Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Kateřina Lieskovská: „Modřiny nebo škrábance se zahojí, duše se léčí i několik let, ale některé zážitky z domácího násilí zřejmě nezmizí vůbec.“
archiv Kateřiny Lieskovcové
Inspirace / Osobnost týdne

Kateřina Lieskovská: „Modřiny nebo škrábance se zahojí, duše se léčí i několik let, ale některé zážitky z domácího násilí zřejmě nezmizí vůbec.“

datum: 18. 3. 2020 0:05 autor: Eva Zelinková
V devatenácti se Kateřina vdala – zřejmě z lásky – a odstěhovala se s manželem až na Nový Zéland. Jenže brzy přišlo rozčarování v podobě domácího násilí. Jak se s tím vypořádala, kde sebrala odvahu vzepřít se mu, vrátit se zpět domů a jak si uspořádala život nyní, o tom je tento rozhovor.

Představovala jste si, že míříte do ráje?

„Určitě ne. Můj sen to nebyl. Chtěla jsem zůstat v Praze, ale rozhodla jsem se, že budu manžela následovat. Chtěla jsem s ním být a splnit mu jeho sen. Upnula jsem se na to, že se naučím jazyk, zkusím novou práci a budu cestovat a poznávat nová místa. Realita byla jiná už po prvním týdnu, kdy mi manžel zabavil telefon, a já nemohla komunikovat s rodinou. To bylo poprvé, kdy se zhroutily i představy, ke kterým jsem se upínala.“

Čím jste se tam živila?

„Po třech měsících a nekonečně mnoho pohovorech mě přijali jako servírku v jedné luxusní restauraci, kam chodila vybraná smetánka. Byla to pro mě úplně první pořádná práce a škola života. Do té doby jsem v Praze měla ke škole (obchodní akademii) jen brigády. Tohle byl úplně jiný svět. Naučila jsem se tam trpělivosti, ztratila jsem takový ten školácký stud a makala jsem jako o život, někdy i patnáct hodin několik dní po sobě. Byla jsem z rodiny, kde jsem měla všechno, co jsem potřebovala a chtěla. Tady jsem chodila domů s puchýři na nohou a kolikrát jsem už nemohla únavou ani stát.“

Měla jste někoho blízkého poblíž, s kým byste se mohla poradit, co dál – ať profesně, tak ve vlastním rodinném životě?

„Měla, ale vlastně jsem se nikdy nikomu pořádně nesvěřila. Styděla jsem se za to, že to došlo takhle daleko, že se mi vůbec něco takového děje. Nechtěla jsem tím nikoho zatěžovat, strašit a hlavně jsem si nebyla pořád jistá, jestli od manžela vůbec někdy budu chtít odejít, a tak jsem ho nechtěla před všemi znemožnit. Čekala jsem na chvíli, kdy to bude opravdu hodně vyhrocená, a já si řeknu – takhle dál žít nehodlám. Dávala jsem tedy spíš jen náznaky – mamce, babičce a ségře a doufala jsem, že si z těch střípků poskládají celý příběh.“

Kdy jste si přiznala, že jde o domácí peklo, které už nejde vydržet, že jej musíte začít řešit? Chtělo to odvahu?

„Vlastně jsem věděla, že je to průšvih už od samého začátku. Věděla jsem to od toho prvního incidentu, kdy mi manžel zabavil telefon. Pořád jsem si ale říkala: „To bude dobrý, nemá svůj den. Až najde práci, bude to jiné…, až budeme mít svůj byt, zlepší se to…“ Paradox byl, že to bylo pořád jen horší a horší. Asi jsem čekala na zázrak, který ale nepřicházel a v hloubi sebe jsem věděla, že ani nepřijde. Věci se daly do pohybu až po půl roce na Novém Zélandu, kdy mě manžel nechtěl pustit už ani do práce a po tom, co mě škrtil a sprchoval studenou vodou, se mi podařilo utéct. Běžela jsem do internetové kavárny a tam mamce napsala všechno na facebook. On se nám ale dostal do konverzace, všechno si přečetl a tak jsem měla jasno – jít na policii bylo pro mě jediné řešení. V tu chvíli už jsem věděla, že mám někoho za sebou a poprvé jsem měla navrch, byl to super pocit.“

Dusila jste to v sobě dlouho?

„Byla jsem pak už v takové fázi, že jsem si povídala sama se sebou, vedla jsem v sobě dialogy a snažila se sama sobě odpovídat tak, jak by mi třeba odpověděli moji nejbližší. To mě naučilo, že být sama se sebou je někdy vlastně hrozně fajn. Neměla jsem pocit, že to v sobě nějak dusím, ale po tom, co po rozvodu přišly deprese, jsem pochopila, že to tak bylo.“

Šlo víc o fyzický nebo psychický teror?

„Určitě psychický. Modřiny nebo škrábance se zahojí, duše se léčí i několik let a některé zážitky nezmizí vůbec. Vlastně kolikrát pro mě byly nejstrašidelnější takové momenty, které v běžném životě ani nic neznamenají – lusknutí prsty před očima, dvojsmyslné řeči, pevné držení celou noc v objetí, abych se nemohla hnout a odejít.“

Díky čemu se vám podařilo od manžela odpoutat?

„Díky novému partnerovi. Vlastně nevím, jak by to vůbec dopadlo, kdybychom nebyli ve správný čas na správném místě. Byl to zázrak. Nový přítel byl tím, kdo mi ukázal, jak rovnocenný vztah může být, že láska není to, že se musíme za každou cenu měnit kvůli druhým, a naučil mě radovat se z maličkostí. Vlastně jsem vůbec nechápala, že se takhle hezky může ke mně někdo chovat. Byla jsem v sedmém nebi třeba jen z toho, že mi k snídani uvařil kávu nebo jsme se mohli večer koukat na pořad, který mám ráda já.“

Vypovídala jste se, ulevila jste si třeba v osobním blogu, který jste už po návratu do Česka pak začala sepisovat?

„Psaní blogu byl první impulz dostat to všechno ze sebe. Půl roku po rozvodu jsem byla úplně v pohodě a pak jsem se jednoho rána vzbudila a nemohla jsem vstát ani z postele. Celé dny a noci jsem jen brečela a nevěděla jsem, co sama se sebou. Vlastně jsem ani nevěděla, proč a kvůli čemu brečím. Měla jsem všechno, nic z toho, co jsem měla předtím, mi nechybělo. Ani jsem si na to nevzpomněla. Ale asi to někdy muselo pryč, musela jsem se vyčistit z toho, co se nabalovalo několik let a najednou to prostě bouchlo. Přítel mi navrhl, jestli nechci zkusit začít psát blog. Psaní mě vždycky bavilo, focení taky a tak nebylo o čem. Nejprve jsem psala o tom, kam na dobrou večeři nebo kam jsem jela na dovolenou. Jednou jsem pak zveřejnila článek „O svém nevydařeném manželství“ a přišlo mi na to tolik reakcí a zpráv, že jsem nestačila koukat, kolik nešťastných holek a žen chodí po světě.“

Kdo vás motivoval, že jste rozhodla napsat a díky Pointě vydat knihu „Svobodomyslná“?

„Motivovaly mě právě ženy a dívky, od kterých jsem dostala tu kupu zpráv. Řekla jsem si, že by byla škoda nepřiblížit jim příběh blíž. Neříct jim detaily, v kterých by se třeba našly a řekly by si: „Tak dobrý, nejsem v tom sama.“ Já jsem třeba takové pocity na Zélandu měla. Znala jsem spoustu příběhů typu „Bez dcerky neodejdu.“, ale kdybych držela v ruce příběh české dívky, která je například ve stejném věku, pomohlo by mi to mnohem víc. A tak jsem se rozhodla o tom sepsat celou knihu, doplnit jí o úžasné jemné ilustrace od Lucky Špatenkové a dostat ji do knihkupectví. Věděla jsem, že sama bych to nezvládla a Pointa byla super střední cesta, která mi dala volnou ruku a zároveň jsem věděla, že se knížka dostane mezi ty, které to potřebují.“

Jak jste si uspořádala život dál? Nebála jste se nového vztahu, založení rodiny apod.?

„Ani jsem se tak nebála nového vztahu, jako toho, že mi někdo zase sebere svobodu. Ze začátku jsem proto byla hodně opatrná a zbytečně jsem některé věci a situace lámala přes koleno. Když chtěl být přítel například o víkendu se mnou, radši jsem si vymyslela tisíc aktivit, abych ho „nemusela poslechnout“, ale dělala si to, co chci já. Trvalo to pár měsíců, až jsem přišla na to, že tady budu volná jako pták. Po více než dvou letech přišla svatba a pak i dcera Emička, která je to největší štěstí, jaké jsme si mohli přát.“

Dokázala jste už „domácí peklo“, které jste zažila, z hlavy vytěsnit?

„Úplně. Kolikrát, když listuju knihou, přijde mi, jako by to ani nebyl příběh o mně. Je zajímavé, jak člověk to špatné z hlavy vytěsní a to dobré si ponechá navždy.“

Co vám v životě pomohlo řešit složitou životní situaci nejvíc a nevybavovala jste si přitom třeba i nějaké motto, které vás dokázalo postavit znovu na nohy?

„Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední. Nikdy totiž nevíš, jestli skutečně není tvým posledním.“

„Někdy mi pomohlo i v slzách vstát a jít, někdy ne. Ale mám ho na mysli dodnes. Nikdy nechci litovat toho, že jsem něco neudělala, neřekla nebo nezažila. Taky jsem se hodně upnula k historii a objížděla jsem hrady a zámky. Doteď si pamatuju na jeden z nejlepších týdnů mého života, kdy jsme s mým tátou udělali tour po Čechách. Začali jsme ve Žďáru nad Sázavou, pokračovali na Moravu, kde jsme jezdili na koních, koupali se v lomech a naši pouť jsme zakončili v Krumlově, který je prostě srdcovka. Po rozvodu mi pak pomáhala akupunktura a harmonizace od „andělské paní“ (tak jsem jí se ségrou říkala). Já jsem na tohle nikdy moc nevěřila, ale chtěla jsem zkusit úplně všechno a tak, když jsem od ní odcházela vždycky naprosto zklidněná a pak byl několik týdnů od depresí a slz klid, dala bych jí za to snad všechno na světě.“

Jak by se měly podle vašeho názoru zachovat dívky či ženy, které se s domácím násilím setkají? Měla byste pro ně radu?

„Bohužel nejen z vlastní zkušenosti vím, že rada jako taková na tohle v podstatě neexistuje. Každá z nás si na to musí přijít sama a po tom, co si nabijeme nosy, odcházíme – o to silnější. Někdy to trvá měsíce, někdy roky a někdo v tom přetrvává celý život. Někdo dostane impulz, který ho nakopne, a věci se dají do pohybu. Je to individuální a mnohdy je to taková hra o štěstí.“

Dovolte nám i otázku, čím se obvykle vracíte do pohody?

„Od té doby, co jsem se rozvedla, si umím užívat opravdu každého okamžiku ve svém životě, za to jsem hodně vděčná. Takže mě do pohody dostanou třeba i pro někoho možná úplné maličkosti. Je to třeba dobrá káva, relaxační masáž, čtení knížky, houbaření nebo sledování západu slunce.“

Zbývá vám ještě čas na koníčky?

„Manžel a rodina mi hodně pomáhají, abych měla čas i sama pro sebe. Za to jim budu navždycky vděčná, protože i díky tomu můžu být takovou mámou, jakou chci být. A tak si někdy zajdu zacvičit, někdy natáčíme s kamarádkou podcasty s názvem „JSEM“, někdy maluju, zajdu do kina nebo jdu na masáž či prohlídku zámku.“

Co plánujete dál? Že by pokračování „Svobodomyslné“ nebo něco úplně jiného?

„Plánuju knížku, ale bude to něco úplně jiného, než je „Svobodomyslná“. Bude to něco, co vytáhne lidi ven, budou moc nahlédnout do toho, jak si užívat života naplno. Sama jsem zvědavá, kam mě život zavane. Chci se ale držet toho, že chci dělat jenom to, co mi bude dělat radost. Strastí už bylo dost. Život je na to opravdu hodně krátký.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Tip šéfredaktorky

Jeff Goldblum (67): Pozdní otcovství si užívá

22. 6. 2020 0:05 autor Markéta Vavřinová