Čas jen pro mě

Proč jste si pro vaši poslední knihu vybrala právě téma nelegálních afrických adopcí?

„Když jsem před lety dělala průzkum ke knize Smrtící byznys, v níž jsem se věnovala problematice falešných léků, objevila jsem reportáž jedné indické investigativní reportérky, která se věnovala problematice nelegálních afrických adopcí. Tehdy jsem si to uložila v hlavě jako jedno z možných budoucích témat. V Čechách se pohybuji v komunitě lidí, kteří mají rádi Afriku, a právě tam jsem zaznamenala zvýšený zájem o adopce dětí z Afriky ať už motivovaný pomocí tamním sirotkům nebo touhou mít doma kus své milované Afriky. To se mi postupně propojilo s reportáží, kterou jsem tehdy viděla a rozhodla jsem se o tom napsat.“ 

Tématu obchodování s dětmi jsem se věnovala již v jedné ze svých předchozích knih, která vyšla pod názvem Dobrovolnice, a věděla jsem, že přímé adopce často neprobíhají úplně korektním způsobem, a že co se může zdát jako pomoc, tak vůbec pomoc nemusí být. Naopak se nemusí jednat o sirotky. Mohou to být děti, které byly ukradeny zranitelným rodičům a jejich dokumenty byly zfalšovány.“ 

Máte již nějakou zpětnou vazbu od čtenářů na vaši novou knihu Obchodníci s dětmi?

„Zpětné vazby už mám a jsou pozitivní, což musím říct, že mě velmi těší. A nejsou to jenom zpětné vazby od mých věrných čtenářů, ale i od knižních blogerů a recenzentů. O to víc si jich vážím.“

Chtěla jste vy osobně adoptovat dítě z Afriky?

„Ano, asi před třinácti lety. Musím přiznat, že krom toho, že jsem samozřejmě chtěla pomoci alespoň jednomu africkému dítěti, bylo mé přání motivované i sobeckou touhou mít doma kousek milované Afriky. Můj manžel ale s adopcí nesouhlasil. Nešlo jen o to, že by šlo o africké dítě, ale o adopci jako takovou. Prostě měl pocit, že by cizí dítě nedokázal mít stejně rád jako vlastní a že by pro něj nebyl schopný ani ochotný obětovat to, co pro vlastní dítě. A já jsem to respektovala.

Nyní, s odstupem času, musím říct, že jsem ráda, že jsme dítě z Afriky neadoptovali.

Tehdy jsem ještě vůbec netušila, že existují nelegální adopce, a že dítě, které bychom třeba adoptovali, by vlastně nemuselo být ani sirotek, že by mohlo být kradené. Také si myslím, že česká společnost na to stále není připravená, a že by se to dítě tady trápilo.“

Máte velmi neobvyklý názor na pomoc Africe. Řeknete nám k tomu víc?

„Jedenáct let života jsem strávila pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí alespoň Keňu, když ne celou Afriku. Nyní však patřím téměř mezi odpůrce rozvojové pomoci.

Dobrovolnictví v Africe jsem věnovala třetinu svého života a většinu volného času i peněz. Dokonce jsem později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci.

Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl.

Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.

Do Afriky proudí takové pomoci a mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci.“

Myslíte si tedy, že pomoc neziskových organizací nemá smysl?

„Úplně takto bych to neřekla. To ne. Neziskové organizace však nedokážou pomoci z globálního hlediska. Pomohou několika málo lidem, ale problém Afriky to nevyřeší.

Další věc je, že neziskové organizace mnohdy zkreslují realitu a dobrovolníkům, kteří do Afriky letí, popisují místní lidi jako naprosto neschopné. Když jsem letěla jako dobrovolník poprvé do Keni, bylo mi řečeno, že musím tamní lidi naučit, aby si dokázali pomoci sami. S odstupem času mohu říct, že místní lidé nejsou neschopní, naopak oni jsou velmi schopní a prostě se jenom naučili využívat pomoci, která tam stále proudí.“

Knihu Hany Hindrákové Obchodníci s dětmi vydává nakladatelství Alpress.

A co klasická rozvojová pomoc na vládní úrovni?

„Vzhledem k obrovské tamní korupci se tato pomoc k potřebným mnohdy vůbec nedostane. Často se stává, že si ji politici rozdělí mezi sebou, nebo skončí rozprodaná na černém trhu.“

Vy se nyní věnujete projektu Dárky s myšlenkou. O co jde?

„Potom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách.

Před prvním nákupem šperků jsem byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči.

Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.

Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je to kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně.

Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou šperky vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální – od kokosového ořechu, papíru, korálků, kostí, po africkou látku kitenge.

Obchodu s keňskými šperky se skupinami lidí z chudinských čtvrtí se věnuji teprve několik let, ale myslím si, že má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.“

Na Facebooku máte docela velkou veřejnou skupinu Vše kolem Afriky. Co je nejčastějším tématem, které se v této skupině objevuje? Najde tam člověk pěkné fotky nebo se může i třeba poradit před cestou, či najít našince v oblasti, kam jede?

„V podstatě od každého něco. Jsem ráda, že si skupinu oblíbili nejen afričtí nadšenci, kteří tam sdílejí fotografie a dojmy ze svých cest na tento kontinent, ale i lidé, kteří se do Afriky teprve chystají a potřebují poradit. Nejčastěji se lidé ptají ohledně zařizování víz, místních kontaktů a očkování.“

Je něco, čeho se při svých cestách do Afriky nejvíc bojíte?

„Jak jsem říkala již v úvodu, jsem chodící paradox. Já se vlastně nejvíce bojím té statisticky nejbezpečnější části cesty – a to letu letadlem. Jakmile se letadlo chystá na přistání v Nairobi a dosedne na přistávací dráhu, jsem v pohodě.

V Keni bych to poté nenazvala strachem, spíše respektem. Vím, že to není úplně bezpečná země a podle toho se tam chovám.

Zásadně neriskuji a chovám se obezřetně. Rozhodně netrpím pocitem, že jsem neohrozitelná, že se mi nic nestane. Na druhou stranu létám tam už léta a vcelku vím, jak a kde se tam pohybovat. A také se většinou snažím pohybovat za doprovodu mých keňských přátel. Přece jenom jsem žena a navíc ještě běloška, tak je to určitě bezpečnější.“

Zůstalo po těch letech v Keni ještě nějaké místo, kam byste se ráda podívala? Případně místo, kam byste se ráda znovu vrátila? A kdy plánujete další cestu do Keni?

„Keňa je velká země a je tam mnoho míst, kam bych se ráda ještě podívala. Většinou jsem se pohybovala v centrální nebo v západní Keni, ale na pobřeží jsem byla jenom dvakrát na otočku. Tam bych to určitě ráda víc prozkoumala – samozřejmě i v souvislosti s připravovanou knihou o sexuální turistice, protože tam za ní ženy nejčastěji míří.

Také bych se chtěla podívat na trh s čarodějnickými předměty, který se koná v jednom městě na severovýchodě Keni. A určitě jsou i místa, kam bych se ráda vrátila – samozřejmě jako pokaždé do Nairobi, kde mám spoustu přátel a obchodních kontaktů, do Ngongských hor či do Národního parku Amboseli, odkud je nádherný výhled na Kilimandžáro.“

Hana Hindráková (*1982) pochází z Trutnova, po vysokoškolských studiích založila vlastní neziskovou organizaci a přes deset let působila jako dobrovolnice v tomto sektoru. ● V rámci realizace projektů rozvojové spolupráce se několikrát dostala do africké Keni a od roku 2018 pomáhá prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou. ● Keňu si velmi oblíbila a umístila tam děj většiny svých románů. ● Mezi další autorčiny knihy patří například Smrtící byznys, Očarovaná, Dobrovolnice nebo Můj africký příběh.