovém scénáři a otextovala píseň. Je toho hodně, co bych CHTĚLA, ale občas jsem pohodlná a prostě se mi nechce :-).“

Pokud vám to syn Vašík a manžel „dovolí“, na co se můžeme z vaší „dílny“ těšit dál? Nemáte nějakou další knihu v plánu, případně na jaké téma?

„Mateřská dovolená je pro mě zatím nejproduktivnější tvůrčí období. Mám spoustu nápadů, a jak jsem již naznačila, vím, že když se chce, všechno jde. A mně se teď celkem chce a dělám jenom věci, které mě baví. Začala jsem tedy natáčet podcast, kam si zvu své přátele a lidi, kteří mě zajímají. Začala jsem také psát další knihu, ráda bych vytvořila něco jako svůj merch, snažím se psát básně. Ale primárně se samozřejmě soustředím na další knihu. Mám v hlavě několik témat, ale vyhrála zase humorná romance. V této poloze mi je zatím dobře a vzhledem k současné situaci si myslím, že je fajn čtenáře pobavit, uvolnit a přenést je do cizích krajů. Bude to tedy opět ze zahraničí, tentokrát z exotiky. Víc ale neprozradím.“

Čím relaxujete, když máte všeho nad hlavu?

„Nicneděláním. Nemám samozřejmě tolik času a příležitostí si lehnout na gauč a koukat na Netflix, ale snažím se si to občas dopřát. Nemusím mít perfektně uklizeno, ani navařeno, ani nemusím perfektně vypadat, takže když mám chvíli a nic se mi nechce, prostě si lehnu na gauč a koukám na seriál. Nebo si zdřímnu se synem, když ho uspím.“

Pomohlo vám někdy překonat složitou životní situaci nějaké motto, rada blízkých, zaříkávadlo…?

„Často, když něco nejde tak, jak jsem si přála, říkám si, že: Všechno je tak, jak má být. Mám v životě obrovské štěstí, vážím si toho a uvědomuji si to každý den.“

„Jsem vděčný člověk, to ale neznamená, že by se mi vyhýbaly nějaké pohromy, smutek, těžká životní období. Ale snažím se brát život s nadhledem, nebrat se moc vážně a nelpět na malichernostech. A když se něco opravdu ‚posere‘, tak si prostě řeknu, že je to tak, jak to má být a ono se ukáže, že mám, jako většinou, pravdu.“