Čas jen pro mě

Slovenský politik, generál francouzské armády, ale také skvělý astronom a proslulý milovník Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července roku 1880 v Košariské a zemřel – za podivných okolností – 4. května roku 1919 v Ivance při Dunaji. Za první světové války organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku a Itálii, byl členem Národní gardy v Paříži a československým ministrem letectví. Spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem je označován jako „zakladatel Československa“. 

Zamiloval se ještě před maturitou

Narodil se jako šesté dítě z dvanácti v chudé rodině evangelického faráře Pavla Štefánika na západním Slovensku a mezi devíti sourozenci přežil do jejich dospělosti. Ostatní umřeli. Od dětství vyrůstal mezi rolnickou chudinou, jen s tím rozdílem, že vzdělaný tatínek – národovec zásobil své děti knihami a časopisy, oplývajícími v té době moderními poznatky z oblasti kultury a umění, ale též rozvíjející se vědy.

Chlapec byl nejlepším žákem jak v obecné škole, tak i na evangelickém lyceu v Bratislavě. Aby mohl střední školu navštěvovat, musel se naučit dokonale maďarsky: studoval pak dále v Šoproni a Šarvaši. A protože byl pořád „výborný“, obdržel tzv. „Telekiho stipendium“, v Šarvaši odmaturoval – ale mezitím se zamiloval. Jeho první láskou je spolužačka Emílie Chovanová.

Impulzívní politický aktivista

Pro studia stavebního inženýrství v Praze získal opět stipendium, tentokrát od Československé jednoty. V tu dobu již působil jako aktivista v řadě národoboreckých spolků, jako třeba v Detvanu (vedl ho kamarád Vavro Šrobár) či spolku evangelických akademiků. Především je ale otevřeným stoupencem myšlenek profesora T. G. Masaryka. Zlomovým je pro Milana Rastislava přelom tisíciletí, neboť po prudké hádce ho otec roku 1900 vyhnal z domu.

V Praze pak odchází z techniky a dá se zapsat na studia milované astronomie, stává se předsedou Detvanu, ale pro neshody v řadách spolku z něj Štefánik vystoupí. Je prudké povahy, má svou hlavu. Odjíždí studovat do Curychu, a (na podzim roku 1902) po návratu do Prahy ho opět zvolí předsedou Detvanu. Píše teď pro různé časopisy, nabádá českou společnost, aby aktivně pomáhala Slovákům proti postupující maďarizaci. Nabádá též oba národy ke spojení, je politicky aktivní, spolupracuje s předními českými osobnostmi (Jaroslav Goll, Jaroslav Vrchlický – jehož dcera Eva ho jako jediná žena v životě odmítla), je stále více vidět. Je milován a miluje spoustu žen.

Jak on to s těmi ženskými dělal?!

„Mladík nevzhledný, obličeje téměř nepěkného, zvláště když zarostl nepravidelnými chomáčky kaštanové brady,“ popisuje proslulého svůdníka v dobách jeho vysokoškolských studií český politik a spisovatel Jan Herben. „Pleť mdlá a bledá, se stopami po neštovicích. Postava nepatrná, hranatá, ačkoliv pružná. Celý zjev oživovaly však měkké, něžné Štefánikovy oči, sálající ohněm, od kterého řasy jako by se byly chvěly v okamžiku rozčílení nebo hněvu.“

Navzdory svému tělesnému hendikepu si uměl studentík vydobýt pozornost a lásku mnoha žen. A to nikoliv ledajakých! Patřila mezi ně třeba významná francouzská novinářka a politička Louise Weissová, s níž se seznámil v salónu madam Claire Boas de Jouvelet, své další milenky. „Pokorně přicházím vás požádat, abych se stala vaší snoubenkou,“ píše mu jindy dominantní Weissová, která o nápadníky nemá nouzi: „Krutou esistencí je nebýt vaší ženou...“ Štefánik se ale do manželství nehnal a bylo o něm známo, že se nikdy nespokojil s jedinou ženou. Měl jich vždycky paralelně několik.

„O nové hvězdě...

...v souhvězdí Cassipea objevené v roce 1572“ je název Štefánikovy dizertační práce, kterou spolu s dalšími předepsanými zkouškami obhájil v říjnu roku 1904 a stal se tak doktorem filozofie. Pak vyráží do Paříže, kde se ale zpočátku nemůže uchytit. Snaží se dostat ke dvěma nejslavnějším pařížským astronomům, Flammarionovi a Jansenovi. Mezitím užívá života a žen spolu s novými přáteli z řad českých umělců: Bohumilem Kafkou, Otakarem Španielem, Hugo Boettingerem a mnoha dalšími.

Výtečně si rozumí s hrabětem Hanušem Kolowratem, právě zde jmenovaným rakousko-uherským vojenským atašé. Když se pak seznámí s Jansenem a prokáže mu svůj talent, účastní se řady výzkumů hvězd v Jansenově observatoři v Meudonu či na Mont Blancu (1905); ve španělské Acosembře sleduje úplné zatmění slunce, píše vědecké práce, publikuje, přednáší. Je stále slavnější osobností pařížského vědeckého i kulturního života. A znovu se osudově zamiluje!

Nová láska a profesní problém

Štefánikovou novou osudovou láskou, a také nejbližší důvěrnou přítelkyní, se stává česká studentka Marie Neumannová. Zažívá s ní úžasné chvíle, leč jeho profesní život se naopak záhy hroutí: po odchodu osmdesátiletého Jansena je astronomův dosavadní milovaný žák Štefánik novým ředitelem Meudonské hvězdárny vyhozen. Snad prý ze žárlivosti. Kdoví...?

To mu ale, na druhou stranu, umožní vést francouzskou výpravu do Turkestánu (historická oblast v Asii, která se rozprostírá od východního pobřeží Kaspického moře až k vrcholům Hindúkuše, Pamíru a Ťan-šanu –pozn. red.), jejímž cílem je pozorovat nové zatmění Slunce. Cestou se zastaví v Praze i na Slovensku, poznává Rusko a Střední Asii. Slavný spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, kterého navštívil v Jasné Poljaně, o Štefánikovi prohlásil, že je „...úžasně srdečný, milý člověk“. Po návratu do Paříže získává prestižní Jansenovu cenu, jezdí po světě (severní Afrika: Atlas, Sahara, Tunisko či Kartágo; Tahiti, Brazílie, Ekvádor, Galapágy...), pozoruje astronomické jevy, miluje ženy – a je milován. Žije úžasný, bohatý život.

Válečný pilot

Počátek války Štefánika nepřekvapil, očekával ho a byl připraven. Ve výsledku válečného šílenství vidí především možnost osamostatnění Slováků a Čechů, potažmo jejich spojení. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu – léta má problémy se žaludkem – nemohl na frontu, takže alespoň absolvoval leteckou školu v Chartres. Pak začal provádět průzkumné lety, měl úspěchy a stále se mu zvyšovala vojenská hodnost.

V srpnu ale 1915 dramaticky havaroval, nespíše opět kvůli záchvatu žaludeční choroby. Přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon mu zachránili život a dopravili ho do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Zde právě potkal onu další – zmíněnou již - osudovou ženu: paní Claire de Jouvelet, která mu pak horlivě pomáhala v jeho boji za osamostatnění Slovenska.

Před chomoutem ho absurdně „zachránila“ nečekaná smrt

Dokonce i sám Tomáš Garrigue Masaryk, kterého dnes už také veřejně známe jako zaníceného svůdce a milovníka, si prý Štefánika dobíral pro jeho úspěchy u žen – a podle některých historiků „...snad na něj i trošku žárlil“. Obzvláště pak, když se v Itálii zasnoubil s italskou markýzou Guilianou Benzoni, která byla o dvacet let mladší. Svatba se měla konat v Římě v červnu roku 1919, jenomže mezitím – o měsíc dříve – Štefánik zahynul při letecké katastrofě. „Když umřel, padesát žen v Itálii a Francii za něj drželo smutek,“ poznamenal k tomu současný český badatel, autor literatury faktu a novinář Stanislav Motl.

Podivná smrt

V květnu 1919 se tedy Milan Rastislav Štefánik rozhodl odletět z Itálie domů, odstartoval, ale nikdy nedoletěl. Zřítil se – doma na Slovensku – s celou posádkou letadla. Všichni zahynuli. Co se tehdy stalo? Moderní badatelé před nedávnem otevřeli tuhletu starou záhadnou kauzu, protože nepřímé důkazy vždy ukazovaly na cílenou vraždu. Atentát. A důvod?

„Analýza historických okolností Štefánikovy smrti naznačuje, že se stal obětí střetu francouzských a italských geopolitických zájmů ve střední Evropě,“ uvádí Emil Karol Kautský ve své knize „Kauza Štefánik...“ z roku 2004, kde dodává, že důvodem mohly být i „...mocenské ambice Edvarda Beneše.“ Právě Beneš prý totiž Štefánika doslova „zuřivě nenáviděl“ poté, co tento odhalil „...Benešovy tajně podepsané smlouvy s Francií (v neprospěch Itálie) a po zjištění zpronevěry darů zahraničních Slováků na chod česko-slovenských legií.“ Dnes by se to dalo označit moderním slovem „tunelování“. To vše Benešovi (který se, jak všichni víme, později stal prezidentem Československa) mohlo v tu dobu zlomit politický vaz. Otázkou tedy zůstává, zda si – někdo(?!) – opravdu objednal Štefánikovu smrt.

Prostřílená letecká bunda?

Podle zastánců teorie atentátu byly dobovými vyšetřovacími orgány cíleně ignorovány důkazy vraždy: pitevní zpráva Štefánikova těla, průběh nehody i fakt, že svědecké výpovědi obsahují zmínku o cílené střelbě na politikovo letadlo. Svědci totiž tvrdili, že viděli vojáky z kasáren na letoun pálit, přestože letělo nízko, letci křičeli a mávali bílými kapesníky. Vypovídal i svědek, který prý osobně viděl Štefánikovu rozstřílenou bundu, leč pracovníci příslušného muzea tuto variantu zuřivě popírají. Tak či onak bylo letadlo podivnou náhodou „sestřeleno“. To je fakt!

Podle svědectví radiotelegrafisty přišlo prý na letiště hlášení, že přistává letadlo se Štefánikem, vzápětí však bylo novou zprávou ohlášeno jako nepřátelské – a vydán rozkaz k jeho sestřelení. Vyšetřovací komise pak dostala rozkaz „shora“, aby případ ututlala. Otázkou zůstává proč: jako trapný omyl nebo cílený atentát?! Myslet si o tom můžeme, co chceme: „...a to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat,“ řečeno slovy Járy Cimrmana. Pravda zůstává někde v oblíbených hvězdách velkého milovníka a našeho někdejšího skoroprezidenta. Není to málo...?!

Tip redakce

O M. R. Štefánikovi vyšla řada odborných knih a publikací. Pozornost si zaslouží i literání zpracování jeho osudu v historické knize Generál M. R. Štefánik.

Knihu známé slovenské scénáristky a režisérky Generál M. R. Štefánik Mariany Čengel Solčanské vydává Brána (Euromedia). Zakoupit ji můžete u svého knihkupce nebo objednat na www.booktook.cz