Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Martin Petiška „Je mi příjemné, že mi kamarádi dodnes říkají Martínku... Aspoň si nepřipadám starý.“
archiv Martina Petišky
Inspirace / Osobnost týdne

Martin Petiška „Je mi příjemné, že mi kamarádi dodnes říkají Martínku... Aspoň si nepřipadám starý.“

datum: 12. 5. 2021 0:05 autor: Eva Zelinková
Spisovatel Martin Petiška je tím kudrnatým blonďáčkem z „Martínkovy čítanky“, kterou pro něj a o něm napsal tatínek. Dnes už je ale z malého rošťáka osobitý úspěšný autor více než osmdesáti knih, který mimochodem svým vousem připomíná úctyhodného kmeta.

Jak došlo k tomu, že se vydal stejnou profesní cestou jako jeho otec Eduard Petiška. V čem jsou si podobní a naopak, o čem je jeho zbrusu nová knížka „Pohádková maminka“, zda se do rodinného orchestru přiřadily i jeho dvě dospělé děti a jestli má i nějaké další knížky rozepsané – i o tom je tento rozhovor.

Bylo pro vás těžké vydat se stejnou profesní cestou jako váš tatínek, známý spisovatel Eduard Petiška? Neuvažoval jste i o jiné profesi?

„V dětství jsem si prošel mnoha plány na budoucí povolání. Hlavně jsem chtěl být Indiánem. Dodnes je mi líto, že jsem nevykonával tolik krásných profesí a ani tím Indiánem jsem se nestihl stát. Aspoň jsem v jedné scifi knížce sepsal katalog‚ zaměstnání budoucnosti a napsal jsem o těch budoucích profesích povídky. Řadu povolání v té knížce, jaká možná v budoucnosti opravdu budou, jsem si i vymyslel. Domýšlel jsem, jak se budou vyvíjet současná zaměstnání. Spisovatel má výhodu: může vyzkoušet mnoho všelijakých zaměstnání a může si je i vysnít a v představě vyzkoušet.“

Od kdy vlastně píšete?

„Od doby, co jsem udržel tužku v ruce. Tehdy jsem ale neznal písmenka. A tak se neví, co jsem tehdy psal. Obávám se, že tehdy, než jsem se naučil abecedu, jsem psal nejzajímavější příběhy. První větší práce jsem vepsal spolu s kamarády do našeho rukopisného časopisu Černý bizon. A byly to divoké příběhy o divokých zločincích.“

Bylo, a případně ještě i je pro vás v nějakém směru „nepříjemné“, že jste synem známého spisovatele, který z vás udělal hlavní postavu např. v knížce Martínkova čítanka, na které vyrostla řada generací?

„Je mi naopak příjemné, že mi kamarádi dodnes říkají Martínku. Je to výhoda, když mne takhle oslovují. Aspoň si nepřipadám starý. Martínek, jak je zvykem u postav z knížek, nestárne. Jen lituji, že si nemohu dát do legitimace místo vousaté fotografie, kterou v ní mám, obrázek z obálky Martínkovy čítanky. Ten, jak mne namalovala paní Zmatlíková... Hned bych vyměnil současnou podobu, tyhle bohatýrské fúsa, (jak mi je pojmenoval Tomáš Baťa), za tvářičku roztomilého čtoucího blonďáčka z oné knížky.“ 

Nesnažil jste se přece jenom při psaní napodobit styl otce?

„Ne. Tatínek jednou řekl: Když budeme psát ty a já o jednom stolu, budeme psát každý o jiném. Pokud jsem s ním v literatuře spřízněn nejen geneticky, je to příbuzenství, jak doufám, ve vztahu k hodnotám. Jaroslav Seifert mi kdysi řekl, abych si bral z tatínka příklad ve všem, jen ne co se týká vlasů. Tehdy jsem byl převlasatý student. Vzal jsem si příklad i v tom. Na rady nositelů Nobelových cen se přece má dbát, teď už to vím. Jenže jsem na to přišel se zpožděním.“

Eduard Petiška se synem Martinem v Itálii, foceno na Capri nedaleko Tiberiovy vily v roce 1968.

Bál jste se někdy tatínkovy kritiky? Jak vám dával najevo, že by něco napsal trochu jinak?

„Jeho kritiky jsem se bál, i když bývala velmi něžná. Přečetl si můj text a na místech, která se mu nelíbila, udělal po straně tečku. A já věděl, co mi ta tečka radí. Ani jsem se ho nemusel ptát. Co se týká kritiky, byli jsme sehraní.“

V čem jste se naopak „potatil“, a třeba se přistihnete, že někdy jednáte a pracujete stejně jako on?

„Ať napsal tatínek, co napsal, vždycky měl pocit, že to měl napsat líp. Je to asi prospěšná vlastnost, která vede k pokoře. Ale autorům jejich psaní neusnadňuje. A já po něm tuhle vlastnost zdědil a moc rád bych se, pokud by to bylo možné, tohoto dědictví vzdal. Co s tím? Jenže některá dědictví bohužel nejde odmítnout. Utěšuje mne ale to, že i Leonardo da Vinci prý na konci života velice naříkal, jak málo se mu povedlo dokázat...“

Jaký žánr je vám nejmilejší?

„Ten, který právě píšu, ať už je to román, novela, povídka, verše, divadelní nebo rozhlasová hra, esej, pohádka nebo detektivka. Rád píšu i aforismy a meditace. Kardinál Špidlík je používal ke svým meditováním a napsal mi k nim i předmluvu. Přesto jsou i spisovatelé, kteří píší jen jeden žánr, ale to by mne netěšilo. Připadal bych si jako host ve veliké skvělé restauraci, který si může vybírat z přebohatého jídelníčku, a přitom si pokaždé objedná svíčkovou. Svíčková je výborná, ale je o to líp chutná, pokud nemusí být denně.“

Co vás přimělo, že jste se pustil i do vydávání šlechtických almanachů?

„Mám rád genealogii. A bylo mi líto, že jiné národy, Rusové, Francouzi, Němci a další o Angličanech ani nemluvě by měli mít na rozdíl od nás zpracovány své urozené rody, které jejich dějinami procházejí po staletí. Jednou jsem se zadíval na řadu německých šlechtických almanachů v knihovně u MUDr. Františka, prince z Lobkowicz, a řekl jsem mu, že jednou budeme vydávat české šlechtické almanachy. Rozesmáli jsme se. Bylo to ještě před rokem 1989. Tehdy o tom uvažovat bylo podobně nepravděpodobné, jako bychom snili, že budeme poletovat nad Prahou jako rackové.

A vida: Je neprozřetelné o něčem si myslet, že je to nemožné. Jako by život zaslechl, že je něco nemožné, a rozhodl se, že dokáže své možnosti.

Almanachů, o kterých jsme tehdy snili, je už plný dlouhý regál a letos má v mém nakladatelství Martin dokonce vyjít další, aktualizovaný svazek o českých aristokratických rodech.“

Je pravda, že za minulého režimu směla vycházet od Petišky jen jedna knížka ročně?

„Takové pravidlo nebylo psané, ale jsou nepsaná pravidla, jaká určuje závist. Dbalo se na to, aby někteří spisovatelé příliš nevydávali. A tak tatínek chtěl, abych měl pseudonym, protože někdo by mohl říct, že jeden Petiška ročně stačí. A tak jsem se literárně přejmenoval jako Eduarda Martina. Ne ale proto, že bych se chtěl odpetiškovat, zbavit se české varianty prý původního jména Petiscus, ale nebylo by příjemné kdekomu vysvětlovat, že jsem nenapsal řecké báje a že nemám nic společného s krtečkovými kalhotkami.“

Údajně jste se právě kvůli tomu začal podepisovat tzv. uměleckým jménem?

„ I kvůli tomu...“

Vaši zbrusu novou knížkou je „Pohádková maminka“. Komu je určena a na co se při jejím čtení můžeme těšit?

„Tatínek vydal Pohádkového dědečka a Pohádkovou babičku. A chtěl vydat ještě knížku pohádek, které by zbavovaly děti strachů. Chtěl napsat ‚psychoterapeutické pohádky‘, ale už je napsat nestačil. A tak mne napadlo, že by se taková knížka mohla jmenovat Pohádková maminka – a že by mohla doplnit onu dvojici. A že bych ji mohl napsat já. Ve třiceti knížkách, jaké jsem napsal a vydal v takzvané ‚andělské řadě‘ jsem psal příběhy proti úzkosti, jaké mají dospělí, třeba v knížkách Andělský kurz první pomoci, Kniha štěstí, Neměj strach, řekl anděl a v mnoha jiných. Jenže takové knížky nečtou děti. A tak jsem napsal pohádky o tom, jak se dá plašit dětská úzkost. A v téhleté knížce vypráví ony pohádky ta nejlepší léčitelka úzkostí a strachů. Ta, která umí prosvítit dětství láskou a bezpečím, tedy maminka malé holčičky Alenky...“

Nejnovější knihu Martina Petišky Pohádková maminka vydává nakladatelství Pikola.

A vaše maminka byla skutečně pohádková „se vším všudy“…?

„Se vším všudy. Loni, když jí bylo třiadevadesát, byla zapsána do Guinnessovy knihy rekordů. Kvůli tomu, že měla s mým tatínkem čtyřicetiletý překrásný vztah a že jí věnoval, což je i ve světovém měřítku nezvyklé, jedenáct knížek, což uvedl v tiráži. U jeho devadesáti knih byla nejen první posuzovatelkou, kritičkou ale i přepisovačkou a korektorkou.“ 

Najdou se v této knížce i další členové vaší rodiny?

„Protože tatínek psal texty k prvním knížkám svého přítele Zdeňka Milera o krtkovi, neměl bych krtečka zapírat. Ten v mé pohádkové knížce také vystupuje, i když je jiný než ten Milerův. Ale krteček byl léta členem naší širší rodiny, a to i s právem rozhrabávat nám zahradu. A my ho nikdy nenapomínali. Snad i proto se k nám krtkové stahovali zdaleka a byli ctěni.“

Drží s vámi „basu“ i vaše dnes již dospělé děti? Vydaly se stejnou cestou jako vy?

„Syn mi dnes říkal, že dělá korektury svého románu, ale nechce mi ho ukázat, dokud nevyjde. Ale tak snad se přiřadí do rodinného orchestru. Dcera žila léta v Americe, studovala hudbu a tak by snad ani ona neměla mít k rodinným sklonům daleko.“

Váš tatínek říkával, že každý spisovatel má mít vždycky nějakou knihu ještě rozepsanou. Poslechl jste ho, máte něco tzv. „v šuplíku“?

„To je prý skvělý recept na to, jak má spisovatel zůstat naživu. Jen jednou tatínek neměl rozepsanou knihu, odejel do Mariánských Lázní a už se mi z nich nevrátil. Tak já mám raději rozepsanou nejen jednu knihu… Hledím na to, abych měl hned několik pojistek. Takže teď mám třeba rozepsanou knížku povídek, která by měla vyjít na podzim, verše, hru i román...“ 

Umíte i odpočívat, najdete si čas i sám pro sebe? Čím vlastně relaxujete?

„Maminka se divila, když tatínek říkal, že si nejlépe odpočine při práci. Ale když vás práce baví, je to nejlepší relax. A samozřejmě četba. Ta je báječným odpočinkem pro toho, kdo má domov ve vlasti písmenek.“

Pomohlo vám někdy při překonávání složitých životních situací i nějaké motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Samozřejmě. Takovéhle návody dávám do knížek oné ‚andělské řady‘. Například v jedné povídce děkuje člověk za to, že se mu nesplnilo jeho přání... A i když se lidé často zlobívají, když se jim nějaké přání nesplní, kolikrát dodatečně zjišťují, jakým darem by pro ně bylo, kdyby se jim právě nějaké jejich přání nesplnilo.“

Na co se těšíte v nejbližší budoucnosti – ať v soukromí, tak pracovně? Jaký další sen si hodláte splnit?

„Mám rozepsanou rodinnou ságu o sto letech jedné české rodiny. Na osudech rodiny se vyprávějí dějiny dvacátého století. Je to kniha o pěti pokoleních žen jedné rodiny. Ženy mívají poutavější osudy než muži. Kniha začíná cinknutím skleniček na Silvestra roku 1900 a končí přípitkem na Silvestra roku 2000. Můj soukromý i pracovní sen je tedy shodný: Abych knihu letos dopsal!“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Hemingwayovo prokletí: Jak duševní nemoc sužovala spisovatele a jeho rodinu

Hemingwayovo prokletí: Jak duševní nemoc sužovala spisovatele a jeho rodinu

Autor: Anna Vágnerová, Datum: 9. 6. 2022 0:05

Spisovatel Ernest Hemingway, který ve svých 61 letech spáchal sebevraždu, se často potýkal s…

MUDr. Karin Šrajerová: Běžný chod ordinace už si nepamatuji

MUDr. Karin Šrajerová: Běžný chod ordinace už si nepamatuji

Autor: Magda Volná, Datum: 8. 6. 2022 0:05

Rok 2020 a s ním začátek pandemie koronaviru přinesly do všech společenských sfér velké změny.…

Benazir Bhutto (†54): Ambiciózní žena, která zůstala v zajetí tradic

Benazir Bhutto (†54): Ambiciózní žena, která zůstala v zajetí tradic

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 1. 6. 2022 0:05

Její život byl plný rozporů. Na jedné straně západní univerzitní vzdělání, na druhé síla východních…

„Několik týdnů jsme prakticky neviděli denní světlo,“ říká Roman Němec, režisér filmu Kam motýli nelétají

„Několik týdnů jsme prakticky neviděli denní světlo,“ říká Roman Němec, režisér filmu Kam motýli nelétají

Autor: Kateřina Kučerová, Datum: 18. 5. 2022 0:05

Spletité temné bludiště podzemních chodeb, které osvětluje jen matný světelný kužel baterek, se…

Kristýna Trpková: „O to, že píšu, jsem se s rodinou podělila, až když mi knížku přijali v nakladatelství.“

Kristýna Trpková: „O to, že píšu, jsem se s rodinou podělila, až když mi knížku přijali v nakladatelství.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 4. 5. 2022 0:05

Sympatické Kristýně Trpkové je pouhých 26 let a už se jí na knižním trhu, kam se skvěla „usadila“,…

Margaret Thatcherová (†87): Železná lady považovala smích za zbytečný

Margaret Thatcherová (†87): Železná lady považovala smích za zbytečný

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 26. 4. 2022 0:05

V paměti nám tato železná dáma zůstane v konzervativním kostýmku, s pro ni typickým účesem a…

Alfred Nobel (†63): Měl výčitky, že vynalezl smrtící dynamit

Alfred Nobel (†63): Měl výčitky, že vynalezl smrtící dynamit

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 24. 4. 2022 0:05

V roce 1888 si překvapený vynálezce dynamitu v novinách přečetl svůj vlastní nekrolog s názvem…

MUDr. Jana Matějková: „Rehabilitace může být běh na dlouhou trať.“

MUDr. Jana Matějková: „Rehabilitace může být běh na dlouhou trať.“

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 6. 4. 2022 0:05

Provozuje dvě rehabilitační kliniky – v Lounech a ve Slaném. MUDr. Jana Matějková se specializuje…

Tip šéfredaktorky

SOUTĚŽ Gely na intimní hygienu sebamed

16. 6. 2022 14:30 autor -red-