Čas jen pro mě

Jak dospívající vnímají téma smrti? (20. 3. 2023)

Dospívající jsou ve vztahu k tématu smrti specifickou skupinou. Jsou v životním období, kdy se přirozeně zajímají o smysl života, hodnoty, vlastní schopnosti a to, jak život kvalitně prožít, naplnit, než skončí.

Konečnost života a otázky smyslu a smrti můžeme vnímat jako součást jejich vývojových témat. Často se také přirozeně zajímají o téma spirituality, které se smrtí velmi úzce souvisí. Jsou ve věku, kdy se odklánějí od rámce informací, které jako děti dostávaly ve své primární rodině a hledají, jak je uchopit podle sebe. Stává se, že hodnotový rámec, který mají z rodiny, si ponechají stejný, ale jako kdyby metaforicky jeho jednotlivé součásti vzali do rukou a prozkoumali je a následně si je poskládali tak, jak se jim zdá nejlepší.

S dospívajícími je tedy často možné vést velmi zajímavé a hluboké rozhovory o tom, jak život a smrt vnímají. Z naší zkušenosti si dospívající cení možnosti rozhovoru a vlastního prostoru, kdy je jim se zájmem nasloucháno, často je však užitečné, když tento prostor nabízí někdo jiný, než členové primární rodiny. Ti jsou totiž často právě součástí těch vztahových vazeb a balíčku, které si dospívající potřebují utřídit.

Jak se truchlení dospívajících projevuje, je něčím specifické? (20. 3. 2023)

Truchlení dospívajících je specifické v mnoha směrech. Prvně je třeba myslet na to, že jsou to lidé, kteří procházejí už tak velmi složitým životním období, kdy mnoho věcí, ve svých životech zpochybňují (včetně sebe), ačkoliv to často nedávají najevo.

Jsou ve vývojové fázi, kdy se vzdávají mnoha opor a zkoušejí se stavět na vlastní nohy a pokud se objeví takto náročná životní zkušenost, jako smrt blízkého člověka, může je to snadno destabilizovat.

Pro srovnání si můžeme představit, že dospělí již zpravidla velmi dobře znají své potřeby a mají okolo sebe podpůrný systém přátel a blízkých lidí. Naopak malé děti mají obvykle intenzivní podporu a přijetí svým rodičů a rodiny. Ale dospívající stojí na pomezí.

Chtějí být samostatní, ale jde to těžko. Nejsou tak důvěřiví, jak menší děti, navázat s nimi kontakt je na delší dobu. Mají také možnosti vyhledávat si informace sami, ale ne vždycky mají zkušenosti na to, aby rozpoznali kvalitní zdroje. Se svými emocemi se učí pracovat, jsou často impulzivní. Jejich zdroje sebepodpory nemají tak jasnou podporu rodičů jako u malých dětí – přeci jen, kdo z dospělých ocení hraní na počítači stejně radostně jako dětské hraní s figurkami?

Při práci s truchlícími dospívajícími se tedy můžeme setkávat s velkou šíří témat, která jsou pro ně aktuálně důležitá. Jsou v životní fázi, kdy se formuje jejich osobnost, mnohdy sami sebe v nějakým reakcích nepoznávají, hledají se. Zároveň je také možné, že zemřelý byl postavou, která ve formování jejich identity hrála důležitou roli. Celkově bych řekla, že ač se dospívající

mohou jevit v pohodě, tak je dobré v nimi zůstat citliví a nenechat se odradit jejich maskami. Uvnitř bývají často velmi křehcí, dokonce i tak, že si tuto křehkost sami nemohou připustit.

Jak s dospívajícími komunikovat ve chvíli, kdy se v jejich okolí objeví sebevražda? (20. 3. 2023)

Sebevražda je něco, s čím se dospívající mohou setkat ve svém blízkém okolí a často je to také tématem, nad kterým sami přemýšlejí. A to ani ne ve smyslu, že by ji chtěli spáchat, ale mohou se zaobírat myšlenkami na to, proč někdo dobrovolně ukončí svůj život, jaký je to asi pocit a podobně. prostě tento fenomén, stejně jako život a smrt, zkoumají.

Pokud se stane, že někdo z blízkých dospívajícího zemře sebevraždou, je vhodné nabídnout dospívajícímu prostor mluvit o tom, co se v něm odehrává. Vyslechnout si ho, pomoct mu strukturovat jeho myšlenky a pocity; je něco, co by potřeboval vědět víc, jsou nějaké pocity, s kterými si neví rady?

Je důležité, abychom dali za dospělý svět jasnou zprávu že tu jsme a že s námi je opravdu možné mluvit i o těžkých věcech. Aby dospívající věděl, že když něco těžkého zažívá, nebo zvažuje nějaké náročné kroky, tak s námi o nich může mluvit. A že když říkáme – jsem tu pro tebe, tak to není jenom fráze. Tohle je totiž chvíle, kdy se ukazuje, zda to tak doopravdy myslíme.

Může se také stát, že se nám svěří s tím, že také o sebevraždě přemýšlel. I když je to těžké, zkusme nepanikařit. Pokusme se zastavit a chvilku sledovat, co se v nás děje. Možná nás to vyděsilo, šokovalo, možná máme chuť říct, ať to hlavně nedělá. Možná nás to nějak rozzuřilo, nevěříme tomu, cítíme se manipulováni. Všechny pocity jsou možné. Ale jistá realita je, že před námi sedí dospívající člověk, který se nám právě svěřil s pravděpodobně ohromně těžkou věcí. Vybral si nás, protože nám důvěřuje. A bezpečný a důvěryhodný vztah, ve kterém můžeme sdílet i těžké věci je jednou z nejlepších prevencí sebevražd.

Dá se sebevražednému jednání dospívajících nějak předcházet? Jak se k prevenci sebevražedného chování může stavět rodina, škola, vedoucí volnočasových aktivit – co mohou udělat ze své pozice? (20. 3. 2023)

Jednou ze zásadních věcí v prevenci sebevražd u dospívajících je, aby měli vždy ve svém okolí někoho, komu důvěřují a s kým mohou mluvit o věcech, které je tíží. Ať už je to rodina a nejbližší okolí, nebo od určité chvíle naopak tuto roli přebírají spíše vzdálenější dospělí – často jsou to vedoucí na kroužcích, trenéři, učitelé ve škole.

Je důležité, aby měli k sobě někoho, kdo s nimi může mluvit o jejich pocitech a může jim pomoci se v nich vyznat, případně ví, kde odbornou pomoc najít. Z mé zkušenosti (která je limitovaná a může být zkreslující) se dnešní dospívající jeví jako generace, která je velmi vnímavá vůči dění ve svém okolí a v je mnohém vystavena složitým situacím – sociální izolace spojená s covidem, současné téma války, environmentální krize. Na druhou stranu mám dojem, že péče o vlastní duševní zdraví a případné vyhledání odborné pomoci jim není cizí a nevnímají to jak stigma.

Pokud máte dotazy na psychologa, pište prosím na redakce@casjenprome.cz

Jak poznat, že dítě nezvládá zpracovat úmrtí blízké osoby? Jaké reakce dětí na smrt blízké osoby se vyskytují? (8. 12. 2022)

Škála reakcí může být hodně široká. Můžeme mluvit spíše o faktorech, které mohou mít na reakci dítěte vliv. Jedním z nich je vztah, který se zemřelým dítě mělo – byl to rodič, nebo to byla babička, kterou vídalo každý den? Nebo zemřela teta, o které občas slyšel, ale viděli se jen příležitostně? Dalším faktorem je také jakým způsobem došlo k úmrtí – bylo očekávané, byla možnost se s umírajících rozloučit, nebo se jednalo o nečekanou situaci? Do úvah je nutné také vzít věk dítěte. Ve všech věkových skupinách je přítomná široká škála, nicméně pro ilustraci vybírám, alespoň ty, s kterými se setkávám nejčastěji.

U menších dětí zhruba do školního věku často dochází k tomu, že se potřebují opakovaně ujišťovat a doptávat se na to, co se stalo a jak se to stalo a kladou mnoho otázek. Plyne to z faktu, že ještě zcela rozumově nechápou, co smrt znamená, ale emocionálně odloučení s jejich blízkým prožívají. Koncept smrti si tedy postupně skládají. Doptávání a opakované vysvětlování jim v tom velmi pomáhá. U starších dětí se můžeme setkávat s tím, že mohou změnit své chování – mohou být nápadně hodné, nebo naopak začít “zlobit”. Ať jedno, nebo druhé může být způsobem, jak se vyrovnat s tím, že se v rodině děje zátěž – buď ji chci z dospělých sejmout, anebo ji chci vytěsnit. U dospívajících se setkávám s tím, že se cítí, že nezapadají mezi ostatní, že jsou nějak jiní. Může jim činit potíže věnovat se tomu, čemu se věnují jejich vrstevníci, protože je to pro ně ve srovnání s jejich žitou realitou, banální.

Za významně důležité však opravdu považuji vnímání věku dítěte jako pouze jeden z mnoha faktorů, které mají na jeho truchlení vliv. Naše lidské prožívání není lineární a nevzniká jako součet částí. Je propletené, zamotané, leckdy paradoxní a nepochopitelné. S tímto na paměti je třeba se vždy na jednotlivé dítě dívat a vnímat ho jako součást kontextu, který nám může poskytnout stěžejní informace k pochopení jeho prožívání.

Liší se reakce na smrt na základě blízkosti, kterou dítě k zemřelému chovalo? (8. 12. 2022)

Určitě ano. V případě, že je zemřelý dítěti vztahově blízký, vždycky je třeba počítat s tím, že se bude projevovat stesk a adaptace na to, že blízký již není přítomen ve světě dítěte. Že ho nevidí tak, jak bylo zvyklé, že ho nemůže obejmout, pomazlit se. Toto by nebylo přítomné ve chvíli, kdy by se jednalo o smrt někoho, koho dítě znalo vzdáleně, nebo se vídali jen zřídka. Zároveň je však důležité myslet i na to, že častý kontakt není vždy přímou podmínkou intenzivního a blízkého vztahu.

Jaké jsou znaky chování, které značí, že ztráta je pro zpracování dítětem bez odborné pomoci příliš? (8. 12. 2022)

Existují určité orientační oblasti, které je dobré u dítěte sledovat. V úplném základu mezi ně patří spánek, jídlo, hra a potřeba fyzického kontaktu. Pokud dochází k tomu, že se některá z nich významně proměňuje a změna je trvalejší, je vhodné zbystřit. Nemluvíme však o krátkodobé změně v těchto oblastech. Třeba že dítě potřebuje víc mazlit, nebo spát s rodiči v jedné posteli, ačkoliv už to před smrtí blízkého nepotřebovalo. Nebo že si začalo hrát na pohřeb nebo bouračky aut. To jsou běžné projevy dítěte, které potřebuje zpracovat zátěž a hledá bezpečí ve světě u svého rodiče, případně zpracovává zážitek ve hře. Pokud se toto chování objeví na nějaký čas a poté ustupuje, pak je vše zcela v pořádku. Dítě reaguje na změnu, vyrovnává se s ní a následně se na situaci adaptuje.

Vždy tedy sledujeme jak kvalitu změny (usínání bylo dříve bezproblémové, nyní dítě pláče) tak i kvantitu (objevovalo se to dva měsíce po smrti sourozence, třetí měsíc chování zeslabuje a vrací se do normálu, nebo se naopak stupňuje). Obojí se třeba brát v úvahu dohromady a zvažovat, jak se nyní dítě má.

Velká většina dětí má velmi vitální přirozené sebezáchovné mechanismy, které jim pomáhají nést těžké situace a mnohdy je zvládají lépe než my dospělí. Pokud je však rodič, nebo jiná pečující osoba na pochybách, je v pořádku se obrátit na odborníky a situaci svého dítěte konzultovat.

Existuje nějaký časový horizont, kdy je dítěti po smrti blízkého člověka úplně vše dovoleno? (8. 12. 2022)

Obecně myslím, že není dobré vytvářet jakýkoliv prostor, kdy je dítěti úplně vše dovoleno, a to bez ohledu na situaci. Pravidla a řád vytvářejí přehlednost a díky nim jsou situace obecně lépe srozumitelné, jak pro děti, tak pro dospělé. Je důležité, aby byly srozumitelné, ale také pružné a bylo možné o nich mluvit. Obecně bych doporučila s dětmi o jejich potřebách komunikovat, naslouchat jim a brát je vážně. Dovolit dítěti úplně vše může znít na první poslech jako sen každého dítěte, ale v druhém plánu to často přináší nejistotu a také na dítě klade neadekvátní nároky v odpovědnosti za své chování.

Je vhodné v případě smrti v rodině dovolovat školou povinnému dítěti absenci docházky? (8. 12. 2022)

Pro některé děti může být úlevné nemuset chodit do školy a soustředit se na vzdělávací úkoly, které před nimi ve škole jsou. Zároveň je ale také velmi časté, že děti se na návrat do školy těší, přejí si ho a jsou rády za pravidelnost, zaměstnání a blízkost vrstevníků. Otázkou zůstává, zda je pro dítě možné, aby se ihned vrátilo do kognitivního zapojení – tedy, aby se učilo, bylo za svou práci hodnocené a celkově fungovalo jako dosud, nebo zda v tomto směru bude potřebovat nějakou dobu hájení. Toto je na místě ideálně domlouvat se samotným dítětem.

Jak můžeme z pozice rodiče či příbuzného nebo například pedagoga nebo lektora volnočasové aktivity, které se dítě věnuje, pomoci v případě ztráty blízkého člověka? (8. 12. 2022)

Pokud se dozvíme o tom, že se dítěti, které máme v péči, něco těžkého stalo, přijde mi na místě mu říct, že to víme. Podle našeho vlastního uvážení a toho, jak vnímáme svoje vlastní kapacity můžeme případně nabídnout nějakou pomoc či podporu. Je na nás a na tom, jak se cítíme, zda chceme dítěti nabídnout, že o situaci s námi může mluvit, pokud bude potřebovat, nebo zda mu chceme a můžeme nabídnout nějaký individualizovaný přístup. Co bych doporučovala obecně ve vztahu ke všem dětem, je nabízet jim prostor, ve kterém mohou naplňovat své potřeby – tedy hrát si, být v kontaktu s okolím, hýbat se. Prostě zažívat bezpečný (tedy jasně ohraničený) a zároveň svobodný prostor. A když ještě ke všemu dokážeme být otevření a pozorní v tom, abychom si všimli, že se nás dítě na něco ptá, nebo vyjadřuje nějakou potřebu, bude to úplně skvělé.

Je truchlení dítěte lineární proces (na začátku nejhorší, po časem se zlepšující se tendencí), nebo může být sinusoidový? (8. 12. 2022)

Truchlení není lineární proces u dětí, ani u dospělých. Je to zpravidla proces zašmodrchaný a leckdy ne dobře předvídatelný. U dětí má ještě navíc svá specifika. U předškolních dětí se objevuje to, že ještě zpravidla nerozumí zcela komplexně tomu, co smrt znamená. Děti si třeba uvědomují, že smrt je to, když přestane fungovat tělo, ale ještě nechápou, že je zcela nezvratná a neměnná. Toto uvědomění přichází postupně v jejich vývoji. Stává se tedy, že se chodí opakovaně doptávat na věci, které jim rodiče již vysvětlovali. Ale ony to potřebují pochopit a zpracovat po malých kouscích, a tak se opakovaně ptají a chtějí znovu vyprávět, jak se příběh smrti stal. V tomto věku je tedy zcela přirozené, že se dítě v jednu dobu může zdát již klidné a vyrovnané a o několik měsíců později se začne zajímat o jiný aspekt smrti. Velmi podobné je to i v dalším vývoji dítěte na cestě k dospělosti. Dítě má před sebou v každém životním období vývojové úkoly, které se týkají vztahů a pokud je zemřelý člověk někdo z velmi blízkého okolí dítěte, pak pravděpodobně reviduje i svůj vztah k němu. Je to normální součást zrání a vývoje a stejně tak může být normální zdravé, když v některých obdobích je otázka vztahu se zemřelým členem rodiny intenzivnější, náročnější a je větším tématem dítěte, než v minulosti.

Existuje nějaké časové období, kdy je na terapii či pomoc odborníka zvenčí už pozdě?(8. 12. 2022)

Neřekla bych, že je kdykoli pozdě na odbornou pomoc. Spíše bude možná obsah terapeutické práce vypadat jinak, když se s dítětem odborník setká záhy po smrti blízkého a když se s ním setká po několika letech. Tak jak vyplývá obecně z toho, jak děti truchlí, je možné, že pomoc odborníka mohou začít potřebovat i delší dobu od smrti blízkého a může být užitečná. I proto v Poradně Vigvam nemáme pro dětské klienty žádný časový limit v tom, kdy mohou o terapii u nás požádat.

Kdy vyhledat pomoc odborníka, když se člověk vyrovnává se smrtí někoho blízkého? Smrt druhého vždy bolí, jak mohu sám na sobě zpozorovat, že „čas mé rány nezahojí“, a mám vyhledat profesionální péči? (18. 11. 2021)

Obecně myslím, že je dobré vyhledat odborníka ve chvíli, kdy cítím, že to, co mi dosud v životě na trápení pomáhalo, v tomto případě nezabírá. Nebo, když zacítím, že chci mluvit s někým nezaujatým, kdo mě nezná a kdo mi nebude podsouvat rady a nenápadně mi vnucovat své názory. Někdy lidé v tématu smrti mluví o tom, jak jejich vnitřní čas truchlení je úplně jiný než čas vnějšího světa – svět už má pocit, že je to dávno a že by se pozůstalý měl posunout a neřešit to tolik. Ve světě pozůstalých je ale čas vyrovnávaní se s tak hlubokou ztrátou, která leckdy přetočí celý život, úplně jiný. I v takovou chvíli je možné vyhledat pro sebe odbornou pomoc.

Někdy se také stává, že do života zasáhne nějaká událost tak silně, že nemohu pokračovat dál v běžných činnostech – to může být po nějakou dobu zcela přirozené. Při zpracovávání náročných událostí je třeba se věnovat sám sobě, třeba vzít si volno z práce, domluvit hlídání pro děti, zajistit výpomoc při péči o domácnost a podobně. Když ale tento stav trvá dlouho a nijak se neproměňuje, nejde mi vrátit se do každodenních činností – a ne třeba hned, ale postupně, po malých krůčcích – pak je ke zvážení, zda by se mi nehodilo mít možnost odborné pomoci.

Je možné/dobré vyhledat pomoc preventivně, nebo až když je situace neúnosná? (18. 11. 2021)

Prevence je vždycky a ve všech směrech výhodnější, než řešení situace „až když“ – to si můžeme říct o čištění zubů, výchově dětí, starání se o auto a také o péči o naši duši. Opravdu nemusíme čekat na to, až nám bude skutečně zle, abychom si přišli pro pomoc. Na terapii nám nikdo nevynadá, že plýtváme jeho časem a že je nám „málo zle”. Možná někteří máme takovou zkušenost z péče o tělo, ale v péči o duši se to nestává. Už jen proto, že v psychoterapeutickém světě na klienta koukáme tak, že on je tím nejlepším odborníkem na svá témata a sám nejlépe ví, jaké to je, když se cítí dobře. S touto perspektivou není možné někomu říct, že to, co do terapie přináší je „málo”.

Docela často se setkávám s tendencí vyhledávat pomoc, až když situace „hoří“, a to nejen v oblasti duševního ale i fyzického zdraví. Myslím, že jsme prostě často tak nastavení, nechceme obtěžovat. Nevíme, jestli náš problém náhodou není malicherný nebo jestli o nás neříká, že jsme slabí, nebo nějak divní. Nicméně v našem vnitřním prožívání platí, že pokud cítím, že bych něco pro sebe chtěl nebo potřeboval, tak to má smysl a ten pocit sám o sobě je dostatečný důvod se na někoho obrátit. Nejsme zubaři, kteří řeknou kaz máte, nebo nemáte. Naše práce není o postoji „buď anebo” – „zdravý–nemocný“ – „v pořádku – divný“. V terapii je pohled na člověka komplexní, sledujeme s klienty různé odstíny toho, jak se mají a jak jejich život aktuálně plyne. Terapeut tedy ani nemá nástroje a kompetence k tomu říct „to co říkáte, je málo, nedostatečné, zbytečné a na to nepotřebujete terapii“. Naopak – pokud cítíte, že byste rádi mluvili s někým nezaujatým, tak je to dostatečný důvod to zkusit.

Jak se vyrovnat s reakcemi okolí na fakt, že chodím na terapii, abych se vyrovnal/a s úmrtím blízkého? (Řeči, že jiní to zvládnou bez toho, apod…) (18. 11. 2021)

Mám dojem, že dnešní doba je mnohem více chápající a vstřícná k terapeutické péči. Zároveň je mi jasné, že v tomhle směru určitě existuje něco jako sociální bublina velkých měst, kde je řada věcí považovaná za běžné, avšak na menších městech ne. Není to jen otázkou velikosti města, ale také životního stylu, množství lidí jiných národností a kultur a řady dalších vlivů.

Myslím, že by bylo skvělé, kdybychom si dokázali vnitřně říct, že jsem svou cestu podpory a sebepéče našel a že to, co si o tom myslí ostatní, je skutečně jejich věc. Určitě může být fajn si vyslechnout názor okolí, poradit se, nechat se inspirovat, ale pokud okolí nevnímá to, že i já mám nějaký názor, zkušenost, tak pak nevidím moc smysl v tom, aby konverzace na dané téma pokračovala. Smysluplně komunikovat jde, když jsou na to obě strany připravené.

Moc bych si přála, aby naše duše dostávala stejné uznání jako naše tělo a aby péče o ni byla stejně běžná. To, že jdu na pohotovost se zlomeným zápěstím nikoho nepřekvapí, proč bych tedy měl zůstávat na bolest duše sám a čekat, až to přejde?

Poskytujete i jednorázové intervence nebo konzultace? (18. 11. 2021)

Určitě se nám můžou rodiny, dospělí, ale třeba i školy ozvat v případě, že se potřebují jen poradit, nebo se ujistit. V tomto směru pracujeme zejména telefonicky a práce je spíše informativního, poradenského charakteru.

Pokud máte dotazy na psychologa, pište prosím na redakce@casjenprome.cz