Čas jen pro mě

Zase jsem se probudila celá propocená, srdce mi buší jako o závod a v ústech mám sucho. Zbavím se někdy té noční můry?

Ty jsi ale strašpytel!

Paradoxně jsem se vždycky bála chodit sama potmě. „Lucko, ty jsi ale strašpytel,“ divila se máma, když jsem chtěla, aby mi poslala bráchu naproti k autobusu. „Já to nechápu, jdeš sto metrů osvětlenou ulicí mezi barákama,“ kroutila pokaždé nevěřícně hlavou. Pracovala jsem tenkrát v Brně jako prodavačka v obchodním centru na směny. Když jsem měla odpolední, zavíral se obchod v devět večer. Pak rychle na autobus, ten odjížděl po půl desáté a po desáté jsem vystupovala u nás ve vesnici. Pokaždé jsem se rozhlížela, jestli tam Kuba čeká. Tomu se to ani trochu nelíbilo. „Ségra, seš fakt divná,“ komentoval o pět let mladší puberťák můj strach. Kolikrát se schoval za zastávku a vybafl na mě!

Jo, to už je ale dvacet let. Při práci jsem vystudovala, vdala se a přestěhovala se za manželem do Brna. Honza začal podnikat, měl stavební firmu a vydělával pěkné peníze. Já jsem si našla místo v controllingu mezinárodní společnosti, postupně jsem se vypracovala na finanční ředitelku. Jen dítě se nějak nedařilo. Honza čím dál častěji odcházel na jednání a obchodní večeře, až jednou nepřišel vůbec. Rozvod proběhl hladce.

Osudná cesta z večírku

Letní firemní party se vydařila. Už dlouho jsem se tak nebavila. Michal z obchodního se mnou tančil skoro celý večer. „Odvedu tě domů, aby ses nebála,“ zašeptal mi významně do ucha. „To není nutné, mám to kousek,“ rázně jsem ho odmítla. Bylo už dlouho po půlnoci, když jsem se přes park vydala domů. A právě tehdy se to stalo…

Rozbolavělá, potrhaná a v šoku jsem se doslova klepala na policejní služebně. „Vem si, prosím, k výslechu tu znásilněnou,“ zaslechla jsem. Přišel starší muž v uniformě. „Pročpak jste se toulala takhle pozdě v parku, paní Novotná,“ zeptal se bez špetky empatie. „Já, já, já jsem šla z večírku,“ pípla jsem. „No, tak je to vždycky, sama ženská v noci v krátkých šatech si o to snad říká,“ zabručel si pro sebe. Celé jsem mu to musela vyprávět do všech podrobností. „A poznala byste ho?“ – „Neviděla jsem mu do tváře, byla tma a asi měl něco přes obličej…,“ po obličeji se mi kutálely slzy, když se mi ta chvíle znovu vracela. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, zavolejte. Nemáme se čeho chytit,“ ukončil policista výslech. „Odvezeme vás teď ještě do nemocnice na vyšetření.“ Chtěla jsem domů! Pod sprchu a pak zalézt pod peřinu.

Já za to přece nemohu!

Druhý den jsem nepřišla do práce, vzala jsem si volno. Když jsem se pak objevila ve firmě, cítila jsem takové zvláštní napětí a soucitné pohledy. Oni to vědí! Nemohla jsem se soustředit, v hlavě mě bodalo. „Nedala si říct, Michal jip chtěl doprovodit, nechtěla,“ uslyšela jsem náhodou na záchodě mluvit Ivu z recepce. „Je to teda hrozný, nechtěla bych to zažít, ale viděla si, jaký měla na sobě šaty,“ významně dodala Hanka z účtárny. „Krátký a s velkým výstřihem!“ Počkala jsem v kabince, než odejdou, a se vzlykotem utekla domů.

Zhroutila jsem se. Zůstala jsem na nemocenské a navštěvovala psychiatra. Kamarádky mi volaly, nabízely pomoc, já jsem se zavřela ve svém bytě a jediná moje cesta byla do obchodu u našeho domu. „Luci, to jsi nemohla někomu říct, aby tě doprovodil? Vždyť přece víš, že ve městě se potulují různí úchylové,“ rozpitvávala to máma, když přijela na návštěvu. „Doma ses bála, a přitom u nás se tohle nikdy nikomu nestalo,“ dodala.

Radikální změna

Psychiatr mě přesvědčoval, že bude dobré na chvíli změnit prostředí. Přijel táta a odvezl mě k nim domů. Vydržela jsem tam týden. Jakmile jsem vylezla z vrátek, viděla jsem významné pohledy sousedek. Sedla jsem si na zahradu a slyšela nahluchlou starou Vondráčkovou, jak křičí na dceru: „Vesnice jí nebyla dost nóbl. Děvenka musela do města. Bůhví, proč se ten její chlap na ni vykašlal. A kdoví, jak to s tím znásilněním vlastně bylo?!“ Utekla jsem dovnitř a zavřela se v bývalém dětském pokoji.

„Tati, odvez mě do Brna, prosím tě.“ Naši se divili, ale měla jsem dojem, že se jim vlastě ulevilo. Po návratu jsem se na sebe pořádně podívala do zrcadla a zděsila se! Tohle jsem já? Ta vyhublá ženská s mastnou hlavou a kruhy pod očima? Musím přece se sebou něco udělat!

Trvalo několik měsíců, než jsem se díky terapiím na psychiatrii vyhrabala z nejhoršího. V práci jsem dala výpověď a našla si místo v Praze. Už se cítím mnohem lépe, jen ty sny mě občas dostanou.