Čas jen pro mě

„Právě panenkám se věnuji už asi deset let,“ líčila nám se velkým zaujetím. „Nejprve jsem objevila samozřejmě svět textilních panenek. Ty se ale další období pohybovaly v oblasti hobby panenek, které po dobrém kurzu zvládne ušít každá kreativně založená amatérka. Následoval maraton kurzů základů šití textilních panenek. Po dvou letech jsem toto období završila vydáním knížky Textilní panenky, která obsahuje celé základy šití panenek.“

Aby se ale paní Klátilová profesně posouvala dál a získávala zkušenosti, absolvovala několik mezinárodních soutěží, odkud přivezla několik prvních míst a speciálních cen. „Díky tomu jsem poprvé viděla skutečná umělecká díla, která modelují, sochají, řežou nebo i šijí výtvarníci – lidé, kteří mají vystudované nebo učí umělecké obory na akademiích po celém světě, které přímo souvisí s uměleckou panenkou.“

Podle jejího mínění je v češtině slovo panenka bohužel trochu zavádějící. „My v panence vidíme hračku. Jenže ono jde spíš o figurální umění, někdo říká i o loutky. Jedná se o umělecká díla, která nemají s hračkami pranic společného. Pravé umělecké panenky milují zejména designéři, bytoví architekti, sběratelé umění nebo investoři.“

Přesto si i sympatická Bohdana Klátilová na svou první panenku dobře pamatuje. „Mou úplně první byl však textilní eskymák, kterého jsem „umazlila“. Jenže v mých necelých třech letech zmizel i jeho poslední kus – noha, bez které jsem nechtěla spát. Pak následovala velká chodička Hamiro, kterou mám dodnes, i když to byla ještě panenka z rozbitného materiálu. Šaty měla a stále má modré.“

Jenže umělecké panenky, mezi kterými se nyní pohybuje, podle ní nemají s hračkami nic společného. „Je to patrné už na první pohled. Vytvářely se ale od nepaměti. Byly ovšem velmi drahé, jak už to s uměním bývá. Nemohl si je proto dovolit každý. Kolem roku 1948 bylo řečeno, že se jedná o buržoazní přežitek a jejich tvorba byla přetržena na dlouhé dvě generace. V okolních zemích jak na západ, východ, sever nebo jih se ale tvorba uměleckých panenek nikdy nezastavila. Plně se jí věnovaly například svaz umělců – doll makerů DABIDA, který sídlí v Holandsku, Vysoká škola umělecká ve Wroclavi (PWST), německá nadace Max Oskar Arnold, Svaz umělců Ruska jež má pod křídly oboru uměleckých panenek neuvěřitelné množství doll makerů, americká NIADA...“

Zajímalo nás také, jestli si panenky vyrábí i ona sama. Upřímně přiznala, že už osm let ne. „Většina mých panenek je v soukromých sbírkách po celém světě. Mám jen tři, které jsem nikdy nenabídla k prodeji.“

„V galeriích ale vždycky obdivuji především ty jednoduché a nekomerční s vlastním příběhem. Podívejte se umělecké panence do očí a pochopíte...“ 

Podle čeho se tedy vybírají panenky na výstavu a do obchodu? „Především na základě dokonalosti zpracování, charisma a také podle autora. Většina našich autorů má velmi zvučná jména, někdy ale dostane příležitost i autor méně známý. Naším úkolem je trefit se - a to se nám zatím daří. Z méně známých umělců, kteří u nás vystavovali nebo vystavují, se časem stávají většinou celebrity. Umělecká panenka, kterou si od nich sběratel vybral, tak často zmnohonásobí svoji hodnotu,“ říká paní Klátilová, která si cení na umění vše, co ji obohacuje o prožitky. „Samozřejmě miluji textilní výtvarnictví – například autory Annemaike Main nebo Itchiko Kubotu. Hluboce na mne působí impresionisté, jedním z mých nejmilejších míst je Orangerie v Paříži, kde jsou umístěné velkoplošné obrazy Moneta. Sednete si na lavičku, která je uprostřed výstavního sálu, všude kolem vás Monet – to je nádherný únik do pohádkově čistého světa – takového, jako je i mezi uměleckými panenkami.“

A může si takovou panenku vytvořit i laik? „Určitě. Ale dá to hodně studování, zkoušení, trénování – a samozřejmě potřebujete talent,“ potvrzuje zkušená dáma z panenkového světa.