Čas jen pro mě

Vzlet a pád novoročních plánů

Ocitli jsme se ve velmi zvláštní době. Máme nekonečné množství variant, jakými se dá život uchopit. Můžeme vydělávat peníze na druhém konci světa a nehnout se z obýváku na českém maloměstě. Můžeme se seznámit s kýmkoli a taky skoro komukoli důkladně prolustrovat život. Na začátku je možná zvědavost, jak spolužačka dopadla po maturitě, ale na konci jsou dlouhé minuty srovnávání svého života s někým, s kým jsme kdysi byli na stejné startovací čáře. Objeví se pocit vnitřního zklamání a touha být lepší, než jsme.

Být ostatními milovaní a přijatí je jedna z nejzákladnějších motivací člověka. Vzhledem k tomu, jak neschopní jsme savci, jsme na přijetí druhými dlouho závislí. A tahle touha zapadnout nás často nepustí až do dospělosti. Virtuální prostředí ještě víc nahraje pocitu, že ještě stále je co dohánět. Z téhle frustrace tak často vznikne na začátku pevné rozhodnutí. Dokud však bude postavené na pocitu méněcennosti nebo touze dokázat něco druhému, je už předem odsouzeno k neúspěchu. Ze světa se nám totiž vždy vrací podstata toho, co dáváme.

Změna ve světě začíná změnou v hlavě

Ve snaze dodržet takové plány často hraje roli někdo, komu můžeme říkat vnitřní kritik. Je to ten hlas, který dokáže kritizovat, posuzovat, shazovat a neustále není spokojený. Je to ten samý hlas, který má takové hlášky jako “Neusni na vavřínech!” nebo “Bez práce nejsou koláče!”. Pravděpodobně je to ten samý, který svým finálním “Stejně na to nemáš!” ukončí veškeré snažení o zhubnutí nebo novou dietu.

Jak nám vlastně je, když se vnitřní kritik pustí do práce? Cítíme se pod kontrolou, nejistí a vlastně tak trochu zahnaní do kouta. Dává rozum, že nás to celé nakonec unaví a místo běhání se odměníme čokoládou. Neustále uspokojovat vnitřního kritika je totiž opravdu těžká práce. Co když to jde jinak? Co když může změna vycházet z jistoty, že dělám něco, co mě baví a přeju si to tak moc, že to nemůže selhat?

Tři kroky k předsevzetí, které se nerozplyne

1. Zjistěte si všechny informace Mozek miluje získávání informací, ostatně je tady taky od toho. Ještě, než se pustíte do nového projektu “vylepšení sebe”, zjistěte si úplně všechno, co můžete. Pomůže vám to také v dobrém rozhodnutí, jestli to opravdu cesta, kterou se chcete vydat. Všimněte si totiž, kolik rozhodnutí uděláme velmi rychle a vlastně úplně nepodloženě. Nechci vám brát iluze, ale jsou to v podstatě skoro všechna. Rozhodujeme se emočně a iracionálně. A je to tak dobře, protože mozek, který se pokouší vyhodnotit všechny nástrahy po cestě, se většino zamotá do svých vlastních sítí. Rozhodnutí o tom, zda něco opravdu chceme, můžeme udělat jen ve chvíli, kdy jsme důkladně seznámeni s procesem, který k tomu vede. Využijte fakt, že mozek nerozlišuje mezi představou a realitou. Na opakované myšlenky o cvičení, úspěšné dietě nebo šetření peněz reaguje úplně stejně, jako kdyby se to opravdu dělo. Čím víc se budete zabývat tím, jaké úspěšné cesty vedou k tomu, co si přejete, tím víc bude taková realita pro mozek známější.
2. První změnu udělejte v prostředí Mozek dostává většinu svých informací skrze vizuální kanál našima očima. Den za dnem vídá ty samé věci a myslí si o nich ty samé myšlenky. Jestliže si přejete něco jinak, nemůžete každý den hledět na to, že je to stejně. Vezměte běžecké boty a dejte si na viditelné místo v předsíni. Přeskládejte lednici tak, aby byly na dosah vždy ty zdravé věci. Poskytněte svému mozku novou výzvu k řešení tím, že se bude setkávat s novými podněty. Už jen tím, že změníte rutinu, začne váš mozek pracovat jinak. Čím více bude nucený nad danou věcí přemýšlet nově, tím spíš vás pustí z toho, čemu říkáme komfortní zóna.
3. Nafoukněte komfortní zónu Když se pokusíte ze svých navyklých způsobů myšlení a chování vystoupit příliš prudce, mozek se vyděsí. Pravděpodobně budete mít i nepříjemnou emoční zkušenost a k běhání nebo zdravému vaření se už nevrátíte. Jestli chcete v životě cokoli nového, vneste do něj danou kategorii. Může to být kategorie meditace, cvičení nebo zdravého jídla. Taková kategorie by měla být součástí každého dne, ale nezáleží na tom, jak bude velká. Může jít o minutu meditace, pět minut cvičení nebo nahrazení jednoho moučníku jablkem. Jen to, co je součástí každého dne, je nakonec součástí života. Na kategoriích je velmi podstatné také to, že se v nich nedá selhat. Jakmile na sebe přestanete vytvářet nároky, že rovnou od začátku musí být meditace na dvacet minut nebo cvičení na hodinu, podstatně se vám uleví. Učíte tak svůj mozek tu nejcennější věc v životě – můžu dokázat cokoli, pro co se rozhodnu.