Čas jen pro mě

„Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní,“ popsala ve své knize Poslední léta císařovny Alžběty Irma Sztárayová. „Mám dojem, že mě trochu bolí na prsou, pravila, ale nejsem si tím jistá,“ podle svědectví dvorní dámy dodala císařovna. 

Alžběta si nejprve neuvědomovala, že je zraněná, a chtěla co nejrychleji nastoupit na loď. Tam se po chvíli zhroutila a zemřela.  

Ve 14:20 byla císařovna prohlášena za mrtvou. To už její vrah seděl ve vězení. Za pomoci kolemjdoucích byl jen pár minut po útoku zadržen. 

Vražedná zbraň – nabroušený pilník pronikl 45 mm do těla oběti. (zdroj: Wikimedia Commons)

Neměl nikoho, pěstouni ho týrali

Narodil se 22. dubna 1873 v Paříži jako nemanželský syn italské dělnice, která ho nedokázala uživit. Dětství proto strávil po různých sirotčincích a pak se dostal do rodiny pěstounů v severoitalské Parmě.

Podle něj se jeho pěstouni zajímali jen o příspěvek na péči, který od státu dostávali. Už jako školáka ho nutili pracovat v zahradnictví nebo sloužit na faře. Peníze doma odevzdával. Do školy chodil jen do deseti let, pak musel zastat těžkou práci u místního kameníka. 

Není divu, že v šestnácti letech své pěstouny opustil a vydal se do Janova, kde našel práci v přístavu. O rok později odešel do Švýcarska a nechával se najímat jako stavební dělník. Pak chvíli pobýval v Budapešti, chvíli ve Vídni, až ho nakonec rakouská policie deportovala přes hranice domů do Itálie. 

Z vojny znovu skok do bídy

Tam byl povolán do armády, kde sloužil víc než tři roky a dokonce obdržel i vyznamenání. Vojenská služba byla na dlouhou dobu světlým bodem v životě Luigiho Lucheniho. Vyfasoval slušné oblečení a pravidelně dostával najíst. 

Po odchodu do civilu chvíli pracoval pro svého bývalého vojenského velitele kapitána Aragona jako sluha v jeho domech v Neapoli a Palermu. Ze služby byl však propuštěn po třech a půl měsících a musel začít hledat další práci. Štěstí se k němu nestále obracelo zády a nemohl se chytit v Janově, Turínu ani v Monte Carlu.  

Policejní fotka atentátníka. (zdroj: Wikimedia Commons)

Opět nelegálně překročil hranice do Švýcarska, kde pracoval na stavbách. 

Málo peněz, bída všude kolem něj a chudoba, ze které se pořád nemohl vyhrabat, způsobily, že se Luigi začal zajímat o anarchismus. Pečlivě studoval knihy, které o teorii tohoto hnutí byly k dispozici. Nepatřil ale do žádné anarchistické skupiny a s jinými anarchisty zřejmě nebyl v kontaktu.  

Pomatený anarchista

Všechny, kteří měli peníze, ať byla šlechta nebo podnikatelé, považoval za parazity. Když v květnu 1898 italský král Umberto I. brutálně potlačil dělnické povstání v Miláně, Lucheni přísahal pomstu. Ve svém pomateném myšlení usoudil, že nejlepší bude připravit atentát, a to ideálně na krále Umberta. Jenže na cestu do Itálie neměl peníze. Peníze ostatně neměl ani na žádnou zbraň.  

Do deníku si napsal: „Jak já bych chtěl někoho zabít – ale musí to být někdo důležitý, abych se dostal do novin.“ 

A tak ho napadlo, že usmrtí aspoň vévodu z Orléans Henri Philippa, který plánoval cestu do Ženevy. Tu však zrušil. Luigi už ale měl v hledáčku pro něj zajímavější oběť – lidmi zbožňovanou Sissi, o které se vědělo, že má s sebou vždy jen minimální doprovod. Počkat si na ni a zavraždit ji nebylo těžké.

Chtěl se stát mučedníkem

U výslechu se Lucheni choval arogantně a křičel: „Ať žije anarchie! Ať žijí anarchisté!“ Opakovaně napadal dozorce i ředitele věznice. Několikrát se pokusil o sebevraždu.   

Odsouzen byl k doživotnímu trestu, protože Švýcarsko zrušilo trest smrti. To se Luchenimu nelíbilo a žádal, aby byl souzen v Itálii. Přál si vstoupit do historie jako mučedník anarchistického hnutí a při veřejné popravě by se veškerá pozornost soustředila na něj. 

Žádost o přemístění byla zamítnuta. 19. října 1910 byl ve své cele nalezen mrtvý. Oběsil se na opasku. 

Jeho hlava byla delší dobu uchovávána pro vědecké účely v Ústavu soudních věd na ženevské univerzitě. Žádné abnormality na mozku nebyly zjištěny. V roce 1985 byla atentátníkova hlava převezena do Rakouska, do Spolkového muzea patologie a anatomie ve Vídni. 

Měl snad komplice?

Lucheniho případem se v poslední době znovu zabývala rakouská historička Anna Maria Sigmung. Ta v roce 2020 vydala knihu Tatort Lake Geneva, ve které vyvrací dosavadní tvrzení, že Luigi Lucheni byl pouze osamělým anarchistou. Podle ní měl pomocníky, mj. italského anarchistického novináře Guseppe Ciancabilla, který tehdy byl ústřední postavou tohoto hnutí. 

Jak to bylo doopravdy, už se asi nedozvíme.