Čas jen pro mě

Rozvod za sebou, čtyřicítka přede mnou, dcera Linda na studiích v Belgii a společníkem v ložnici mi zůstal jen labrador. To je stručné zhodnocení mé tehdejší životní situace.

Dovolená snů

„Mami, musíš začít znovu žít,“ poučovala mě do telefonu Linda. Dala jsem jí za pravdu, po dlouhé době jsem si vzala v práci dovolenou a koupila si jedenáctidenní pobyt na Zanzibaru. To byl nápad kamarádky Ivy. Žila už dlouhé roky sama, ráda cestovala, tak mě přemluvila, ať jedu s ní. „Počkej, až nás tam budou uhánět místní mladíci,“ smála se. 

Byl únor, a když jsme nastupovaly v Praze do letadla, hustě padal sníh. Zanzibar nás po nekonečných hodinách letu uvítal tropickým létem a ostrými barvami místní přírody. Za necelou hodinu už jsme stály v recepci hotelového resortu na severovýchodě ostrova.

Byl už skoro čas na večeři, tak jsme se jen rychle podívaly na neuvěřitelně bílý písek na pláži, prošly jsme nádherně upraveným areálem hotelové zahrady a těšily se, jak si od rána budeme užívat moře i bazénu.

„Všimla sis toho číšníka, Simi?“ zašeptala Iva. „Nemůže z tebe oči spustit,“ smála se. Opravdu, k našemu stolu přišel asi třicetiletý mladý muž v zářivě bílé nažehlené košili a zeptal se, jakým jazykem s námi může hovořit. Tím na mě udělal ohromný dojem. Přinesl objednané víno a pak se na stole objevila mísa exotického ovoce: „Only for you, madam,“ usmál se na mě.

Ráno už nás, tedy spíš mě, vyhlížel, usadil u stolu, nabídl šampaňské a přinesl kávu. Prohodila jsem s ním pár vět anglicky. „Where are you from, madam,“ zajímalo ho, odkud jsem přijela. Tenkrát jsem si nevšimla, že nejvíc ho zaujal fakt, že Česko leží v „Central Europe“.

Láska...

Co vám budu vyprávět, věci vzaly rychlý spád. Třetí den měl Suleiman, to měl napsané na jmenovce, volno a pozval mě do želvího akvária. „Jen si, užij, holka,“ smála se Iva, „jen aby nechtěl jet s tebou domů.“

Byl to nádherný den! Přijel pro mě ve starém otlučeném chevroletu (později jsem zjistila, že si ho půjčil od kamaráda). Byla jsem v šoku, když mi ukazoval dřevěné chatrče pod palmami, kde žije většina místních obyvatel. Vyprávěl mi, že pochází z pevniny, tedy z Tanzánie, a že jeho otec dbal na to, aby on i jeho osm sourozenců řádně chodili do školy. Pak mu rodina sehnala místo v hotelu na Zanzibaru, kde začínal jako „kluk pro všechno“ – nosil hostům zavazadla, po několika letech se postupně vypracoval na číšníka a vrchního číšníka. Část peněz posílal rodičům.

Konkrétním otázkám na rodinu se ale dost vyhýbal nebo neodpovídal. Přikládala jsem to mé ne úplně dokonalé angličtině. Sully, jak jsem mu začala říkat, měl mimořádný talent na jazyky. Smál se, že je prostě „pochytil“ od hostů.

Tu noc jsem spala v jeho pokoji – tedy po pravdě jsme toho moc nenaspali. A já jsem se do Sullyho zamilovala! „To jsou sestry?“ zadívala jsem se na fotku dvou čokoládových holčiček, kterou měl na nočním stolku. – „Ne, dcery,“ odpověděl. „Jsem dva roky rozvedený,“ rychle dodal. „Jmenují se Esma a Harifa, je jim 9 a 7 let,“ pokračoval. „Žijí se svou matkou na pevnině, v Tanzánii blízko Dar es Salaamu. Vidím je moc málo, stýská se mi po nich,“ smutně dodal.

Loučili jsme se s tím, že v dnešním světě sociálních sítí není problém udržet kontakt. Budeme si skypovat a psát přes facebook. „Ty v tom chceš pokračovat,“ divila se Iva, když jsem se jak hromádka neštěstí usadila do letadla a vzlykla, že to bez něj asi nevydržím. „Simono, neblázni,“ snažila se mě utěšit kamarádka. „Ber to jako krásný doplněk dovolené. Vždyť ho ani neznáš a tyhle vztahy nemají dlouhé trvání.“

Vezmeš si mě?

Po návratu jsme si každý den skypovali, ráno jsem ještě rozespalá koukala na messenger, kde mě čekala zpráva: „Dobré ráno, lásko má jediná!“ Naučil se kvůli mně napsat větu česky! V květnu jsem za ním jela na týden znovu. „Nemůžu bez tebe žít,“ zamilovaně šeptal. „Chtěl bych s tebou být napořád. Vezmeš si mě? Půjdu za tebou, kam budeš chtít!“

„Rád bych za tebou přiletěl co nejdřív, ale musím ušetřit na letenku,“ povzdychl si. „Holčičky potřebovaly nové školní uniformy, to je pro mě na prvním místě.“ Dojalo mě to a letenku jsem mu koupila. Další měsíc přiletěl do Prahy. A v červenci byla svatba. „Mami, je to tvůj život,“ překvapivě rozumně řekla dcera. „Jen jestli to nebylo uspěchané,“ dodala. – „Doufám, že sis to dobře rozmyslela,“ vzdychla Iva. „Za svědka ti v tomto případě jdu trochu nerada!“

Nastalo úřední kolečko – všude jsem se Sullym musela chodit. Cizinecká policie, zdravotní pojištění… Vyčerpala jsem si na to téměř všechny zbývající dny dovolené. Sully nemohl najít práci a v mém bytě se nudil. Zpočátku vařil aspoň večeře, postupně ho to ale přestalo bavit a celé dny seděl u počítače a komunikoval s přáteli a africkou rodinou. „Co bude k večeři, lásko,“ volal na mě, když jsem v pozdním odpoledni přicházela z práce. „Jestli nechceš vařit, půjdeme do restaurace,“ navrhl pak pokaždé. Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem všechno platila já.

Kruté poznání

„Rád bych viděl holčičky,“ řekl jednou ráno. „Tak je pozveme,“ navrhla jsem. Jenže to jsem netušila, že v tomto případě je třeba zaplatit jim dost vysoké pojištění (to by bylo na mně) a ještě složit vratnou kauci ve výši několika desítek korun za každou z nich. Spočítala jsem si, že nakonec vyjdou lépe dvě letenky. „Stačí jedna letenka, zlato,“ překvapivě řekl Sully. „Promiň, ale já bych tam na tebe neměl čas, děti se na mě tak těší…“ Uznala jsem, že má pravdu, nakoupila dárky pro jeho dcery, které jsem nikdy neviděla, a zamávala mu na letišti.

Volal mi přes Skype už druhý den: „Simi, mám problém, Esma je nemocná a její matka nemá na doktora,“ naříkal a smutně se na mě díval těma krásnýma očima! Tak jsem během dvou týdnů zaplatila Esmě doktora a Harifě školné.

„Připadám si hrozně, když se tě furt doprošuju o peníze,“ nešťastně říkal po návratu. „Víš, napadlo mě, co kdybys mi převedla na účet nějaké peníze, se kterými budu disponovat, a já ti je vrátím, jen co najdu práci!“ Převedla jsem mu čtyři sta tisíc, téměř celé úspory.

Zlobil se na mě, že mu nedokážu zařídit občanství. „To přece nějakou dobu trvá, je to proces,“ snažila jsem se mu snad po sté vysvětlit. „Musíš taky pro to něco dělat, třeba si najít práci,“ nevrle jsem dodala. „Češi jsou rasisti, nikdo mě nechce,“ zatvářil se ublíženě.

Pak jsem jednou večer přišla domů a na stole byl vzkaz. „Promiň, vracím se domů. Suleiman.“ Vzal si s sebou všechny své věci. Ozval se za týden: „Byl jsem nešťastný. Raději se rozvedeme.“ – „A co moje peníze, kdy ty mi vrátíš?“ zeptala jsem se. – „Jen co něco ušetřím, neboj.“

To bylo naposledy, kdy jsem s ním mluvila. Odhlásil se ze skypu, facebooku, mailu… Na rozvod jsem si musela zaplatit právníka, který zjistil, že Suleiman nebyl nikdy rozvedený. Zřejmě jsem platila výdaje jeho manželce! Místo rozvodu se anuloval sňatek.

Já jsem zůstala chudší celkem o šest set padesát tisíc a bohatší o poznání, že za hloupost se platí!