Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Ivety (48): Manžel mě opustil, když jsem onemocněla
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Ivety (48): Manžel mě opustil, když jsem onemocněla

datum: 23. 11. 2019 0:05 autor: podle příběhu Ivety D. napsala Alžběta Morávková
Nemoc si nevybírá, zaskočí vás v okamžiku, kdy to ze všeho nejméně očekáváte. Je kromě jiného i velkou psychickou a fyzickou zátěží pro každý vztah. Mně diagnóza „rakovina“ otevřela oči.

„Paní Dostálová…,“ slyšela jsem jako by z dálky, „paní Dostálová, už je vám líp?“ Probrala jsem se v ordinaci, nad sebou viděla rozmazané obličeje doktorky a sestry. – „Ano, pípla jsem,“ a pomalu se s jejich pomocí zvedala z lůžka.

Šok z diagnózy

Uvědomila jsem si, že se mi to nezdálo. Lékařka mi právě sdělila, že bulka, kterou jsem si nahmatala, je zhoubný nádor. „Biopsie to prokázala,“ podívala se do papírů před sebou. „Bohužel je nádor neohraničený a obávám se, že budeme muset přistoupit k ablaci, tedy k odstranění celého prsu. Chápu, je to šok. Vyhlídky na uzdravení jsou velké,“ konejšivě se na mě usmála, „záleží i na vás a celé vaší rodině.“

Cestou domů jsem se uklidnila a všechno si srovnala v hlavě. Nejsem první ani poslední. Nouzí netrpíme. Jindra, můj manžel, má docela rozjetou stavební firmu, kde pracuji i já. Syn Ondřej, dvaadvacetiletý vysokoškolák, je na výměnném pobytu v Holandsku.

„Co je dneska k večeři?“ vstoupil do kuchyně Jindřich, „a proč sedíš potmě?“ – Obrátila jsem k němu uslzené oči. „Jindro, byla jsem u doktorky… mám zhoubný nádor v prsu. Příští týden začínám léčbu,“ tiše jsem ze sebe vysoukala. – „Hm, to je teda dobrý,“ zabručel, „ale zvládneš práci?“ – „Já přece vůbec nevím, jak to bude probíhat a jak to budu snášet. Čeká mě několik chemoterapií, pak operace, prý budu unavená a zesláblá,“ nevěřícně jsem se na něj podívala. – „To chápu, ale já musím vyřešit, kdo bude místo tebe pracovat. Sakra, zrovna máme tolik zakázek. Než to někoho naučím… A co bude tedy k večeři?“

Asi jsem přecitlivělá, pomyslela jsem si, když jsem večer nemohla usnout a máčela polštář slzami. Jindra se pohybuje pořád na stavbách, možná je trochu drsnější, ale je to přece správný chlap, omlouvala jsem ho.  

Nesnesl pohled na oholenou hlavu

Po první chemoterapii jsem si oholila hlavu a nasadila paruku. Jinak jsem se cítila docela dobře, tak jsem dál docházela do práce. „Paní Dostálová, to byste neměla, potřebujete klid,“ zlobila se na mě doktorka, když jsem si zatím nevzala nemocenskou.

„Ta oholená hlava vypadá hrozně, to nemůžeš tu paruku nosit i doma?“ podíval se na mě Jindra večer, když jsem se chystala jít spát. „Nedělá mi dobře se na to koukat, budu spát v obýváku,“ řekl, popadl peřiny a odešel pryč.

Po každé další chemoterapii jsem se cítila hůř a hůř. Trvalo to vždycky aspoň dva dny, než jsem mohla aspoň trochu fungovat. Pomáhaly mi maminka, a hlavně sestra Simona, které mi nosily jídlo. Z Holandska přijel domů na pár dní i Ondra, to mě na chvíli povzbudilo.

Zajímala ho jen firma

„Sehnal jsem na výpomoc nějakou holku,“ oznámil mi manžel, „nevím, jestli všechno zvládne. Když bude nejhůř, budeš muset přestat s povalováním a přijít do práce.“ Ztratila jsem sílu mu odporovat nebo se s ním hádat. Měla jsem teď čas přemýšet o našem soužití. Vlastně mi ta nemoc otevřela oči. Takhle se přece vlastně choval vždycky, jen já jsem si to ve své zamilované zaslepenosti neuvědomovala. Vedla jsem ve firmě administrativu, účetnictví, personalistiku a jen tak mimochodem doma uvařila, uklidila, vyprala a vyžehlila... Když byl Ondra malý, ještě jsem s ním dělala úkoly a připravovala svačiny. Nikdy jsem ale pro Jindřicha nebyla rovnocenný partner.

Po několikaměsíční léčbě jsem šla na operaci. Ablaci jsem neutekla, vzali mi pravé prso. Jindřich mě přivezl z nemocnice a utíkal do práce. Doma byla prázdná lednička. Ještě, že přišla sestra. „Ivetko, toho tvýho bych nejradši vzala válečkem mezi oči,“ řekla má mladší emancipovaná sestra Simona. „Je to hnusnej sobec, jak s ním můžeš žít?“ – „Já nevím,“ odpověděla jsem. – „Co je to za chlapa, který se nepostará o nemocnou manželku? Včera mi dokonce volal, jestli bych mu nevyžehlila. Tak jsem mu pěkně od plic řekla, ať to udělá sám, nebo ať si zaplatí paní na domácnost. Hele, Ivet, ten tak prskal, až jsem zavěsila.“

Nemůžu se na tebe dívat!

„Teď už bys snad mohla konečně jít aspoň na pár hodin do práce, ne?“ zabrumlal večer Jindřich. „Proboha, oblíkni se jinde,“ odvrátil ode mě oči, když viděl, jak si v koupelně před ním beru noční košili a uviděl jizvu po prsu. „Z toho pohledu na tebe je mi špatně.“ – „Do práce se hned tak nevrátím,“ snažila jsem se nerozbrečet. – „A co mám podle tebe jako dělat,“ křičel, „ta holka je úplně k ničemu!“ Dva dny poté mi oznámil, že se mnou už nemůže žít. Prý jsem se mu zošklivila. „Zatím budu přespávat v práci, ale měla by sis najít nějaký byt.“

„To by se mu hodilo,“ zasyčela Simona, „barák máte napůl. Všechno máte napůl. I tu jeho slavnou firmu,“ rozčilovala se. „Najdu ti právníka.“ Po týdnu se Jindřich objevil doma. V ruce držel tašku se špinavým prádlem. „Nechám ti to tady a vezmu si čisté.“ – „Vem si všechno a už se nevracej,“ klidně jsem odpověděla. – „Co, to jako, že se nemám vracet do vlastního baráku?“ – „Je nás obou,“ důrazně jsem mu připomněla. „Podala jsem žádost o rozvod, obracej se na mého právníka!“

Od té doby uplynuly tři roky. Jsem – doufám – zdravá. Chodím pravidelně na kontroly a zatím je všechno v pořádku. Obavy tu budou vždycky. Důležité je, že jsem si uvědomila, že musím myslet na sebe. To jsem přes dvacet let nedělala. Jak mi říkala doktorka, i to se podepsalo na mé nemoci.

Aleš, tedy právník, kterého mi Simona sehnala, je fakt skvělý. To díky němu rozvod proběhl v klidu a finanční vyrovnání taky. Dům jsem Jindřichovi nechala, ale za peníze z vyrovnání jsem si pořídila menší byt. Mně stačí, a když přijede Ondra, je tam místo i pro něj. Budu se ale brzy stěhovat. Aleš je vdovec, má velký byt a hlavně mě má rád takovou, jaká jsem. Nevadí mu ani to, že nemám jedno prso.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další podobné články

Příběh Jindřišky (63): Neměla jsem ráda dceru své snachy

Příběh Jindřišky (63): Neměla jsem ráda dceru své snachy

Autor: podle příběhu Jindřišky V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 4. 2019 0:02
Příběh Lídy (43): Zůstala jsem v nešťastném manželství, nemám sílu se rozvést

Příběh Lídy (43): Zůstala jsem v nešťastném manželství, nemám sílu se rozvést

Autor: podle příběhu Lídy J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 2. 2019 0:05
Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Autor: podle příběhu Marie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 7. 2019 0:05
Příběh Miluše (66): Láska na druhý pokus

Příběh Miluše (66): Láska na druhý pokus

Autor: podle příběhu Miluše D. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 6. 2019 0:04
Tip šéfredaktorky

5 rostlin, které jsou jedovaté pro psy

16. 3. 2020 15:00 autor -vls-