Čas jen pro mě

My jsme si s ní povídali mimochodem i o tom, co vlastně na stromech vidí… Upřímně odpověděla na všechny dotazy.

Kdy jste se vlastně začala stromy více zabývat?

„Přivedl mě k tomu malíř Jaroslav Turek, který už několik let zajímavé stromy vyhledával a kreslil. Přitom zjistil, že se o mnohých starých stromech povídají také různé pověsti. Já tehdy začínala s prvními články v časopisech, proto mě požádal o spolupráci. Stromy mě zaujaly, začala jsem se o ně a jejich místo v životě lidí víc zajímat, studovat odborné materiály. Disertační práce s názvem ‚Památné stromy v ústní lidové slovesnosti a v literatuře‘ (1972) pak předznamenala zaměření mého psaní, protože osudy stromů a vztahy lidí k nim a k přírodě se pro mne časem staly hlavním námětem.“

Takže vás stromy „pohltily“?

„Ano. Mám je ráda, obdivuji jejich vzhled a ‚skryté poselství‘, které nám dávají. Byly totiž na světě dřív než lidé a svým životem umožnily existenci lidí. Jen si uvědomte historii: primitivní sídla lidských tlup obklopovaly pralesy. Stromy byly tehdy těmi silnějšími, protože lidé byli zranitelní, slabí a skoro ničemu ve světě, který byl okolo, nerozuměli. Zatím co lidé se báli vichru, bouří – stromy bleskům vzdorovaly a přežily i vichřice. Proto lidé vnímali o tolik větší a silnější stromy jako něco tajemného, co je nadané zvláštní mocí a začali ty velikány považovat za jedny z tajemných mocností, které všechno kolem řídí. Za bohy, moudré i strašné. Nosili jim dary i oběti. Ale ani později úcta ke stromům nemizela. Věřili, že sice ne samy stromy jsou bohy, ale mimořádné stromy se mohou stát sídly bohů. Připomeňme třeba vztah ke stromům a jejich kult v řeckých a římských pověstech, který platí celosvětově. Pouze záleží na tom, kde jsou jaké stromy ‚doma‘. Konkrétně třeba Slované uctívali svého boha Peruna, jenž měl sídlo na mohutném dubu.

Ale pověsti obecně potvrzovaly místo stromů v každodenním životě lidí, jejich význam a nepostradatelnost. A to nejen kvůli dřevu a plodům, ale i pro jejich krásu. To platí i v našem moderním světě, kdy se člověk stal díky technice a vědeckým poznatkům tím silnějším.“

Dokáže podle vás „zviditelnit strom“ jeho příběh?

„Samozřejmě. Zviditelní ho už jen to, kdo ho měl rád, chodil k němu, co se u stromu stalo nebo co se o něm vypravuje. Pak se může podařit – jako se třeba stalo v televizním seriálu Paměť stromů – že lidé začnou stromy jinak vnímat, například začnou hledat vypravovaný příběh ve vzhledu stromu, mohutnosti, tvaru koruny. Ale hlavně se zastaví, aby se zadívali a třeba i fotografovali – prostě: „uviděli strom“. Mnozí z nás totiž stromy vnímají v lepším případě jen jako zajímavou kulisu. Navíc je zvláštní, že stromy i přesto, že jsou největší z rostlin, ne všichni lidé vidí a aniž by si uvědomili, jak dlouho strom roste, motorovou pilou ho dokážou za pár minut zlikvidovat.“

Uznáváte, popřípadě obdivujete jen vybrané stromy?

„Není pro mne důležité, jak a čím se zobrazované stromy odlišují – zda vzrůstem, věkem, místem v krajině, druhem dřeviny, či jestli se jejich příběh týká krále nebo kmána. Pouze u knížky, kde jsem s fotografem Pavlem Hösslem kladla důraz na to, jak je který strom mohutný, o kolik je větší než další, je tomu jinak – a to plyne už z názvu Nejmohutnější stromy ČR. Přála bych si, aby si lidé zapamatovali, co a kde si o stromech dobrého přečetli. Aby se jim stromy staly bližšími a oni byli i ochotni pro ně něco udělat. Pak mělo cenu, že jsem ty knížky o stromech napsala.“

Dotkl se vás osobně některý z příběhů v knize „Stromy vyprávějí“?

„Stromy, o kterých píšu, jsem všechny navštívila, poznala prostředí a snažila se o nich i na místě něco víc dozvědět od lidí, kteří v jejich blízkosti žijí. A který lidský osud je nejvíc zajímavý? Takhle to nerozlišuji. Ale třeba příběhy rodových stromů, což je vlastně kronika lidí skrytá v letokruzích stromů, mě svými osudy zaujaly.

Nebo jsem častokrát slyšela: ‚Kdyby ta lípa mohla vyprávět…‘ Tak jsem se pokusila právě v knize Stromy vypravují (vyd. Kazda 2018) převyprávět jejich příběhy. Celkem jich je tam 33. Opírám se v nich o zjištěná fakta, ale také o vlastní pohled a trochu o fantazii, protože jde o beletrii. Liší se od knížek, které jsem vydala dříve – ty byly spíše populárně naučné a byly v nich barevné fotografie. Poslední vydaná knížka je však záměrně celá v zeleném tónu, protože jsme chtěli čtenáře víc soustředit na děj a našli jsme u nakladatele pro tento záměr pochopení.“

Na co se od vás můžeme těšit v nejbližší době?

„Mezi připravované knížky patří příběh dědy a vnuků, které děda o prázdninách učí rozumět lesu a světu kolem. Předmluvu napsal Václav Větvička. A ráda bych poslala čtenářům své Stromové pohádky, které jsou také už hotové.“

Když nepracujete zrovna na knížce, co vás zaměstnává?

„Píšu hodně, od určitého věku čas rychle utíká. Občas jezdím přednášet, samozřejmě o stromech a knížkách, k tomu náš pes – i když u něho je hlavní manžel, to on s ním chodí, pak vaření, nákupy – prostě normálka. Ovšem velké potěšení mi dělá šikovný pravnuk.“

Pokud máte práce nad hlavu, pomáhá vám ze stresové situace třeba zajít „svěřit se“ nějakému „svému“ stromu?

„Jeden jediný strom na svěřování nemám, vždyť mám tolik těch ostatních.“

Knihu Marie Hruškové Stromy vypravují, to jsou tři desítky příběhů, v nichž jsou těmi nejdůležitějšími stromy. Inspirací byla většinou lidová podání. Vydává nakladatelství Kazda.