Čas jen pro mě

Přesto se pro mě vlastně nic nezměnilo. Táta jako hudebník, hrál na violu, s orchestrem často cestoval. Možná proto byl velkorysý, a přestože to zpočátku asi nesl těžce, na prvním místě jsem pro něj byla já. Proto se s mámou normálně bavili, neměl problém posedět ani s Petrem, jejím novým manželem. Společně jsme tak slavili Vánoce i moje narozeniny a svátky. Když se mámě a Petrovi narodil syn, můj bratr Honza, zapíjel s Petrem až do rána.

Milada mi neseděla

Táta už byl unavený věčným cestováním a kočovným životem. Jako čerstvý důchodce začal učit v hudební škole a pár hodin taky na konzervatoři. „Měl bych se na stará kolena oženit, aby se o mě měl kdo starat,“ říkal sice v legraci, ale myslel to vážně.

Pak tátovi vstoupila do života Milada. Dohromady je dali společní známí. Milada byla asi o tři roky mladší než táta a učila na vysoké škole historii. Musím říct, že mi od začátku přišla směšná. A strašný snob. Nikdy se nevdala, sourozence neměla, jen nějaké vzdálené bratrance, a věnovala se jen své práci. Dotáhla to na docentku. Studenti ji neměli rádi, protože se k nim chovala povýšeně. Ke mně taky.

„Leničko, ten porcelán je pravá Míšeň,“ upozornila mě, když jsem byla pozvaná na návštěvu, protože usoudila, že „se to sluší“. „Čaj jsem samozřejmě koupila v Tuzexu,“ poznamenala blahosklonně. „Potrpím si na kvalitu.“

Necítila jsem se u ní dobře. Připadala jsem si, jak v muzeu. Všude spousta zřejmě cenných věcí, ale takové nezabydlené. Nijak jsem to ale neřešila.

Pan ‚profesor‘ 

Byl začátek roku 1989, já jsem měla před maturitou a chystala se na přijímačky na vysokou. A můj třiašedesátiletý táta se – kde jinde než na Staroměstské radnici – ženil. „Jé, tati, co máš na tom svatebním oznámení? Proč tam je ‚profesor‘ před tvým jménem?“ – „Ale, to Milunka, nedala si říct,“ tiše poznamenal. „To víš, paní docentka se vdává, tak ze mě udělala profesora, když pár hodin učím na té konzervatoři. Co bych pro ni neudělal…“ Přišlo mi to směšné a takové maloměšťácké, ale mlčela jsem.

Chodila jsem k nim jednou týdně na oběd nebo na večeři, táta na tom trval. Já jsem tam ale trpěla. „Leničko,“ usmála se na mě tak jedovatě sladce, „nevím, jestli už jsi tu polévku někdy ochutnala. To je italská minestrone,“ poučovala mě nad talířem polévky z pytlíku, tedy tuzexového pytlíku. – „Máma ji někdy dělá,“ odpověděla jsem, „ale sama.“ – „No, jistě, jen nevím, jestli tomu může z místních surovin dát tu pravou chuť.“

„Tuhle rozpustnou kávu přivezl kolega ze západního Německa,“ oznámila mi nad šálkem obyčejného rozpustného kafe. „A ty výborné sušenky také.“ Nekomentovala jsem to.

Vypořádáme se

Pak si začátkem 90. let koupili s tátou pěkný čtyřpokojový byt. „Leničko, usoudili jsme s Jaroslavem," významně se podívala na tátu, který mlčel, „že pořádek dělá přátele.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Proto jsme se domluvili, že tvůj otec se s tebou jednorázově vypořádá.“ – „Jak vypořádá?“ nechápavě jsem na ni hleděla.

„Podívej se, tenhle byt jsme koupili s Jaroslavem napůl. Kdyby se s ním něco stalo, nastaly by komplikace.“ – „To jako, že já bych ti chtěla prodat střechu nad hlavou? Co si to o mě myslíš?“ – „Takových případů už bylo,“ odpověděla. – „Tati, tati, není to divný?“

„Leni, Milunka má pravdu,“ klopil táta zrak do země. „Dostaneš docela slušnou částku. Víš, je to komplikované, tvoje máma má novou rodinu a …“ – „Přece si nemyslíš, že tě máma chce okrást!? A mým prostřednictvím…“

Poté, co mi na účet dorazilo půl milionu, mě Milada přestala zvát na večeře. Táta se se mnou scházel potají. Vypadlo z něj, že si Milada o mně myslí, že jsem nevděčná. „Tati, mně přece nikdy nešlo o peníze, tady jde o důvěru!“

Volat mi nemusíš!

Táta zemřel necelých deset let po svatbě. Po pohřbu, který byl v režii Milady včetně toho, co mám mít na sobě, poznamenala: „Ještě dobře, že jsme všechno dopředu vyřídili. Podívej, nebudeme předstírat, že se máme rády. Volat mi nemusíš.“

Zavolala ona. Za dalších pět let, kdy byla po operaci kolene. „Nazdar, Leničko,“ ozvala se, jako bychom spolu byly v kontaktu nepřetržitě. „Mám na tebe velkou prosbu. Mohla bys mi přinést nákup?“

„Měla bys, Leni,“ řekla mi máma. „Je to stará ženská, je sama.“ Já už jsem v tu dobu byla vdaná a měla dvouletou Viktorku, práce až nad hlavu. Přesto jsem jí občas přinesla nákup, občas i nějakou krabičku s jídlem. Sice poděkovala, pokaždé měla hlavně starost, aby něco nezůstala dlužná, ale zacházela se mnou pořád s tou povýšeností a chladem. Jednou jsem neměla hlídání, tak jsem vzala s sebou Viktorku.

Trochu zlobila, ale jako každé dítě. „Viki, pomoz mi vybalit babičce nákup,“ řekla jsem jí, abych ji zabavila. – „Babiška, nákup,“ žvatala u toho. – „Babička?!!! Promiň, Leničko, ale nejsem žádná babička cizího dítěte! A už sem to dítě prosím nevoď, není vychovaná a sahá na mé knihy.“

Zvykla jsem si na ni

Uplynulo dalších patnáct let, Milada před rokem oslavila devadesáté narozeniny. Špatně se pohybuje, hůř slyší, ale komanduje pořád. Já nemám sílu s ní přerušit kontakt. A tak jí vozím na její přání jídla z restaurací nebo to, co vařím. Chtěl jsem jí zajistit dovoz obědů přes sociálku, ale odmítla: „Promiň, nebudu jíst nějaká proletářská jídla ze školních jídelen!“

Manžel i děti mi říkají, že jsem hloupá, že mě jen zneužívá. Nudí se, žádné přátele nemá a asi nikdy neměla. Tak s ní občas posedím a prohlížím ve starých albech fotky jejích rodičů i momentky z několika dovolených s mým tátou. Za ta léta jsem si na ni docela zvykla a ona na mě. I když tím svým divným přístupem. Neumí mít nikoho ráda. Je mi jí vlastně líto.