Čas jen pro mě

Nesporně inteligentní, osobně ctižádostivá, v mnohém pečlivá a snad i osobitě přitažlivá, nesporně však záhadná spisovatelka Oldřiška – řečená „Oldra“ či „Ola“ – Sedlmayerová (1886 – 1954), původním jménem Oldřiška Veronika Michálková, se narodila v Kuřimi. Už její samotný příchod na svět je tajemný a podivný: byla dcerou sedmnáctileté dívky Františky a za jejího otce byl považován učitel František Michálek, leč o pokrevního otce se prokazatelně nejednalo.

Sama Oldřiška o sobě později hovoří jako o dceři významného herce pražského Národního divadla v Karla Želenského. Ale co když touto fabulací jen ozřejmovala svůj zájem o dramatickou a literární činnost? Kdoví? Ostatně, zhledem k dobovým konvencím jí to stejně nikdo nevěřil. Na druhou stranu se historikům podařilo vyšťourat, že k její dospívající matce se v inkriminovené době jejího otěhotnění „velice měl“ tehdy devatenáctiletý Karel Drápal, vesnický soused, který se později proslavil jako legenda pražského Národního divadla. A jak si pak říkal? No přece Karel Želenský! Takže... byl opravdu otcem malé Oldry anebo si to dívenka jen dala do souvislosti? Nevíme.

Zamilovaná holka

Dospívající Oldřiška, drobná tmavovláska, vede průměrný život prostého děvčete z venkova. Babička Františka ji vede ke čtení a vůbec k lásce ke knihám. Malá Oldra se od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Je inteligentní a přemýšlivá, neustále něco kutí a hlavně ji všechno zajímá. Halasně vždy jásá, když se jí podaří dostat se k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. V zapadlé vesničce, kde žila, to nebylo tak snadné. I ty obyčejné noviny k ní obvykle dorazily značně „opotřebované“ z řady míst včetně radnice a myslivny.

A právě noviny jí poprvé představily T. G. Masaryka, podmanivého elegána, jehož kultivovaný vzhled jí čaroval při pouhém pohledu na jeho snímek v novinách. Zamilovala se. Podobným způsobem, jako se zamilují dnešní dívky do slavné rockové hvězdy či filmového herce. Najednou o něm pořád mluvila. I doma. Rodina její obdiv neschvalovala, až na babičku.

Osudová láska

Osudový snímek TGM měl na Odru zásadní vliv: nejenže se rozhodla stát spisovatelkou, ale především vstoupit do politiky – po boku Masaryka. A myslela to vážně. Nejprve si vytkla za cíl vidět ho osobně. Napsala mu proto dopis... ale pak ho neposlala. Měla strach, že nějaká naivní dívenka z vesnice ho nebude zajímat. A tak se rozhodla, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, důkladně si prostuduje všechna jeho díla, názory a myšlenky.

Mezi tím Oldřiška dostudovala a v roce 1903 se stala poštovní úřednicí ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života budoucí manžel Jan Sedlmayer, kterého však nikdy nemilovala. Na TGM prostě neměl! Sice mu porodila syna Oldřicha, ale ani potom na svou lásku z dětství nezapomněla. A pak přišel ten osudový okamžik.

Naživo!

Poprvé naživo spatřila Masaryka tehdy již dvacetiletá paní v roce 1906 u příležitosti jeho slavnostního projevu v Borové. Uvědomila si příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat, vydala se k němu, pohovořila s ním – a její láska opět vzplála v plné síle. Chce mu být blíž, a tak se přihlásí do pokrokové strany. Zde pak začíná jak její cesta literární, tak i politická. Dokonce i svého syna teď vychovává v masarykovském duchu – i v lásce k samotnému TGM, svému idolu.

Sedlmajerová později působí ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vede odborné přednášky. Její bohatý život pracovní však kypí na úkor manželského, což nelibě nese Jan Sedlmayer. Mezi manželi dochází k rozporu a každý si odchází žít si po svém. Oldra začala naplno psát a dokonce i překládat. Daří se jí. Roku 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovi, o rok později dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. Pak vyrukuje s Jarní pohádkou, Slunéčkem v okně a dílkem T. G. Masaryk. Posledním větším dílem o TGM pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele. Je prostě posedlá!

Literární múzou prezidenta

Za nejvýznamnější chvíle svého života (a že jich bylo!) pokládá později Oldra veškerá svá setkání s T. G. Masarykem. Na první pracovní schůzce roku 1928, zdá se, k sobě oba zúčastnění nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Však je také obecně známo, že Masaryk měl slabost pro emancipované ženy-umělkyně, obzvláště pro spisovatelky. No a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem, se mu dokonale hodila. K čemu? Především do jeho románu.

První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž už roky napsat román, do něhož by začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani zásadní motivaci. A najednou tu byla Ona: Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo…

Klevety a pomluvy. Oficiálním „trnem v oku“!

Při práci na románu (mezi roky 1928 – 1933) nalezli k sobě ti dva hluboký cit, který nebyl nikterak povrchním... A jak už to tak bývá, jejich vztah se brzy stal trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za osobu pro svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto brzy z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. A to byl ještě větší malér, protože nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi nimi může být po fyzické stránce platonická. O senzaci bylo postaráno.

Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenomže o něčem takovém nechtěla Sedlmayerová, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i tuto druhou variantu.

Smrt jako řešení

Oldra se své lásky stále nechtěla vzdát..., nicméně pak situaci za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem alespoň „dálkově“ psát dál. Dušička Oldry Sedlmayerové trpěla, a když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, umřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Zatrpkla a uzavřela se do sebe.

Zemřela předčasně na problémy se srdcem a plícemi, chudá a opovrhovaná dne 6. června roku 1954 v Poděbradech. Do obecné historie, která její jméno na mnoho let skryla v archivech, se vrátila až teprve nedávno.