Uvnitř bylo zvláštní ticho. Místnost byla pokrytá prachem, ale působila, jako by ji někdo opustil jen před chvílí. Jakub našel petrolejovou lampu a zapálil ji. Na zdi visel starý obraz. Muž v uniformě hajného stál vedle ženy, která měla ve tváři smutný a téměř vyděšený výraz.
„Podívej na ten obraz,“ řekla jsem potichu. „Ta žena vypadá jako… jako by něco skrývala. Cítíš to? Ten zvláštní pocit?“ Jakub přikývl, ale snažil se mě uklidnit. „Je to jen starý dům. Možná jsme jen unavení. Pojďme se trochu vyspat a ráno odtud zmizíme.“
Bouře venku zuřila celou noc. Leželi jsme na staré pohovce a já přísahala, že slyším kroky na půdě. „Slyšel jsi to? Jakube, někdo tam je!“ vydechla jsem. Jakub mě uklidňoval: „To je jen vítr. Uklidni se, máme za sebou těžký den.“ Ale ani jeden z nás tu noc neusnul.
Ráno bouřka pominula a slunce začalo prosvítat skrz špinavá okna. Nemohla jsem se dočkat, až odtud odejdeme. Když jsme vyšli ven, ohlédla jsem se zpátky na hájovnu. „Je to místo, na které nikdy nezapomenu, ale nechci se sem nikdy vrátit,“ řekla jsem Jakubovi. Ten mi stiskl ruku. „Pojď, neohlížej se. Už jsme skoro tam.“
Do nejbližšího městečka jsme dorazili unavení, ale šťastní, že jsme na bezpečném místě. Na autobusovém nádraží jsme mluvili s řidičem autobusu. Když jsme zmínili hájovnu, kde jsme přečkali noc, jeho výraz se okamžitě změnil.
„Ta hájovna tam už sto let nestojí,“ řekl tichým hlasem. „Vypráví se, že hajný tam kdysi zabil svou manželku a hájovnu zapálil. Od té doby tam nikdo nechodí, říká se, že tam straší její duch.“
Roku 1938 vyvrhne moře mrtvou velrybu na břeh odlehlého velšského ostrova. Pro Manod, která zde žije celý život, je to znamení zkázy, ale i symbol neznámého světa. Nemůže potlačit touhu poznat život za hranicemi svého krásného, avšak nelítostně drsného ostrovního domova, kde její rodina přežívá už po generace. Příchod dvou anglických etnografů, kteří chtějí studovat místní kulturu, je pro ni darem – nabídne jí pohled na život mimo komunitu a možnou cestu k úniku. Čím déle etnografové zůstávají, tím více je k nim přitahována… Velrybí pád vypráví příběh o tom, co se stane, když ambice jednoho člověka ohrozí soudržnost komunity – a co může následovat, když jsou tyto ambice naplněny. Je o ženě na pokraji změny, nucené postavit se světu, který na ni stále více tlačí. (Vydává nakladatelství Ikar.)
Byla jsem v šoku. Jak by něco takového mohlo být možné? „Ale… jak bychom tam mohli být? Viděli jsme lampu, pohovku, obraz! Nemůže to být pravda,“ řekla jsem zmateně. Řidič se na nás podíval vážnou tváří. „Tohle mi říkáte už čtvrtí lidé, co v těch lesích zabloudili. Všichni popisují totéž…“
Když jsme se vrátili domů, pokusili jsme se zjistit více. Našli jsme informace o hájovně – skutečně shořela před sto lety. Dodnes nevím, co se té noci stalo. Byl to sen? Halucinace? Nebo jsme se opravdu ocitli na místě, které existuje jen ve vzpomínkách? Tajemství šumavské hájovny zůstává záhadou, která mě bude pronásledovat navždy.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Byla zima roku 1953, kdy Marie, mladá žena z malého českého městečka, stála uprostřed svého…
Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…
Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…
Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…
Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…
Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…
Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…
„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…