Čas jen pro mě

Zajímají ho jen knihy

Náš syn Šimon se narodil s nízkou porodní váhou a musel být nějakou dobu v inkubátoru. Strachovali jsme se o něj a hlavně já jsem se mu věnovala, jak jen to šlo. Byla jsem s ním doma až do jeho pěti let.

Mirek, můj manžel, měl snahu s ním dělat takové ty „klukovské“ záležitosti. Učil ho jezdit na kole, udržet se na bruslích a na lyžích nebo kopat fotbal. Nic z toho ale Šimona nezaujalo. Celé dny strávil ponořený do knížek. Mirek to pak raději vzdal.

Po základní škole bylo pro Šimona jednoznačnou volbou gymnázium a po maturitě začal studovat na filozofické fakultě knihovnictví. „Půjčovat knížky! Copak to je práce pro chlapa?“ durdil se Mirek. A Šimon mu marně vysvětloval, že se bude věnovat archivnictví, vědeckým informacím a katalogizaci.

Odpromoval a nastoupil do krajské knihovny. Byl tam šťastný, ale jak se dalo očekávat, za málo peněz. „Takhle rodinu nikdy neuživí,“ rozčiloval se Mirek, ale už to říkal jenom mně. Uběhl rok, dva, Šimovovi kamarádi a vrstevníci si pomalu pronajímali a pořizovali i vlastní bydlení, jen Šimon spokojeně užíval můj „mama hotel“.

Hurá, bydlí u přítelkyně!

Pak se objevila Amálka. Studentka posledního ročníku ekonomie, na studium si přivydělávala na brigádách a měla pronajatý malý byt, kam se za ní náš syn přestěhoval. „Snad ho to trochu nakopne,“ upíral se s nadějí ke vztahu Mirek. „Pochopí, že práce ho musí nejen bavit, ale i živit.“

Šimon vypadal spokojeně, byl do krásné Amálky zamilovaný až po uši. A my jsme si ji hned oblíbili. „Taková šikovná holka, jen aby se na něj brzy nevykašlala,“ bručel Mirek. – „Prosím tě, ty vidíš všechno jen to nejhorší. Mají se rádi,“ oponovala jsem mu. – „No ale ona ta láska taky někdy nestačí.“ Uzavřel debatu Mirek.

Vyhodila ho

Čas mu dal bohužel za pravdu. Amálka dostudovala, našla si dobře placené místo, k tomu doma vařila, starala se o jejich malou domácnost a Šimon si za málo peněz vesele bádal v archivu knihovny. Nabídku na pracovní postup, tedy vedoucí a lépe placené místo, odmítl. „Já nejsem žádný typ manažera, mami,“ usmál se na mě. „Nebudu přece dělat něco, co mě nebaví.“

Amálka na to měla zřejmě úplně jiný názor a Šimon dostal ultimátum: buď to místo přijme, nebo se rozejdou. Ona totiž toužila založit rodinu a potřebovala mít partnera, který po dobu mateřské všechno finančně utáhne. A to náš Šimon tedy nebyl.

Jedno sobotní odpoledne stál před dveřmi s kufrem. „Mami, tati, můžu u vás bydlet, že jo?“

Mě už to nebaví

„Snad to nebude nadlouho,“ v duchu jsem si říkala. A Šimonovi se u nás zase zalíbilo. „Nechtěl by sis najít nějaké vlastní bydlení?“ otevřeně se ho zeptal Mirek. – „ A proč?“ Nechápavě se na něj Šimon podíval. „To stojí moc peněz.“ – „No právě,“ přikývl Mirek. „Možná by tě to donutilo víc vydělávat.“ – „Nevím, co ti pořád vadí, tati,“ uraženě odpověděl, „nechci se jako ty pořád hnát za penězi. Život je o něčem jiném!“

Šimonovi je pětatřicet. Stále bydlí doma, sice přispívá na domácnost, ale je bez starostí. Já vařím a peru, uklízím. On si jen „žije“. Občas na víkend odjede za nějakou přítelkyní, ale aby s někým bydlel, do toho se nežene.

A já se přiznám, že už mě to nebaví. Je to sice moje jediné dítě, ale i my s Mirkem si v našem věku zasloužíme trochu klidu a soukromí. Už nevím, jak mu mám říct, aby se konečně osamostatnil!