Čas jen pro mě

Chce se říct bizarní doba, bizarní prostředí… Kdyby ale 50. léta nepatřila k tragickým obdobím naší historie. Co vás vedlo k napsání románu z této doby a z tohoto prostředí?

Úplnou náhodou jsem někde narazila na článek, který vyvracel přetrvávající fámu o tom, že Gottwaldova mumie se rozpadala, a proto musela být spálená. Vůbec to nebyla pravda, Gottwaldovy pozůstatky byly nabalzamovány perfektně a mohly tu být dodnes.

V článku bylo popsáno stručně i několik absurdit z tohoto prostředí, takže mě téma velice zaujalo, začala jsem pátrat dál a postupně se rodil příběh, odehrávající se v Mauzoleu na Vítkově a v pražských reáliích té doby.

Spisovatelka „na místě činu“ na pražském Vítkově. (zdroj: archiv Lucie Hlavinkové)

Mladá vdova a maminka postiženého chlapečka Iška „protekcí“ získá místo jako uklízečka v Mauzoleu Klementa Gottwalda na pražském Vítkově. Její tragikomický příběh se odehrává v pro mladé lidi nepochopitelných kulisách společenské a politické temnoty 50. let. Myslíte si, že dnešní mladí lidé znají aspoň částečně reálie 50. let?

Ráda bych věřila, že ano, ale obávám se, že ne, protože výuka na středních školách toto období hodně opomíjí. A to je velká chyba, protože neznalost v tomto případě vyloženě škodí.

Měli bychom si stále připomínat, co prožili naši předkové, není to tak dávno, a bohužel vůbec není zaručené, že se historie nebude opakovat.

Možná jim říká něco jméno Gottwald, ale co třeba Slánský, Clementis či prokurátor Urválek?

Bojím se, že tato jména znají asi jen ti nejzapálenější studenti dějepisu, přitom lidé tohoto typu nikam nemizí, jen doba je jim buď příznivá nebo nepříznivá.

Nový román Lucie Hlavinkové se vrací do padesátých let. Kolik lidí je potřeba, aby udrželi jednu mrtvolu jako živou? Naneštěstí pro Išku to není začátek anekdoty, ale její nové pracovní rutiny. Mladá vdova a matka malého chlapce nastupuje jako uklízečka do nejstřeženější budovy tehdejšího Československa — Mauzolea Klementa Gottwalda na pražském Vítkově. Mrtvý je tu uložen k věčnému odpočinku, zato živí kolem něj jsou pod neustálým dohledem. Iška každý den dezinfekcí bojuje proti zárodkům jakéhokoliv života. A ten její přitom postupně mizí pod nánosem špíny. (Vydalo nakladatelství Motto.)

Pořád věřím, že právě kvalitní literatura vzdělává a pomáhá mladé lidi seznamovat s dějinami nenásilným způsobem. O tom mluvím i proto, že často na besedách hovoříte právě se školáky a studenty. Co si z těchto setkání odnášíte?

Mě besedování velice baví, teď na podzim mám těch setkání opravdu hodně. Děti na základních školách jsou velmi bezprostřední, a když je vyprávění zaujme, je to pro mě velká odměna. Když se po besedě shromáždí okolo mých knížek, ptají se na různé otázky a pak mi svěří, že sami také něco píšou, mám z toho velkou radost.

Se středoškoláky se setkávám spíše formou literárních soutěží, už jsem byla v porotě několika z nich, a jsem vždycky mile překvapená, kolik kreativity se ve studentech skrývá.

Jen jsme si s ostatními porotci všimli, že v poslední době se v odevzdaných pracích objevují docela temné tóny, mladí lidé to v dnešní době nemají vůbec lehké, a v jejich tvorbě se to odráží.

Jste také patronkou projektu Jižní Morava čte. Co je cílem tohoto projektu a jak konktrétně jste se na něm podílela?

Projekt Jižní Morava čte má za úkol dovést děti do knihoven, ke čtení a také k vlastní činnosti – buď výtvarné (mladší kategorie) nebo literární (starší děti). Jsem pyšná, že už několik let jsem patronkou této akce, jezdím po celé Jižní Moravě besedovat v knihovnách a školách, jsem v porotě soutěže a na závěrečném slavnostním vyhodnocení předávám ceny výhercům, což je velmi milá povinnost.

Lucie Hlavinková se svými knihami. (zdroj: archiv Lucie Hlavinkové)

Nejprve jste se etablovala jako spisovatelka pro děti, pak jste se pustila (a úspěšně) do románů pro dospělé. Ať už je to například Pravda nebyla k dostání o normalizaci 80. let, Svátek hada situovaný na Podkarpatskou Rus 30. let či Kdo šije u Podolské o osudech lidí kolem věhlasného salonu, jde o návrat do poměrně nedávné historie. Podle čeho vybíráte témata svých knih?

Mám vystudovanou historii, takže vím, že je pořád co objevovat, hlavně příběhy obyčejných lidí, kteří byli naší nelehkou českou historií nějak semleti či poznamenáni.

Konkrétní téma ale vždycky najdu úplnou náhodou, buď někde něco vyslechnu nebo přečtu nějakou poznámku či článek, případně mě oslovují sami pamětníci. Téma musí být zajímavé, schopné vytvořit příběh se zápletkou a taky mám ráda, když se při něm objeví dávná záhada nebo tajemství.

S nadsázkou musím říct, že moravské spisovatelky (kromě vás například Alena Mornštajnová nebo Lenka Chalupová) svými romány z nedávné historie dobyly Prahu. Čím to podle vás je?

Asi čtivostí příběhů? Důrazem na osudy obyčejných lidí, zejména žen? Obě zmíněné autorky také ráda čtu, a nejenom proto, že se velmi dobře známe, jejich knihy mě moc baví a vždycky se těším, až vydají něco nového.

Kdybyste se měla našim čtenářům stručně představit, co byste o sobě řekla? 

Máme s manželem dvě děti, syna a dceru, oba už jsou dospělí, takže teď už s námi bydlí jen pes – třináctiletá fena československého vlčáka Mia. Ta může za to, že jsem vůbec začala psát, protože když byla štěně, hodně lumpačila a já jsem tyto její příhody sepsala do své první knihy pro děti Projekt pes, se kterou jsem vyhrála soutěž Albatrosu.

Tím před deseti lety začala moje spisovatelská dráha a trvá dodnes. Moc ráda s Miou chodím do lesa, snažím se každý den, za každého počasí, i když v dešti se jí nechce a tváří se jako princezna, přestože vypadá jako drsný vlk.

Mia, fenka československého vlčáka, prý může za to, že Lucie začala psát. (zdroj: archiv Lucie Hlavinkové)

Jak relaxuje spisovatelka? Čtete?

Ano, já jsem velká čtenářka, v ložnici se mi kupí hromady zakoupených a vypůjčených knih, čtu opravdu hodně a pořád. Také ráda pracuji na zahradě, i když tam práce nikdy nekončí – ovšem sednout si venku s čajem a pozorovat právě posekaný trávník je pro mě velký relax! A ráda trávím čas i s kamarádkami, hodně z nich má také psy nebo si jdeme sednout do kavárny, abychom si pořádně povykládaly, což stejně nikdy nestihneme.

Prozradíte nám nejoblíbenější autory a jejich knihy?

Jéje, těch je strašně moc! Vladimir Sorokin, Michel Houellebecq, Frank Herbert (přečetla jsem úplně celou Dunu) a mnozí další. Také hodně českých autorů, ty také čtu moc ráda.

Kde a jak se vidí Lucie Hlavinková za deset let?

To je těžká otázka, víte, co se říká – Když člověk plánuje, Bůh se směje. Ale třeba už ze mě bude babička? To by se mi opravdu líbilo.

Každopádně v nakladatelství jsem slíbila, že budu psát, dokud udržím myš od počítače v ruce, takže snad mám před sebou ještě pár příběhů ke zpracování.

Lucie Hlavinková (*1974) se narodila a celý život žije v Brně, kde vystudovala na Filozofické fakultě obor historie – religionistika a absolvovala doktorské studium religionistiky. ● Od dětství psala do šuplíku, v roce 2016 zvítězila v soutěži nakladatelství Albatros s knihou pro děti Projekt pes (ten můj). ● Pro děti napsala ještě např. třídílnou sérii Sesterstvo nebo knihu Bylinková babička. ● Pro dospělé mj. Sestry Foxovy, Apatykář, novinkou je letošní Gottwaldova mumie.