Čas jen pro mě

„Mamííí,“ zatínala jsem pěsti v postýlce, „koukni ještě pod postel,“ prosila jsem každý večer mámu. Ve zhasnutém pokoji jsem se necítila dobře. Mívala jsem zvláštní pocit, že v místnosti nejsem sama. Byla to jen bujná dětská fantazie, nebo jsem byla už tehdy extrémně vnímavá?

Z Čech na Moravu

Mé tehdejší obavy žily jen v říši představ, ale skutečný šok mnou otřásl až kolem puberty. V roce 1996 se rodiče rozvedli a my s maminkou jsme se odstěhovaly do Krnova. Našly jsme tam dvě místnosti v malém dřevěném domku na kraji města. Z pokoje, kuchyňky i starého nábytku dýchala zatuchlina, ale když jsme zatopily v kamnech, zdálo se tam docela útulno. A hlavně – byly jsme spolu a konečně samy! Otcovo násilí zůstalo daleko v Čechách.

Hrníček s obrázkem kluka

Zvědavě jsem prošmejdila starou kredenc a umyla pár věcí, které tu bůhvíjak dlouho ležely pod silnou vrstvou prachu. „Mami,“ držela jsem v ruce hrníček s obrázkem malého kluka, „kdo to asi byl? Myslíš, že je to starožitnost?“ – „Jdi, ty rozumbrado, tady a vzácnost? Běž raději ustlat,“ odbyla mě. Zalezly jsme do ledové, slabě provlhlé manželské postele. Máma, vyčerpaná stěhováním, během chvilky usnula, jako když ji do vody hodí.

Hluboký spánek nebo…

Zavřela jsem oči, ale ne a ne zabrat. Dům podivně vrzal, praskal a neznámé stíny mi naháněly strach. „Nekoukla ses pod postel!!!“ honilo se mi hlavou, ale snažila jsem se svou noční můru zahnat. Stulila jsem se blíž k mámě a ta mě podvědomě objala. Sálalo z ní příjemné teplo a její pravidelné oddechování mě konečně ukolébalo do sladké říše snů. Ale ne na dlouho!

Zhmotnělé zlo a rvačka

Slyšela jsem řinčení skla, supění a vzdechy, jako bych se ocitla uprostřed nějaké rvačky. Přímo fyzicky jsem cítila, jak kolem mne houstne napětí. Přikrčila jsem se a rukama si chránila hlavu. Těsně nade mnou prosvištěl hrnek s rozkvetlým bramboříkem. „Auuu,“ bolestivě jsem se uhodila o dřevěnou pelest postele. Lekla jsem se a přitáhla si přikrývku až pod bradu. Nohy jsem měla jako kus ledu a po těle mi naskočila husí kůže. „Fuj, brrr…, to byl ale hnusný sen,“ oklepala jsem se, jako by na mě sáhla smrt a opatrně jsem otevřela oči.

Krvavý duch ležel mezi námi

Byla jsem zmatená. „Kde to jsem?“ vyděšeně jsem se posadila. V mozku mi zablikalo přísloví: „Co se ti zdá první den na novém místě, to se splní.“ Mnula jsem si oči a nic nechápala. Krčila jsem se na samém krajíčku veliké postele a maminka spala daleko, až na druhém konci. V pokoji byla zima a ticho jako v hrobě. Zvuky zápasu zmizely. Uprostřed mezi námi ležela žena v bílé zástěře potřísněné krví. S vytřeštěnýma očima ukazovala střídavě na hrníček, který jsem objevila v kuchyni, a pak na mě. Opakovala ten pohyb stále dokola a já jsem se nemohla hrůzou ani pohnout. Nevím, jak dlouho jsem na ni bez dechu zírala. Pak zakokrhal kohout a ta děsivá bytost byla rázem fuč. Leknutím jsem s sebou trhla a… probrala se: „Sakra, co z toho se mi vlastně zdálo?“

Sousedčino vyprávění

Prokřehlá a nevyspalá jsem to ráno vyprávěla mamce. Doufala jsem, že se zasměje a řekne něco o mojí bujné fantazii. Ale kdepak! „Irmičko, nechtěla jsem tě strašit, ale když už se to stalo…,“ vzdychla, „pojď se mnou.“ Zaklepala u vedlejšího domu. „Tak už jste tady? Nó to brzy…“ kroutila hlavou paní odvedle, „jen pojďte dál.“ – „Vy jste věděla, že přijdeme?“ zeptala jsem se. – „Jak by ne. Ten domek je snad prokletý,“ kroutila hlavou. „Jste už třetí nájemníci, od té doby…, nikdo tam nevydržel. Do týdne vzali všichni nohy na ramena.“ – „Straší tam,“ vybafla jsem na ni.

Nebezpeční jsou živí, ne mrtví

„Stalo se tam neštěstí,“ utírala si kapesníkem oči. – „Mami, tys to věděla!“ uhodila jsem na ni. – „Myslíš, že bychom jinde dostaly tak narychlo byt?“ chytla mě za ruku. „Irmičko, nějaký duch nás přece nerozhází. Nebezpeční jsou živí, ne mrtví.“ Když jsem se trochu vzpamatovala, otočila jsem se k sousedce: „Co se tu přihodilo? Kdo je ta paní v zakrvavené zástěře? Co ten hrnek s bramboříkem?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou.

„Žárlivost a rum je přímo vražedná kombinace,“ vysmrkala se, protože se při vzpomínce zase rozplakala. „Paní Irenka byla krásná ženská, její Standa ji miloval a hlídal si ji jako ostříž. Čekali první dítě, měl to být kluk. Co víc si přát. Standa se naparoval jako kohout a chlapi mu chtěli trochu pocuchat hřebínek. V hospodě si z jeho posedlosti pěknou manželkou utahovali. "No, jen si také sáhni do svědomí,“ drcla do svého muže. – „Ale vždyť jsme se u pár štamprlat jen tak špičkovali, jestli se malej bude podobat víc pošťákovi nebo hospodskýmu...“

Vražda a sebevražda

„No, zpochybňovat otcovství u chorobného žárlivce není legrace. Standa se posílený panáky, ale oslabený v důvěře ve svou ženu, vrátil domů. A na stole stál ten nový brambořík! Kytka v květomluvě vyjadřující – končím s tebou! Všechno se mu spojilo dohromady a najednou viděl rudě. Popadl květináč a mrskl s ním po Ireně. Ta se bránila. Vařil se v něm vztek a v pominutí smyslů zastřelil nejprve ji a pak sebe.“

„Nepřišel na šichtu,“ vzal si slovo soused, „večer jsem se u nich zastavil a… našel jsem je ležet mrtvé vedle sebe v manželské posteli.“ – „Při tom jsem tu kytku Irence dala já. Kdyby ten trouba žárlivej nevěřil pomluvám a na nějaké pověry,“ vzdychla sousedka.

Snad už má její duch pokoj

„A co ten hrníček, na který mi ukazovala?“ zeptala jsem se. – „Ten s obrázkem kluka?“ – „Hmm,“ přikývla jsem. – „Byl její zamilovaný, dostala ho prý kdysi pro štěstí. Nosila si ho s sebou, když ke mně zašla na kafe. Třeba chce, aby ti dělal radost.“ – „No nevím,“ otřásla jsem se.

Do té postele jsem už nikdy nevlezla. Se sousedy jsme ji vynesli na dvorek, rozštípali a spálili. Hrníčku jsem se po čase bát přestala a dnes z něj kafe piju já. A Irena? Tedy ‚snad její duch‘ se mi už od té doby nikdy neukázala.