Čas jen pro mě

První knihu ovšem psala skoro deset let. Proč?

„V roce 2000 jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas, abych opravdu začala psát knihu, kterou jsem v té době nosila v hlavě. Dala jsem výpověď v práci a chtěla jsem jen překládat, učit v jazykových kurzech a psát. Stále jsem ale byla hodně pracovně vytížená, a tak jsem psala jen po chvilkách, většinou během prázdnin a mnohdy jsem se k textu neposadila několik měsíců. A tak jsem psala asi deset let – a další roky trvalo, než se kniha dostala ke čtenářům.“

Nebála jste se, že to může být velký risk?

„ Ne. Psaní je poměrně bezpečná práce :-).“

Zaujala jste už debutem Slepá mapa (2013), pak přišel Hotýlek (2015) a další úspěšné tituly. Snad nejpopulárnějším je Hana (2017), nejnovějším Tiché roky (2019, všechny vyd. Host). Který z vašich bestsellerů vám nejvíce přirostl k srdci?

„Mám ráda všechny své knihy, i když na každou z nich mám jiné vzpomínky. Slepá mapa je kniha, na které jsem se naučila psát, Hotýlek se mi psal velice lehce, Hana je kniha, díky které mě objevilo víc čtenářů, a Tiché roky zpracovávají téma vztahů, které mě opravdu hodně zajímá.“

Dáváte číst rukopis nejdříve své rodině nebo je to vaše tajemství od začátku až do konce?

„Během psaní nedávám číst rukopis nikomu a ani ho s nikým nekonzultuji, přestože občas mám chvíle, kdy bych poradit potřebovala. Mou první čtenářkou je dcera. Ta mi pokaždé řekne, jestli text funguje a všechno do sebe zapadá.“

Patříte mezi nejoblíbenější současné české spisovatelky. Překvapil vás tak velký zájem čtenářů i chvála kritiky?

„Zájem narůstal postupně, nepřišel ze dne na den. Jsem ráda, že čtenáři mé knihy objevili, a nepovažuji jejich přízeň za nic samozřejmého. A s tím ve mně zároveň narůstá pocit zodpovědnosti vůči těm, kdo si mou knihu koupí.“

Do kolika zemí se už vaše knížky dostaly v překladu?

„Doposud byla prodána práva do jedenácti jazyků.“

Vybíráte si spíš témata, která jsou bližší ženám?

„Takto jsem o psaní nikdy nepřemýšlela. Vlastně si témata nijak záměrně nevybírám, prozatím ke mně přicházejí sama. Píšu o tom, co mě v danou chvíli zaujme, a jenom doufám, že to zaujme i moje čtenáře.“

Zosobňujete v některém příběhu svých hrdinek i sama sebe, byť jen částečně?

„Při psaní vstupuji do myšlení všech postav – těch dobrých i těch, které jen kladné nejsou. Snažím se jim porozumět, ale to neznamená, že do jejich myšlení nebo konání promítám samu sebe. Jsou různé druhy autorů, a já patřím k těm, kteří se spoléhají na svou představivost.“

A Strašidýlko Stráša cílené na děti vzniklo jako „únikovka“ od vašich „náročných“ témat, ve kterých je obsažena jak láska, tak trápení i osudové ztráty?

„Kniha Strašidýlko Stráša (2018) byla mou terapií po těžkém období psaní Hany. Musela jsem přečíst hodně tíživých faktografických knih, vyslechnout desítky hrozných svědectví a nabyla jsem dojmu, že my, lidé, jsme schopní hrozných věcí. Psaní pohádkového příběhu mi pomohlo vrátit se do krajiny dětství a znovu nastartovat hezčí pohled na život.“

Splnila jste si psaním knih třeba nějaký svůj sen?

„Splnila jsem cíl, ke kterému jsem dlouhodobě směřovala.“

Máte svůj spisovatelský vzor?

„Nemám vzory, mám své oblíbené autory. Ráda si přečtu knihy Johna Irvinga nebo Kazua Ishigury.“

Na co se můžeme od vás v nejbližší době těšit, máte něco rozpracovaného?

„V hlavě nosím další knihu, začala jsem ji pomalu psát, ale mám i hodně jiných povinností a závazků, a tak jen tak brzy hotová nebude. Ale není kam spěchat.“

A v divadle či na filmovém plátně už budete také?

„V červnu měla Hana premiéru na prknech Národního divadla Brno. Režie se ujal pan Martin Glaser a já i diváci jsme byli zpracováním doslova nadšení. Převést na scénu několik časových rovin, množství postav a jejich příběhů byl těžký úkol a pan Glaser ho zvládl s mistrovstvím.“

Na závěr nám dovolte se zeptat, když už máte „všeho nad hlavu“, ale musíte ještě dorazit knihu na termín odevzdání, jaké motto či „zaříkávadlo“ vám obvykle pomůže dotáhnout vše do zdárného konce? Nebo se vám takové situace nestávají?

„Nemám termíny, psaní pro mě není povinností. Nejsem na něm finančně závislá, a to mi dává svobodu. Píšu ráda a na chvíle u počítače se těším. Doufám, že se to ani do budoucna nezmění.“

„Čtyřlístek“ knih Aleny Mornštajnové.