Čas jen pro mě

Ujistila nás, že sice kdysi snila o studiu na UMPRUM, ale pro velký počet uchazečů ji nevzali. Od té doby si malovala jen tak občas pro sebe. Paradoxně, když dala v zaměstnání výpověď, aby se od své práce na čas odreagovala, přihlásila se na kurz s názvem „Interiérový design“. „Tam mi dali další podněty a návrhy a znovu jsem se malováním začala vážněji zabývat a začala se učit kreslit a malovat u profesionálů. Současně jsem chodila na přednášky do Národní galerie i jinam. To všechno zhruba před deseti lety. Skutečně jsem začala prakticky od píky – včetně toho, jak vzít tužku a štětec do ruky,“ vybavila si. „No a i když jsem se do práce vrátila, už jsem u malování pro radost zůstala.“

Eva Kalenská při práci.

Potěšilo nás, že nás nechala nahlédnout i do svého království, jak říká ateliéru, kde má spoustu svých obrazů. Mezi jinými tam jsou i portréty členů rodiny a třeba na malířském stojanu rozdělaný další obraz. „Nevím, jestli ho stihnu dokončit jako dárek do Vánoc, ale na tom nesejde. Nedávám si žádné termíny. Maluji, když se mi chce. O to je to příjemnější,“ přiznala autorka obrazů, které si lze i prohlédnout na jejím webu. „Svého času jsem některé prodávala prostřednictvím galerie, ale uvědomuji si, že snad dva poslední roky jsem tam už nic nenabídla. Možná si mě galeristka už ani nepamatuje. Zřejmě jsem již trochu zpohodlněla, ale snad se ještě polepším.“

Obraz Černoška.

Na svůj první obraz si Eva Kalenská sice už nepamatuje, ale že tomuto koníčku „propadla“, toho nelituje. „Navíc malování je úžasný koníček i v tom, že se s ním dá začít kdykoli. Vždyť já se k malování odhodlala také skoro v důchodovém věku a spousta věcí skončila v koši tak, jak je to asi normální. Třeba portrét mého bráchy se mi ne a ne povést. Ale znovu a znovu jsem začínala, říkala jsem si přitom, že nakonec ho snad dokončím. A pokud by snad čtenářky při čtení těchto řádků namítaly, že na takového koníčka nemají dost prostředků, mohu je vyvést z omylu. Vždyť tužka, papír, pár barev a štětců zas tak moc nestojí. Tohle mám vážně ověřené.“

Malování však není jedinou zálibou Evy Kalenské. Kromě toho, že je i vášnivou cestovatelkou, také sbírá bylinky, které suší a pak z nich vaří čaje nebo připravuje tinktury – a v poslední době se dala na pletení, když jí učarovala jemná vlna z lamy. „Chtěla jsem si pořídit z lamí vlny svetr či kabát, která nekouše, tak proč si ho neuplést. Vždyť dříve jsem pletla o sto šest…“ K tomu všemu ji občas „zaměstnává“ i border teriér Kuba, který vyžaduje hodně pohybu a má rád společnost. „To nám ovšem s manželem vyhovuje. Aspoň jsme s tím naším temperamentním torpédem častěji na čerstvém vzduchu a máme pravidelný pohyb, protože jeho peristaltika je neúprosná.“

Obraz Prodavačka.

V závěru naší návštěvy se k našemu povídání přidal i její manžel, který vystudoval „Pražskou fotografickou školu“ a fotografování má jako koníčka. U jednoho z obrazů paní Kalenská prozradila: „Právě tuhle žebračku jsem malovala podle jeho fotky. Malovat lidi mě totiž baví ze všeho nejvíc.“  

Na závěr jsme se Evy Kalenské zeptali, jak to dělá, že je stále tak akční, optimistická a milá, případně zda jí v tom pomáhá nějaké motto? Na to našla rychlou odpověď. „Vždycky mě nastartuje rčení: ,Když nejde o život,…!‘“