Čas jen pro mě

„Zavolám – nezavolám – zavolám,“ pralo se ve mně a pohledem jsem hypnotizovala mobil na stole. Seděla jsem sama v obýváku a bylo mi (přiznávám, nic mi nechybělo) jen smutno. Vdaná dcera měla kupu svých starostí s dětmi, s prací, a to že jsem lačně čekala na její telefon, ji nejspíš ani nenapadlo. Ona se přes den za přepážkou na poště vypovídá až nad hlavu, ale já…? To ticho a prázdnota kolem mě bývaly k nepřečkání.

Samota k nepřečkání

Rok před odchodem do důchodu odešel i manžel. Bohužel ne na penzi, ale na hřbitov. Večer jsme se spolu dívali na televizi, zalapal po dechu (infarkt) a byl konec. Šok, z něhož jsem se ještě nevzpamatovala, nezmírnila ani slova mých známých: „Měl krásnou smrt. Netrpěl, neležel někde bezmocně měsíce nebo roky.“ Sakra, jak může být smrt někoho blízkého krásná?! Co naše cestování, které jsme plánovali ‚na stará kolena‘? Utápěla jsem v té životní nespravedlnosti a neviděla před sebou nic, ale vůbec nic pozitivního. Bylo mi tehdy padesát devět, ale cítila jsem se na sedmdesát. „Nic přede mnou. Všechno už je za mnou!“ Sklíčenost se mi honila hlavou stále dokola jako pes za ocasem.

Šokující ranní probuzení

„Cink, cink,“ poskočil mobil na nočním stolku hned vedle postele. „Cink, cink, cink,“ burácel neúnavně. Byl pátek, devět hodin ráno a já, jako už po několikáté, bojkotovala den. „No tak, mami, žiješ?!“ ozvalo se netrpělivě. „Hani?“ – „Otevři nám.“- „T…, ty, nejsi v práci?“ koktala jsem zaskočeně a přes noční košili přehodila župan. Bosky jsem se došourala ke dveřím.

Dovnitř se hrnuli jako velká voda vnoučata, zeť, dcera Hanka a po podlaze, jako když rozsypeš korálky, ťukaly drápky čtyř tlapiček. „To je Lara,“ představili tu podivnou psí směsku. „Zůstala uvázaná před poštou. My si ji nechat nemůžeme. Babi, jsi taky sama…,“ loupl po mně očima vnuk. „Měla by chodit ven. Budeme za ní – jasně i za tebou – jezdit.“ Stříleli na mě jeden přes druhého. Než jsem se nadála, auto s „mladými“ už frčelo pryč. Ne, že bych proti psům něco měla. Venku jsem se sem tam na nějakého plyšáka i usmála. Podotýkám malého a cizího! Ale tohle?

Kupa nových přátel

Lehla si hned u dveří, elegantně přehodila tlapku přes tlapku a dost nedůvěřivě si mě prohlížela. Dívaly jsme se na sebe asi úplně stejně. „Holka, kolik ti asi je?“ promluvila jsem z dálky. O čem taky s cizím psem mluvit? Zavrtěla ocasem. Otevřela jsem lednici a… „Ty jsi mi pěkná chytrolínka,“ povídala jsem jí, protože do mě drcala hlavou. Chvíli to trvalo, ale zvykly jsme si na sebe. Už jsem se nepřevalovala dlouho v posteli, abych zabila čas. Ráno, v poledne a večer jsem s Larou na vodítku štrádovala parkem. Peskaři jsou úplně jiná sorta lidí, než jsem doposud znala. Vidíte se poprvé a hned: „Dobrý den. Jak ti říkají? (Myšleno tomu tvoru na šňůře.)“ A hovor i přátelství je navázáno. Žádné ty neosobní pohledy zahleděné jen do vlastních problémů.

Lařin bengál mi zachránil život

Ten den se mně i přes Lařino žďuchání do peřiny nechtělo z postele. „Ještě chvilku,“ pohladila jsem ji po hlavě. V krku jsem měla sucho, bolela mě hlava a cítila se slabá jako moucha. Celá noc stála za starou bačkoru – bylo mi divně. „Jarní únava?“ napadlo mě a pokusila jsem se vstát. Svět se kolem mě roztočil a já padala do náruče tmy. Dál už vím vše jen z vyprávění.

Otevřela jsem oči, nade mnou stála Hanka a pan doktor. „Mami, tys nám dala,“ spustila dcera. „No konečně, vítáme vás…,“ usmíval se pán v bílém plášti. Byla jsem v nemocnici. Noční hypoglykemie mě, nebýt Lary, převezla „na druhý břeh“. Inzulín si píchám už léta, ale tohle se mi ještě nikdy před tím nepřihodilo.

„Volala mi nasupená sousedka,“ spustila Hanka, „vyje a štěká tam čokl. Budu si stěžovat!“ Paní odvedle je tak říkajíc „z roku stěžovatelů“, takže její nářky a připomínky bereme většinou s nadhledem. Ale její mobil bombardoval Hanku bez přestání. „Myslela jsem, že jsi někam odběhla a nechala Laru samotnou. Nemohla jsem se ti dovolat. Nechala jsem se na přepážce vyměnit a zajela k tobě. Lařino běsnění bylo slyšet až do přízemí. Jen jsem vešla dovnitř, lízala ti tvář, tahala tě za rukáv a… já hned volala sanitku.“

Domů mě pustili brzy s tím, že si nemám zanedbávat měření hladiny cukru. I když dnes dřív, než na mě přijde slabost, poznám, že se něco děje. Lara je neklidná a otravuje mě tak dlouho než vyndám glukometr. Veterinář mi řekl, že během klesající hladiny cukru se mi mění odér potu a Lara navíc vycítí i aceton z mého dechu.