Čas jen pro mě

Tajemným zavražděním posledního přímého přemyslovského krále Václava III. dne 4. srpna 1316 v Olomouci se politická situace v Čechách razantně mění. Přemyslovský rod tím vymřel takzvaně „po meči“, zůstaly však však ještě „přeslice“ v zemi České, tedy princezny, z nichž nejvýznamnější bude Eliška Přemyslovna, pozdější matka císaře římského a krále českého Karla IV. Eliška vyniká zejména díky své dobově neobvyklé touze po emancipaci a potřebě prosazovat vlastní vůli. A jistě i díky své hysterické povaze, která nedá nikomu šanci.

Jak to tehdy chodilo...

Eliška Přemyslovna se narodila na Pražském hradě 20. ledna 1292, což je přesně zaznamenáno, stejně jako informace o její neobvykle snědé(?!) pleti. V pouhých pěti letech Elišce zemřela matka. O dítě se pak stará její teta, sestra krále Václava II. Otec se podruhé ožení s mladičkou polskou princeznou Eliškou Richenzou „Rejčkou“, aby nicméně zemřel již v Eliščiných třinácti letech. Když posléze – smrtí Eliščina bratra Václava III. – vymírá přemyslovský rod po meči, Eliška je dosud svobodnou princeznou, takže o vládu v zemi se přihlásí její vdaná starší sestra Anna, jistěže prostřednictvím svého manžela, knížete Jindřicha Korutanského.    

Samotná žena tu vládnout nemůže.

Jenomže: „Jindřich Korutanský svou nerozhodností a nečinností zbavil se brzo sám veškeré vážnosti u poddaných,“ ohrnuje nos nad novým králem historik Rudolf Dvořák. Česká šlechta se rozhodla Jindřicha sesadit, když do hry navíc vstupuje římskoněmecký král Albrecht Habsburský. Ten se rozhodl „uloupit“ české léno pro svého syna Rudolfa. Pohotově ho ožení. A za koho jiného, než za mladičkou Elišku Rejčku, vdovu – macechu – po Václavu II., otci Elišky Přemyslovny. Svatba se koná ve svátek sv. Havla, dne 16. října 1306, kdy zároveň probíhá Rudolfova korunovace na krále českého.

Hysterická Eliška

Rudolf i jeho habsburský otec tehdy uplatili většinu místních velmožů: penězi, dary, městy a různými hrady. Ti pak Rudolfa zvolili českým králem většinovým počtem hlasů…

Ve světle nových událostí se Jindřich Korutanský ukáže jako zbabělec. Snad mu chybí patřičná podpora místní šlechty, peníze, vojsko … Každopádně i se svou přemyslovskou královnou prchá do rodných Tyrolí. Nejvíce jejich útěk rozlítí mladičkou princeznu Elišku Přemyslovnu, která nenávidí svoji nevlastní matku: „Zase ta Rejčka!“

Autor Zbraslavské kroniky se velmi podrobně zabývá Eliščinými hysterickými záchvaty zlosti, vzteku a lítosti, byť s patřičnou stylizací: „Panna tato … tak velice bolest cítila (a jistě i pro nové vítězství nenáviděné macechy, vrstevnice a sokyně Elišky Rejčky), že mezi pláčem a vzlykavým nářkem často takřka v šílenství upadala, takže přítomní na to hledící se obávali, jako by mezi vzdechy téměř poslední dech měla vypustiti.“ Typická hysterka, řekl by dnešní psychiatr.

A co bylo dál?

Abychom tomu dali rychlejší spád: příliš šetrný Habsburk na českém trůně se brzy ukázal být pořádným trnem v oku místní šlechtě i měšťanům, a tak je záhy nejspíše zavražděn. V noci z 3. na 4. července 1307, ve svých šestadvaceti letech, umírá náhle při obléhání jednoho jihočeského hradu – údajně na úplavici. Jenomže úplavice je epidemie, a vzhledem k tomu, že ji kolem něj nikdo jiný neměl, byl český král téměř jistě otráven.

Na český trůn se vrací Jindřich Korutanský, ale část české šlechty proti němu kuje pikle. Rozpoutal se nezvládnutelný chaos, opravdové bezvládí, které logicky vyústilo v občanskou válku. Jediný, kdo mohl situaci zachránit, byla princezna Eliška Přemyslovna, pro kterou už mezitím vybrali ženicha: mladičkého Jana Lucemburského, syna aktuálního římského krále Jindřicha VII. Naší Elišku Přemyslovnu se ale mezitím „kdosi“ – nejspíše konkurence ze strany sestry Anny a jejího manžela – pokusil otrávit. Přežije a bude v přestrojení vyvedena tajně z Prahy a odvezena předními českými šlechtici do Lucemburska. Tam se pak koná slavná svatba...

...ale nebude to tak jednoduché, jako v pohádkách!

Zkouška počestnosti: Je či není panna?!

Římskému králi Jindřichovi se totiž donesly lecjaké zvěsti a pomluvy o Eliščině prostopášnosti, neboť jakási hypersexualita byla známým znakem českých Přemyslovnů. A prý tedy Eliška už není pannou. Tak co s takovou? Nakonec musela mladá Přemyslovna podstoupit, z dnešního hlediska potupnou, tehdy však zcela běžnou zkoušku počestnosti. S úspěchem.

„Je zcela nesporně panna!“ zní verdikt „znalých a zkušených matron“ (jak píše kronikář), které zkoušku provedly. Probíhalo to tak, že přímo před královským trůnem, za účastí dvořanů, stojící Elišku Přemyslovnu od krku dolů obalili prostěradlem, které pak bylo napnuto jako stan. Koukala jí jen hlava. Pod tuto plachtu vlezly ony matróny a provedly ten podivný gynekologický úkon.

Teprve pak se konala okázalá slavná svatba – a mladičký, tehdy jen patnáctiletý Jan Lucemburský, vyráží v čele tatínkova vojska dobýt si Čechy. Zbabělec Jindřich Korutanský opět prchá do rodných Tyrolí a Eliška Přemyslovna defitivně usedá na český trůn jako královna. Po boku svého manžela Jana. Ale nebude to vůbec šťastné manželství...

Královna sice Janovi postupně dala sedm dětí (poslední – dvojčata – údajně neměla s ním!), ale král Jan, známý rytíř a milostník napříč Evropou, se obvykle zdržoval od panovačné hysterky co nejdále.

Sedm královniných dětí

Jako první se narodila dcera Markéta a následovala Jitka, tedy dívky, pro Jana nepříliš zajímavé. Chtěl následníka. Syna. Ten se narodí jako třetí a dostane tradiční české jméno Václav, jež se pak při francouzském biřmování změnilo na Karla, což je budoucí český král a císař Karel IV.

Pak se ještě narodil Přemysl, ale ten umřel v necelých dvou letech. Dalším dítětem je Jan Jindřich, budoucí moravský markrabí, … a pak ještě ona „tajemná“ dvojčata Anna a Eliška, podle všeho již dcery Eliščina milence Viléma Zajíce z Valdeka, na jehož hrad se – v době otevřených politických rozbrojů s manželem Janem – dle starých kronik „královna uchýlila“. Zatímco první dvojče se dožilo patnácti let, druhé umírá už v šesti.

Ale nepředbíhejme.

Do vězení a do vyhnanství!

Král Jan se dětem příliš nevěnuje, neboť všechen svůj čas rozdělil mezi vojenská tažení, a typickou zábavu rozmarných dobových velmožů: víno, ženy, zpěv... Tehdy se ostatně o královská dítka staraly zejména chůvy a vychovatelé.

Uražená hysterka Eliška Přemyslovna vyčítá Janovi, že se o její zemi slavných Přemyslovců nestará, a spojí se proti manželovi s některými předními šlechtici české země. Král Jan se ale o těchto intrikách dozví. Vtrhne s vojskem do země, a sám pak divoce rozlícený do Prahy, málem svou ženu ve vzteku zabije, avšak nakonec se spokojí s Eliščiným uvězněním: napřed jí ale sebere děti.

Brzy je maličký Václav „uklizen“ na výchovu do Paříže k francouzskému králi Karlu IV. Ten pak při biřmování předává svému oblíbenému schovanci vlastní jméno, které později „nový“ Karel (posléze též IV.) proslaví v roli nejvyššího vládce Evropy.

Svou matku Elišku Přemyslovnu už princ Václav nikdy nespatřil.

Nikdy už se nesmířili

Eliška se směla z vyhnanství na svém věnném hradě Mělník brzy vrátit do Prahy, ale v roce 1322 opět upadá do královského podezření. Tentokrát prý měla chystat proti manželovi spiknutí se svým nevlastním bratrem, vyšehradským proboštem Janem Volkem, levobočkem krále Václava II. Tentokrát však již Eliška neponechá nic náhodě: jakmile se jí doneslo, že prchlivý král je o této intrice spraven, bere nohy na ramena. Uchýlí se ke svému zeti Jindřichu Bavorskému, kterému s Janem dali za ženu princeznu Markétu.

Do Prahy se Eliška vrací až po třech letech, ale s manželem se už v zásadě nikdy nesmíří.

Eliška Přemyslovna umírá 28. září roku 1330 na typickou chorobu posledních Přemyslovců: na tuberkulózu.