Čas jen pro mě

Babička Božena byla opravdová prvorepubliková dáma. Její otec byl vážený notář v menším městě, matka dcera lékaře – prostě taková místní honorace. Mít víc dětí než Boženku se jim nepodařilo. Narodila se dva dny po vzniku nové republiky, tedy 30 října 1918, a její otec do ní vložil veškeré své naděje a ambice. Chytrá dívka absolvovala s vyznamenáním gymnázium a pokračovala ve studiích na právech.

Nucená přestávka ve studiu

„Byla jsem teprve ve druhém ročníku,“ vyprávěla mi později, „když Němci zavřeli vysoké školy.“ Musela se tedy vrátit zpátky domů. Vedla otci administrativu v notářské kanceláři a snila o tom, že jednou dostuduje…

O nápadníky neměla nouzi, ale nechtěla se vdát jen proto, aby stala „paní“. „Boženko, máš už léta,“ nechápavě kroutila hlavou její matka. „Bude ti za chvíli pětadvacet, to už se těžko vdáš. A ten pan Jiří ti pořád nosí kytky…“ – „Mamá, je o patnáct let starší, nechce, abych dostudovala, ani abych pracovala.“ – „Boženko, snad pořád nenosíš v hlavně ty studie? Co by za to jiná dívka dala, že ji chce manžel mít doma a živit?“ povzdechla matka.

Léta ubíhala, blížil se konec války, Boženě už bylo šestadvacet a mamá nad ní zlomila hůl. Otec ji však podporoval: „Boži, až to praskne, vydáš se do Prahy a dostuduješ. Z mamá si nic nedělej, chce pro tebe podle svých představ to nejlepší. Svět se nezboří, jestli se nevdáš, hlavně když budeš šťastná.“

Druhá šance

A tak se v září 1946, skoro v osmadvaceti letech, Božena znovu vypravila na studia do Prahy. Kromě pilného docházení na přednášky se také zamilovala! Pohledný spolužák František měl za sebou tři roky v Anglii u letectva a taky chtěl dohnat studia, která kvůli válce nestihl. Otec mu zemřel v dětství, maminka během doby, co byl v Anglii. Sourozence neměl, jen nějaké vzdálené příbuzné. Mladý důstojník jí učaroval. Měl rozhled, byl chytrý a – světe, div se – líbilo se mu, že Boženka chce pracovat. „V Anglii je spousta emancipovaných žen, jako jsi ty,“ říkal jí.

Mamá s radostí uvítala, že konečně má Božena skutečného nápadníka, „snoubence“, jak říkala po městě, i když moderní mladý pár zasnoubený nebyl. Proč taky? Měli se rádi, rozuměli si a plánovali společnou budoucnost. Místo zásnub přišel jiný, mnohem důležitější závazek – Boženka otěhotněla. „Rychle musí být svatba,“ spráskla ruce mamá a v duchu byla ráda, že se všechno vyřešilo, vzdělání chtivá dcera bude konečně po čepcem. A tak se v srpnu 1947 konala svatba. Bydlet zůstali v prostorné vile Boženčiných rodičů. Boženčin otec si s novopečeným zetěm rozuměl, měli stejný pohled na život.

Obavy o další osud

„Bojím se, že demokracie je u nás v ohrožení,“ meditoval František s tchánem nad sklenkou whisky. „Nevěřil byste, tatínku, kolik našich kolegů v ročníku sympatizuje s komunisty.“ – „Mládež byla vždycky radikální, Františku, ale naše lidi mají masarykovské myšlení, patříme na západ,“ blahosklonně oponoval otec. „Hlavně, abyste s Boženkou v klidu dostudovali. Děťátko přes týden pohlídáme, mamá se nemůže dočkat.“

Pravdu měl bohužel František. Dějiny se kvapem měnily, a když přišla na svět malá Alice, moje maminka, psal se 29. únor 1948, byl přestupný rok a byl den po komunistickém převratu. Krátce poté československá vláda nepřijala Marshallův plán, tedy finanční prostředky, které Spojené státy uvolnily na obnovu válkou zničené Evropy. Kormidlo směřování naší země se nemilosrdně obrátilo na východ.

Konec snů

„Máme demokratické tradice, to nemůže dlouho trvat,“ nevěřícně kroutil hlavou Boženčin otec. Následující události ho převálcovaly. Odešel do důchodu, ale penze byla malá. První patro vily jim národní výbor zabral, aby tam vybudoval dva byty pro nové pracovníky zemědělského družstva. František byl vyloučený ze studia – vždyť přece sloužil u RAF, byl tedy podezřelý. Skončil jako dělník v místní továrně. Boženka se dobrovolně vzdala svého snu, odešla ze školy, aby mohla vydělávat a živit rodinu. Nejprve začala učit na základní škole s tím, že si dodělá povinné semestry na pedagogické fakultě. Po pár letech politicky „přituhlo“ a ze školy ji jako manželku bývalého vojáka v Anglii propustili. Tak ve škole uklízela…

„Utečeme do Anglie, tady to nemá smysl,“ naléhal František. – „Nemůžu tu nechat rodiče,“ plakala Boženka. – „František má pravdu,“ odvětil otec, „myslete na Alici. Musí mít možnost se vzdělávat.“ Mamá jen bolestně hleděla z okna. Přesto souhlasila.

Emigrace a rozvod

Jenže to nebylo tak jednoduché, jak si představovali. Františkovi se nakonec za pomoci převaděčů podařilo koncem roku 1953 přejít hranice do Bavorska. Naivně si myslel, že přes Červený kříž se mu podaří zajistit, aby za ním pustili Boženku s Alicí, aby byla rodina pohromadě.

Boženku si několikrát zavolali k výslechu, nemohla zůstat ve škole ani jako uklízečka. Nastoupila do JZD a pracovala na poli. Pak si předseda uvědomil, že by byla škoda nevyužít její schopnosti, a tak „povýšila“ na hospodářku a účetní. Papírově byla ale vedena jako dojička. Bylo by přece divné, že manželka emigranta se stará družstvu o peníze.

František z Německa odešel do Velké Británie a díky starým známostem z války nakonec našel dobré místo jako obchodní zástupce. Alici od něj chodily nádherné pohledy a občas balíčky s oblečením a čokoládami. Boženka se s ním pod nátlakem úřadů na dálku rozvedla. František se v Londýně podruhé oženil, vzal si Angličanku, a začal nový život.

Nečekaný návrat

Alice měla štěstí, že se jí v uvolněné atmosféře 60. let podařilo dostat na gymnázium a pak na pedagogickou fakultu, měla totiž ten správný původ, když byla matka oficiálně dojička! Životem usmýkaná Boženka se starala o nemocné rodiče a nakonec přijala nabídku k sňatku od ovdovělého souseda Josefa. „Přestala věřit, že se s Františkem ještě někdy setká, a Josef byl hodný člověk,“ vypráví Blanka.

Koncem 60. let se Alice konečně dostala za otcem. „Bylo to takové rozpačité,“ říkala po letech, „člověk, který je tvůj otec, ale vlastně je cizí... Byl dojatý, tekly mu slzy, pořád se ptal na mámu, ale nějak jsme si už nerozuměli.“ Hranice se pak zase na dvacet let neprodyšně uzavřely.

Alice se vdala, narodila se jí Blanka a Boženka ovdověla. Bylo jí přes sedmdesát, když přišel Listopad 1989. „Už jsem myslela, že se toho ani nedočkám,“ vzdychla Boženka na konci roku 1989, když se zhroutil režim, který ovlivnil celý její život.

V lednu 1990 napsal František, který už také zůstal sám, jestli by se mohl přijet podívat na Boženku. „Měli jsme starost, aby to maminčino srdíčko vydrželo,“ vypráví Alice. „Ale pak jsme nic dojemnějšího neviděli,“ pokračuje Blanka. „Vůbec ses nezměnila, Boženko,“ byla první slova dědy Františka. A zatímco Alice a Blanka měly trochu problém se po letech sžít s otcem a dědečkem, babička s dědou jako by zázrakem překonali šestatřicet let odloučení. Osud jim dopřál ještě společných sedm let, než zemřel děda, Boženka ho následovala za půl roku.

„Říkám si, jak někdy historie necitlivě zasáhne do lidských osudů,“ ukončuje své vyprávění Blanka.