Čas jen pro mě

Rakouský císař (v letech 1835–1848), král uherský, markrabě moravský a poslední oficiálně korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý se narodil v dubnu roku 1793 ve Vídni a zemřel v červnu 1875 v Praze. Pocházel z habsbursko-lotrinské císařské dynastie a podle některých byl slabomyslný. Opak je ale pravdou: tento mírně flegmatický aristokrat se živě zajímal o techniku a botaniku. Měl navíc úžasné hudební nadání jako klavírista a trumpetista.

Celým jménem Ferdinand Karel Leopold Josef František Marcelin měl za maminku Marii Terezu Neapolsko-Sicilskou, tatínkem byl český král a rakouský císař František I. Chlapec od dětství trpěl epileptickými záchvaty, které dle lékařů způsobilo porodní trauma. A ke všemu byl rachitický. Pro tohle všechno jeho vývojové pokroky nastupovaly velice pomalu, a tak od počátku panovaly obavy o jeho schopnost následnictví. Jeho potíže nicméně souvisely i s genetickou degenerací, neboť jeho předkové pocházeli ze stejného rodu – a to není dobré!

Těžce degenerovaný rod

Předkové geneticky narušeného Ferdinanda Dobrotivého žili v dobách, kdy ještě nepadalo v úvahu, že by si vysoká šlechta brala někoho z té nižší – nebo dokonce z prostého lidu: to ani omylem! Pohádka o Popelce byla tehdy ještě absolutní tabu.

Ferdinandovi rodiče tak byli bratranci prvního stupně a jeho prarodiče dokonce sourozenci! Jak se to stalo? Ferdinandův dědeček Leopold II. z otcovy strany byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky Marie Karoliny z matčiny strany a jeho děd Ferdinand I. neapolsko-sicilský byl zase bratrem jeho babičky Marie Ludoviky Španělské ze strany otcovy.

Znamená to tedy v konečném důsledku, že Ferdinand měl pouze čtyři praprarodiče, zatímco běžné je mít jich osm, jak všichni víme. No – a tohleto blízké příbuzenstvo mělo právě za následek genetickou degeneraci většiny Františkových a Mariiných dětí. Dokonce tak výraznou, že jejich potomci nebyli ani schopni samostatného života. Ferdinand je tedy výjimkou. I když....

Porod skoro nepřežil...

„Jen s největším úsilím a obětavou péčí bylo možné udržet ho vůbec při životě,“ uvedl k prvním měsícům Ferdinandova života rakouský autor literatury faktu, lékař Gerd Holler. Brzy se u něj také objevily „křeče mezihlasivkové štěrbiny a psotník“, následovaly „epileptické záchvaty, zaostalost a opožděnost“. To celé umocňuje výchova, neboť nemocné dítě je nadmíru hýčkáno. Vzhled malého následníka byl od první chvíle veřejnosti úzkostlivě tajen, zejména pak vzhledem k rachitické postavě, korunované příliš velkou hlavou. Jeho „končetiny byly zkrácené a neohrabané“.

Skrytý génius?

Do devíti let se Ferdinandovi nedostalo naprosto žádného vzdělání, neboť kvůli názorům zpátečnických doktorů panovaly obavy, že by mu jakákoliv intelektuální činnost mohla ublížit. Jak tedy malý princ v tu dobu žil? „Jen ho ochraňovali a pečovali o něj, nosili ho po schodech... co nejpřísněji mu zakázali jakoukoliv duševní činnost,“ dokresluje lékař Holler. „Jediná zábava a tělesná činnost spočívala v tom, že vlezl do koše na papíry a kutálel se s ním po pokoji.“

Kdy a jak nastal v této fázi zlom už přesně nezjistíme, jisté ale je, že i dík opožděné výuce z Ferdinanda nakonec vyrostl velice bystrý, čestný a poctivý muž, který hovořil pěti jazyky, výtečně kreslil, naučil se šermovat a skvěle hrál na klavír a trubku. Že by skrytý génius?

Slibná politická kariéra

Uherským králem byl jako Ferdinand V. korunován roku 1830 v Prešpurku, přičemž mu zůstal titul „mladší monarcha uherský a arcivévoda rakouský“. O jeho intelektu svědčí i fakt, že v rámci korunovačního obřadu pronesl řeč v maďarštině, ač to nebyl jeho mateřský jazyk. Naposledy zde mateřštinou svých poddaných mluvila při korunovaci uherskou královnou císařovna Marie Terezie.

Rakouským císařem se Ferdinand I. zvaný Dobrotivý stává 7. září 1836 po smrti svého otce Františka I., načež se jako Ferdinand V. nechá korunovat za českého krále, aby tak naplnil toužebné přání a mnohaleté výzvy představitelů českého národa, který si velice přál mít zase krále.

Oblíbený panovník, který vlastně nevládl

Ferdinand Dobrotivý patří mezi nejoblíbenější panovníky vůbec v evropské historii, ale když se na tuto skutečnost podíváme pozorněji, zjistíme, že fakticky téměř nevládl. Jeho otec totiž před smrtí vložil vládu rakousko-uherské monarchie do rukou v tu dobu již všemocného, každopádně však nesmírně schopného kancléře Metternicha. Ten pak primárně určoval politickou linii za podpory státní rady, jíž předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík.

Vedle Metternicha v ní seděl třeba i český hrabě Antonín Kolovrat, a vzhledem k tomu, že tihle dva typičtí „kohouti na jednom smětišti“ si navzájem neustále blokovali jakákoliv politická rozhodnutí, celá situace vykrystalizovala ve fatální politickou krizi a přinesla v roce 1848 známé vzbouření lidu – a revoluci.

Téhož roku dne 2. prosince 1848 byl i samotný Ferdinand – proti své vůli – odstaven od trůnu a donucen abdikovat ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. K tomuto aktu došlo v olomouckém arcibiskupském paláci. 

Dožil se ve zdraví dvaaosmdesáti let

Přestože lékaři předpovídali Ferdinandovi poměrně krátký život, dožil se plných dvaaosmdesáti let. Po abdikaci se s manželkou Marií Annou stáhl do Prahy, kde mu přímo na Pražském hradě bylo vykázáno jedno z křídel na druhém nádvoří. Na rozloučenou s trůnem dostal navíc darem Toskánské panství spolu se zámky Zákupy a Ploskovice. Také na nich trávil hodně času a nechal si je upravit a přestavět zcela dle svého vkusu.

S oblibou ale pobýval i v Praze, kde mu Pražané projevovali úctu a nestrojenou lásku, zejména při jeho každodenních procházkách po dnešní Národní třídě, kdy dával hojně almužnu chudým a dětem navíc bonbóny. Samotné Praze ostatně věnoval, tedy postupně, celých 450 000 zlatých!

Zámeckým pánem

Zámeckým pánem na zámku v Zákupech byl plných 27 let, po něž sem s oblibou zajížděl kočárem z Ploskovic anebo přímo z Prahy. Později tam dokonce jezdil novou technickou „moderní vymožeností“ – vlakem. Poprvé do něj nasedl v roce 1867, aby pak vystoupil až přímo v Zákupech. Od roku 1851, kdy sem začal jezdit, býval excísař obvykle hojně navštěvován členy svého bohatého příbuzenstva. Poměrně hodně času tu s ním trávila i jeho manželka Marie Anna Karolína, která však jako sardinská princezna s oblibou pobývala především v rodné slunné Itálii.

Šťastné, i když bezdětné manželství

Narodila se jako dvojče (ta druhá byla Marie Terezie – později provdaná za parmského vévodu Karla II.) roku 1803 v Římě v Plazzo Colonna jako Marie Anna Karolína Pia Savojská, byla dcerou Viktora Emanuela a jeho manželky Marie Terezie, vnučky uherské a české královny Marie Terezie. Obě sestry tehdy osobně pokřtil papež Pius VII. Však také Marie Anna byla po celý život náležitě zbožná. Mimochodem: obraz zmíněného křtu je dodnes k vidění v italském Palazzo Braschi.

Mládí prožila na Sardinii, kam se královský dvůr jejího otce přestěhoval před hrozbou vojsk císaře Napoleona. Za uherského krále Ferdinanda byla oficiálně, byť v zastoupení, provdána 12. února roku 1831 v Turíně, aby pak měli osobní svatbu až 27. února ve Vídni, v kapli olomouckého arcibiskupa Rudolfa.

Spíše než skutečnou manželkou byla Marie Anna vůči Ferdinandovi ošetřovatelkou, nicméně manželé si byli po celý život láskyplně oddáni. Potomky neměli.

Maria Anna Savojská zemřela 4. května 1888 ve svých osmdesáti letech v Praze, nicméně pohřbena je vedle svého manžela v hrobu 63 v císařské kryptě ve Vídni.