Čas jen pro mě

Pro milovníky astrologie, kterým i Rudolf nesporně byl: narodil se 18. července 1552, tedy ve znamení Raka, a to ve Vídni, aby pak zemřel téměř o šedesát let později (20. ledna 1612, kdy se na obloze právě střídal Kozoroh s Vodnářem) v Praze. Za svého života dosáhl postu císaře římského, českého, uherského a chorvatského krále, ale byl třeba též rakouským arcivévodou z dynastie habsburské.

Císař se usídlil v magické Praze

Rudolf II. je posledním habsburským panovníkem, který z Prahy učinil své sídelní město. Zatímco zlé jazyky tvrdí, že důvodem k tomuto kroku byl strach z moru či z Turků, který citlivého vladaře vyhnal z Vídně, pravdu mají nejspíše historici, podle nichž Prahu pokládal za ideální město v centru Evropy, kde navazoval na svého slavného předchůdce císaře Karla IV., který byl jeho velkým vzorem. A nesporně na něj též působilo magické genius loci, jímž je tohle město „na prahu tajemných světů“ prodchnuto.

Rudolf se každopádně proslavil jako velký milovník umění i mecenáš a donátor či podporovatel věd, jistěže v čele s alchymií, královnou dobových věd okultních či „skrytých“, k nimž nesporně patřila i již zmíněná astrologie a hlavně magie. Tak či onak je po něm tato manýristická epocha probíhající renesance u nás nazývaná „dobou rudolfinskou“, která po všech stránkách patří mezi vrcholy starších českých dějin.

Jako politik nic moc, o to byl lepší milovník

Horší už to bylo po stránce politické, protože v tomto oboru už spíše umělecky a vědecky založený císař velmi zaostal za svým výjimečným předchůdcem Karlem IV. Velkým osobním hendikepem Rudolfa bylo, že trpěl výraznou duševní labilitou (tak běžnou u právě umělecky založených osobností), která přerostla v chorobu – a ta se stále zhoršovala. Podepsala se na tom zejména Rudolfova výchova v katolicky přepjatém Španělsku, ale později též stoupající celoevropské napětí, způsobené zejména neustálými spory, boji i válkami mezi katolíky a protestanty.

Po Rudolfovi se chtělo, aby pořád něco politicky rozhodoval, zaujímal stanoviska, přijímal nejrůznější vyslance obou znepřátelených stran a kdekteré jiné a ke všemu ho chtěl pořád někdo s někým výhodně oženit. To všechno labilního Habsburka otravovalo a nudilo. Zejména tedy státnické povinnosti. A ne, že by neměl rád ženy, to spíše naopak, jak si ještě povíme, Rudolf byl velký milovník a z dnešního pohledu doslova „děvkař“, no ale: „Ženit se?! Tak to ani omylem!“ Navíc musel po léta čelit intrikám svého bratra Matyáše, jemuž byl nakonec nucen postoupit postupně Uhry, Rakousy a Moravu – a nakonec i Prahu a s ní i celou říši, kde pak sam dožil jako „pološílený“ trpěný skorovězeň v luxusních komnatách na pražském hradě. Leč – nepředbíhejme...

Dítětem císaře a jeho setřenice

Rudolf byl třetím dítětem panujícího císaře Maxmiliána II., narodil se jeho sestřenici Marii Španělské, jíž předtím vladař pojal za svou zákonnou manželku. Na jejich dětech se nicméně geneticky projevilo blízké příbuzenství, což nacházíme především v Rudolfově rozevláté psychice. Docházelo tu ostatně už dříve ke sňatkovému propojení pouze v rámci habsburské rodiny. Konkrétně pak o tomhle spojení mezi španělskou a habsburskou větví se zasadil Karel V., španělský král a římský císař.

Novomanželé žili po svatbě ve Španělsku, ale pak Maxmilián jako místokrál na přání svého císařského otce přesídlil do Vídně. Ve zdejším paláci Hofburg se také narodil princ Rudolf. Jak prožíval své nejútlejší dětství nevíme, ale jisté už je, že v šesti letech dostal za domácího učitele profesora vídeňské univerzity Jiřího Muschlera, jenomže ultrakatolická Rudolfova matka v něm odhalila luterána, tedy protestanta, a tak byl dán synek do výchovy přímo španělskému králi Filipu II. Na španělském dvoře tehdy chodili všichni totálně zahalení, upnutí až ke krku, vidět dámě byť jen kotníky bylo považováno za neslušný vrchol erotiky. Není divu, že si to pak musel horkokrevný erotik Rudolf v Praze tak zásadně vynahradit. Miloval nahé ženy: na obrazech, jako sochy, ale především ty živé – v posteli.

Rozmazlená princátka, vzdělaná a vychovaná v pýše

Španělský král a především jeho strýc Filip II. přivítal arcivévodu Rudolfa spolu s jeho mladším bratrem Arnoštem v březnu roku 1564 v Barceloně a od počátku s nimi jednal jako se svými syny a potenciálními následníky trůnu. Chlapci tu vedli svůj vlastní dvůr, který ve statisících zlatých hradil jejich otec. Malí šlechtici se tady účastnili různých dvorských i církevních slavností a dostalo se jim vybraného vzdělání. Však také každý den studovali povinně pět hodin: klasickou literaturu, dějiny starověkého Řecka a Říma, antickou mytologii, jazyky (latinu, němčinu, španělštinu a italštinu), ale hlavně dominantní náboženství. Museli být dobří stylisté a nesměli vynechat ani politiku. Jistě zábavnější pak byla výuka v tanci, zápasu a turnajových hrách, ale také lov se učili a jízdu na koni. Však měl později Rudolf II. v Praze plnou stáj těch nejkrásnějších běloušů na světě, v čele s milovaným Bucifalem. Jen na nich nikdy nejezdil, protože mu kdosi z dvorních astrologů předpověděl, že na koňském hřbetě by mohl najít smrt.

„Za svého pobytu ve Španělsku si osvojili něco, co jim může být právě tak na škodu, jako katolická výchova k užitku,“ kritizuje oba výrostky Giovanni Corraro, benátský vyslanec u císařského dvora, „a to sice jistou pýchu, která se projevuje v gestech, a činí je ne snad přímo nenáviděnými, ale rozhodně méně oblíbenými, než by mohli být.“

Císařská koruna, intriky a melancholie

Jako římský král se Rudolf ujímá vlády roku 1576 po smrti svého otce – a tehdy také začínají spory mezi ním a jeho bratrem Matyášem, který se brzy svévolně stává vládcem Nizozemí a ve svých mocenských ambicích pokračuje dál. Jak to dopadlo už víme.

Zpočátku se Rudolf snaží být i dobrým politikem, navazuje diplomatické styky a to plně v duchu své přísně katolické výchovy. Jen v Čechách, kde ho podporuje nekatolická česká šlechta, je vůči ní velmi benevolentní. Pak ale přichází rok 1578 a s ním i první projevy Rudolfovy „melancholie“, což je duševní stav „těžké zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti“, dnes bychom řekli deprese.

Zatímco je císař dlouhodobě upoután na lůžko, v jeho okolí se rozmohlo intrikánství a úplatkářství, které pak vladaře provází – stejně jako opakovaně projevená duševní choroba – po celý zbytek jeho císařských dnů. A navíc: už když Rudolf poprvé opustí melancholické lůžko, je vůči svému okolí podezřívavý, pociťuje odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Navíc se stále častěji hádá se členy své rodiny, a to je také jedním z důvodů, proč přesídlí do Prahy. K tomu se přidá i již zmíněná obava před Turky, kteří mezitím dobyli Balkán. I ty další důvody, které už známe.

Klíčová milenka a šílený syn

Život v Praze se s příchodem císařského dvora zásadně mění: stává se centrem obrovské říše, je nutné vybudovat z Hradčan důstojnou císařskou rezidenci, do města proudí davy dvořanů, cizinců, cizích vyslanců, ale i dobrodruhů, stejně jako umělců a učenců, alchymistů a mágů. Císař získává Řád zlatého rouna, nejvyšší vyznamenání jeho rodiny, ale to nic nemění na jeho negativním vztahu k příbuzným. Nadále se odmítá oženit s dohazovanými nevěstami z nejvyšších aristokratických sfér Evropy a raději si užívá s nespočtem milovnic napříč fraucimoru (ženskému osazenstvu) pražského dvora, doslova od služek až po nejvýznamější šlechtu.

Po léta je však jeho oficiální klíčovou milenkou krásná Kateřina Stradová, dcera Rudolfova vrchního antikváře Ottavia Strady, který byl pro milovníka a sběratele umění a kuriozit Rudolfova formátu zcela nepostradatelnou osobou. Stradová císaři porodila syna Julia Caesara d´Austria, levobočka, který zdědil císařovo šílenství, brutálně vraždil a mučil své milenky, takže musel být internován a v „domácím vězení“ i zemřel.

K šílenství se přidružil i syfilis

Čím častější byly císařovy záchvaty melancholií a vůbec šílenství (psychiatr Ivan Lesný ve svém zásadním díle „Zprávy o nemocech mocných“ hovoří v jeho případě o cyklické maniodepresivní psychóze s dědičným zatížením: jeho prabábou je třeba schizofrenička Johana Šílená, Karel V. měl endogenní deprese ... a byli tu další a další), tím víc se stahoval do ústraní, vyhýbal se dvorskému životu, vládnutí a tudíž i návštěvám leckterých velvyslanců a jiných osobností rozbouřené evropské i světové politiky. Když roku 1593 vypukla válka s Osmanskou říší, přenechal Rudolf volnou ruku svým bratrům.

Jeho zdravotní stav se zhoršoval. Ke stále častějším depresím se začaly přidávat projevy syfilisu, dobové nemoci děvkařů a bohémů. Neměl žádného legitimního potomka, vyhnal od dvora své hlavní rádce – a pokusil se o sebevraždu. Tu sice přežil, ale zůstal obklopen rozkládajícím se dvorem, zatímco zvnějšku na něj útočil úskočný bratr Matyáš.

Císař Rudolf II. zemřel v lednu roku 1612, a přestože se to jeho komorník pokusil utajit, hrabě Kinský zprávu roznesl po Praze. Následovala nedůstojná pitva, na základě níž lékaři jako důvod úmrtí stanovili „vodnatelnost a sněť“. Šílenství se ovšem rozpitvat nedá.