
Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod
V česko-polském pohraničí to prostě tak bylo odjakživa. Moji rodiče – maminka Polka, tatínek Čech – byli silně věřící a v souladu s vírou taky žili. Nám dětem vštěpovali lásku k bližním, aby pomoc druhým pro nás byla samozřejmou věcí. Jejich manželství, to byl pro nás vzor. Měli se rádi, všechno řešili společně a našli si pokaždé čas na naše nejdřív dětské, pak pubertální bolesti a bolístky.
Chtěla jsem šťastnou rodinu
Když jsem potkala Radka, myslela jsem si, že vytvoříme také tak krásný domov pro nás a později pro naše děti. Rodiče nám vystrojili nádhernou svatbu v místním kostele. Odchod nejmladšího dítěte z domova doslova oplakali. I proto, že jsem nezůstala v naší vesnici nebo v okolí jako moji starší sourozenci.
Radek měl v Ostravě byt po babičce, kam jsme se nastěhovali. Za rok se narodila Anežka, za další dva Lukáš. Radek měl dobrou práci, vydělával slušné peníze, a tak jsem mohla s dětmi zůstat dlouho doma. Tak to přece dělala i moje maminka. Jenže táta se po návratu z práce pokaždé věnoval dětem. Psal s námi úkoly, vyprávěl nám, četl pohádky na dobrou noc.
Radek přišel z práce unavený, několikrát do týdne zašel s kamarády na „jedno“ a já byla na všechno sama. Když byl doma, díval se na sport a nekonečné seriály v televizi. Ta u nás běžela prakticky od rána do večera.
„Pojedeme v neděli do zoo,“ navrhla jsem. „Děti budou mít radost.“ – „Jdi s nimi sama, Hali, potřebuju si odpočinout.“ Pomalu mi z očí spadly růžové klapky. Původně jsem si představovala, jak budeme mít aspoň tři děti, ale najednou se mi do dalšího nechtělo.
Na celé léto jsem s dětmi odjela k našim a užívala si klidu a pohody. Radek za námi přijel jen dvakrát. „To víš, hodně práce,“ vysvětloval.
Nevěra!
Po příjezdu domů jsem v ložnici pod postelí našla cizí noční košili! Zůstala jsem jak opařená. „Radku, tys tu někoho měl,“ udeřila jsem na něj večer, když děti usnuly a mávala mu před nosem tou košilkou.
Nezapíral. „Kolegyně z práce, no a co? Taky byla přes prázdniny sama! O nic přece nejde, to byla taková jednorázovka“ – „Jak… že o nic nejde?! Vždyť jsi mi byl nevěrný! V našem bytě, v naší ložnici…“ – „Přestaň to pořád rozebírat, Halino. Už jsi zase doma a všechno je jako dřív.“
Nic jako dřív rozhodně nebylo. Přestěhovala jsem se do obýváku, polykala slzy ponížení a přemýšlela, co bude dál. Pochopila jsem, že Radek jiný nebude, a já tak žít nechci. Jediným řešením je rozvod. Každý půjdeme vlastní cestou – děti samozřejmě může mít, kdy chce.
„Rozvod?! Já se ale rozvádět nechci!“ křičel na mě Radek. „Jsem chlap, no! Prostě občas si někde povyrazím a pak se zase vrátím! – „To sis povyrazil, jak tomu říkáš, už dřív?“ nechápavě jsem se na něj podívala. – „No, jasně, to je přece normální!“
Měla bys odpustit!
Podala jsem žádost o rozvod. Pak se najednou v Ostravě objevil táta. „Halinko, taková ostuda,“ začal. „V naší rodině se nikdy nikdo nerozváděl. A teď ty…“ Došlo mi, že mu Radek volal. – „Tati, promiň, ale to je můj život. Radek mě podvádí. Přece takhle nemůžu žít!“
„Učili jsme tě, že máš odpouštět. Řekl jsem Radkovi, aby se zašel vyzpovídat.“ – „A to jako myslíš, že mi bude nevěrný, pak se vyzpovídá, a všechno bude zase v pořádku?“ – „No, byl vystavený pokušení. Jsme jen obyčejné lidé a občas hřešíme. Ale rodina, rodina je posvátná! To je základ,“ hřímal.
Od té doby uplynulo víc než deset let. S Radkem jsem se rozvedla. V ten okamžik se přestal zajímat o děti. A o mě se zase přestali zajímat moji rodiče. Úplně mě od sebe odřízli. Prý jsem hanbou celé rodiny.
Odstěhovali jsme se do Prahy. Děti tu chodí na střední školu a já jsem si našla práci a taky přítele. Honza je rozvedený a má syna ve střídavé péči. Už tři roky žijeme spolu. Já se pořád snažím kontaktovat rodiče. Léta jim přibývají, tak ráda bych je viděla. Na dopisy neodpovídají, telefon mi pokaždé položí. Dokonce se odmítají setkat i s mými dětmi, jejich vnoučaty. Prý jsem jim dala špatný příklad, když jsem je vychovala bez otce.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit
Autor: podle příběhu Kateřiny T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 8. 2025 0:05Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…

Příběh Lindy (45): Nenávidím manžela aneb Příběh jedné proměny
Autor: podle příběhu Lindy N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 16. 8. 2025 0:05Jmenuji se Linda, je mi pětačtyřicet let. Jsem pořád pohledná, štíhlá a udržovaná žena. Mám ráda…

Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu
Autor: podle příběhu Honzy Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 8. 2025 0:05Cesty osudu jsou někdy hodně klikaté. Honza netušil, že ta jeho bude mít zatáček víc než dost. Muži…

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela
Autor: podle příběhu Terezy H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 8. 2025 0:05Věk nikdo nezastaví a s přibývajícími lety klesá možnost najít toho pravého – a hlavně mít děti! To…

Příběh Zdeňky (60): Potkaly mě zvláštní náhody
Autor: podle příběhu Zdeňky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 8. 2025 0:05Věci, které se zdají zcela absurdní a nepravděpodobné, se někdy v životě stanou. Je to náhoda, nebo…

Příběh Vlaďky (55): Útěk ze zlaté klece
Autor: podle příběhu Vlaďky H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 8. 2025 0:05Brali jsme se strašně mladí – a neměli jsme vůbec nic, jen vzájemnou lásku. Bylo nám jednadvacet a…

Příběh Alice (49): Duch mrtvé maminky mně pomohl
Autor: podle příběhu Alice Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 27. 7. 2025 0:05„Tátu jsem nepoznala a maminka umřela, když mi bylo dvacet,“ začíná svůj dopis čtenářka Alice.…

Příběh Jitky (54): Podle jeho dcery jsem zlatokopka!
Autor: podle příběhu Jitky H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 7. 2025 0:05„Vždyť já mám Vladimíra ráda, nic od něj nechci a nepotřebuji,“ píše naše čtenářka Jitka. „Stačí mi…