Čas jen pro mě

Mexiko, rok 1925. Sedmnáctiletá Frida Kahlo se chce stát lékařkou. Strašlivá autobusová nehoda však její plány zhatí. Pak potká Diega Riveru, proslulého malíře a lamače ženských srdcí, a po uši se do něho zamiluje. Když ji Diego požádá o ruku, okamžitě souhlasí. Jenže on jí nedokáže být věrný, a navíc se zdá, že její touha po dítěti zůstane nenaplněná.

Navzdory překážkám se Frida nevzdává svého ideálu bezbřehé lásky a života podle svých představ. Objeví malování a svými obrazy vypráví o svých snech. Přímočarostí, pestrým oblečením a mayskými šperky a samozřejmě originální tvorbou se stane jednou z nejproslulejších malířek naší doby.

Frida Kahlo (†47): Mexická čarodějka

Ukázka z knihy

S radostným očekáváním se postavila před malířský stojan a sáhla po prostěradlu, které včera večer přehodila přes plátno. Poprvé se rozhodla pro formát životní velikosti. Obvykle ma­lovala menší obrázky, ale tentokrát nebylo zbytí. Všechny malby pro ni byly důležité, ale tahle znamenala víc než všechny ostatní. Jedním trhnutím odstranila hadr a odhalila dvě hlavy. Ve dvo­jím provedení se na ni dívaly její vlastní oči zpod hustého obočí, které se stýkalo nad kořenem nosu a připomínalo vzmach ptačích křídel. Přesto se rozdíly mezi oběma Fridami nedaly přehlédnout. Levá měla bledší, souměrnější tvář než ta pravá, jejíž obličej byl tmavý a připomínal indiánskou ženu. Ta vlevo byla jemně nalíčená a zdobil ji složitě vyčesaný účes s lesklými vlnami. Pravá měla pod nosem náznak dámského knírku, vlasy přísně stažené, ani se tolik neleskly. Ty malé rozdíly nebyly na první pohled zjevné a pozorovatel je odhalil až po chvilce pečlivého zkoumání.

Frida na obraze spočinula dlouhým pohledem, pak vzala do ruky štětec a pokračovala v práci na pozadí, které tvořilo jen nebe s bílými oblaky, ale myšlenkami zůstávala u Frid na plátně. Tohle jsou dvě ženy, které jsou ukryty v mém nitru jedna vedle druhé, říkala si v duchu, zatímco jemnými dotyky nanášela bí­lou barvu na plátno. Žena, která chce žít, jak se jí zlíbí, a žena nesoucí na svých bedrech tíhu tradice a historie.

Zdálo se jí, že jí v hrudi tluče křídly veliký pták. Byl to po­cit, jako by se její rozechvělé srdce chystalo vyskočit z prsou, podobný tomu, který ji přemohl, když znovu slyšela Diegova slova, to jedno slovo, které jí změnilo život. Štětec znehybněl ve vzduchu. Musí se soustředit na obraz, malovat, musí se na­lézt v obou Fridách na obraze, protože hrozilo, že se sama sobě ztratí.

Dlouho nepohnutě hleděla na plátno. Něco chybí, něco zcela rozhodujícího. Najednou věděla, co to je. Netrpělivě ho­dila štětec na stůl, ani se nezdržovala jeho vymytím a sáhla po jiném. Namíchala červený tón s trochou magenty, její oblí­bené barvy, která pro ni představovala všechno, co patřilo k Mexiku – život a lásku. Aniž by odtrhla oči od obrazu, sáhla za sebe na policii po jedné z mnoha knih o anatomii. Po krát­kém listování tu stránku našla. Pak spěšnými tahy naskicovala svou myšlenku – na šaty obou Frid namalovala srdce. Srdeční komory a krevní oběh byly odhalené, rudé tepny probíhaly svrchu po šatech. Jedna z nich končila otevřená na bílých ša­tech evropské Fridy. Krev kapala na sukni, ani svorka krvácení nezastavila...

Knihu Caroline Bernardové (pseudonym německé literární vědkyně Tanii Schlieové) Frida Kahlo a barvy života vydává nakladatelství Ikar. Koupit ji můžete u svého knihkupce nebo na booktook.cz.