Čas jen pro mě

S Benem jsem se seznámila ve škole. Pracoval jako lektor angličtiny. Byl jen o pár let starší než my, studenti. A hlavně byl mimořádně hezký. Pocházel z jihu Kalifornie a jeho rodina měla mexické a španělské kořeny. Vlastně jsem dlouho nemohla pochopit, že si všiml právě mě, tuctové holky z východních Čech.

Velká láska

Chodili jsme spolu skoro rok, když se rozhodl vrátit domů, protože se mu naskytla možnost nastoupit na místní univerzitu. „Přijedeš přece za mnou,“ uklidňoval mě, když jsem brečela, že všechno skončilo, „vezmeme se a budeme mít spoustu dětí!“

Tak jednoduché to zase nebylo. Měsíc potom, co odjel, jsem zjistila, že jsem těhotná. Přede mnou byly ještě magisterské státnice. V kontaktu jsme byli jen „virtuálně“, ale intenzivně. Ben se těšil na děťátko. „Nevím, nevím, jestli je to perspektivní vztah,“ poznamenala moje praktická máma. „Vždyť se dohromady ani neznáte a ty za ním chceš odjet.“ – „Taková dálka,“ bručel táta, „vnouče si ani neužiju.“ – „Přijedete za mnou,“ uklidňovala jsem je. Svatbu jsme plánovali na dálku. Doslova pár dní před tím, než se narodil Sebastian, Ben přiletěl. Vzali jsme se u nás ve městě a ze svatební hostiny jsem odjela rovnou do porodnice!

Americké probuzení

Když se Ben vrátil domů, vyřídila jsem si všechny potřebné formality, koupila letenku s přestupem v Londýně a po celodenní únavné cestě jsme sppp) teprve dvouměsíčním Sebíkem konečně vystoupili na letišti v kalifornském San Diegu. „Ani nevíš, jak jsem se na vás těšil!“ bouřlivě nás vítal Ben. Měl pronajatý byt v blízkosti kampusu univerzity, kam nás odvezl.

„Musím tě představit našim,“ oznámil mi druhý den. „Těší se na tebe, a taky na Seba. A neděs se, asi tam budou i jiní příbuzní, jsme velká rodina.“ Všichni se vrhli na Sebíka, pak se překřikovali, a hlavně mluvili převážně španělsky. Anglicky se mnou prohodil pár slov Benův bratr. Ostatní po představovacích frázích sklouzli do španělštiny. V hlavě mi bzučelo, seděla jsem mlčky uprostřed povídající si rodiny. Ben na mě v průběhu hovoru taky zapomněl.

„Nezlob se,“ omlouval se, když jsem mu to cestou z návštěvy vytkla. „Nenapadlo mě, že nemluvíš španělsky.“ Překvapivě jsem se na něj podívala. „Proč bych měla mluvit španělsky? Jsem v Americe! A copak vaši nemluví anglicky?“ – „Ale ano, v rodině mezi sebou používáme španělštinu.“

Druhá svatba?!

Tak začal můj americký „sen“. „Sandy, co kdybychom se vzali ještě jednou a v kostele?“ zeptal se mě jednou ráno Ben. „Víš, naše rodina je silně věřící, katolická, a pro ně nejsme manželé…“ – „Ale my přece jsme manželé!“ vyhrkla jsem. „Navíc nejsem věřící, pro mě má ano na úřadě sílu slibu na celý život. Kostel k tomu nepotřebuju. – „No, to jo, já s tím nemám problém, ale rodina…“ To jsme se prvně pohádali. Možná bych s ním souhlasila, kdybychom se na dvou svatbách domluvili dřív. Z principu mi ale vadilo, že Benova rodina mně chce mluvit do života. Podle nich je prý Sebík nemanželský.

Tak jsem si znepřátelila početnou Benovu rodinu – rodiče, dva bratry a sestru s rodinami, spousty tetiček a strýčků. Navštěvovali nás jen výjimečně, tchyně pokaždé ostrým zrakem prohlédla naši domácnost, prohodila se mnou jen pár anglických vět, a hledala chyby. Tchán mě ignoroval. Nikdy by mě nenapadlo, že v Americe, pro mě svobodomyslné zemi, narazím na to, že mám vlastní názor.

Další hádka nastala kvůli křtu. „Nevíme, kde bude žít, v co bude věřit, pokřtít se může nechat vždycky. Klidně jako dospělý, když to ale bude chtít sám,“ razantně jsem odmítla křest. Tentokrát následovala tichá domácnost.

Zapomenutý mobil

„Kam chodíš takhle pozdě?“ zeptala jsem se Bena, když odcházel tento týden už potřetí na večeři ven. „Konzultace se studenty,“ odpověděl. – „V sedm večer?“ podivila jsem se. – „Někdo musí vydělávat a starat se o rodinu,“ zvýšil hlas a práskl dveřmi. Šla jsem nakrmit Sebíka, když vtom jsem uslyšela zvuk jeho mobilu. Zapomněl ho v rozčílení doma.

Nechala jsem ho zvonit, jenže volající to zkoušel ještě několikrát. „Takhle Sebík neusne,“ povzdychla jsem si, a šla přístroj vypnout. Když jsem ho vzala do ruky, všimla jsem si jména, které svítilo na displeji – Grace. „Hm,“ pomyslela jsem si, „to jméno neznám, nikdy o žádné Grace nemluvil.“ Za chvíli blikla zpráva. Vím, že se to nemá, ale otevřela jsem ji: CEKAM V NASEM BARU, LASKO.

Telefon mi vypadl z ruky. To přece nemůže být pravda! Začala jsem procházet hovory, s Grace si volal a psal každý den aspoň pětkrát. Tak to jsou ty jeho konzultace! „Kdo je to Grace?“ vyhrkla jsem mezi slzami, když kolem půlnoci přišel domů. Zaraženě se na mě podíval: „Kolegyně. Ale hlavně ti do toho nic není a příště mi, prosím, neprohlížej mobil,“ zasyčel a šel spát.

Nový život

Druhý den mi v klidu oznámil, že se zamiloval. „Ten náš rozvod bude formalita,“ měl jasno. „Vždyť jsme vlastně ani manželé ve skutečnosti nebyli.“ Tak jsem zažila obrovskou životní prohru. Rozvod je totiž prohra pokaždé.

Už je to skoro patnáct let, co jsme se s tehdy rok a půl starým Sebíkem vrátili zpátky domů. Vztah Bena a Sebastiana je poznamenaný kilometry odloučení. Nenašli k sobě cestu.

Já jsem se dlouho mužům vyhýbala, cítila jsem se zraněná. Až jsem se na třídním srazu zapovídala se spolužákem Honzou. A povídáme si pořád... Společně i se Sebastianem a Johankou, která se nám před deseti lety narodila.