Čas jen pro mě

Tohle všechno se ale odehrávalo v době před první světovou válkou, tedy v dobách, kdy tatínek Tomáš Garigue Masaryk ještě prezidentem nebyl. Nicméně synka vyhnal z domova a Jan pak strávil v Americe poměrně krušných sedm let, po které si nezvladatelného chlapce předávali příbuzní z matčiny strany jako „horký brambor“.

Domů se vrátil v doprovodu své matky až roku 1913. Po celou tu dobu s ním otec udržoval kontakt zcela minimální, kdy vzájemnou komunikaci zajišťovala matka. Historikové mají jasno, že TGM byl ke svým dětem mnohem nesmlouvavějsí, než ke komukoliv jinému.

Moderní výchova

Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 v Praze jako nejmladší syn profesora Masaryka. Jeho dětství bylo na české poměry poněkud neobvyklé, zejména pak díky zcela moderní výchově své americké matky Charlotty.

Tatínek byl významnou a nesmírně angažovanou osobností a Jan nakonec lehce trpěl tím, že byl po celý svůj život v jeho stínu. Otec se navíc angažoval v obecně ne zcela oblíbených tématech, například v takzvané „hilsneriádě“, takže se stávalo, že jeho synovi Janovi tu a tam spolužáci natloukli.

Jinak ale vyrůstal v milující a inteletuálsky inspirující rodině. Proto je poněkud zvláštní jeho náhlý propad mezi špatné kamarády, jeho mizerný prospěch a několikrát odložená maturita. Snad byla na vině jeho poněkud nezralá potřeba revoltovat?

Nervově labilní bohém

Faktem ovšem je, že v dobách, kdy Jan Masaryk bral kokain, ještě nebyla tato látka na seznamu nebezpečných drog. Užíval ho tehdy kdekdo, v čele s umělci, zejména tedy herci (za „kokainového krále“ bývá označován například slavný český herec Hugo Haas), a vůbec dobovou smetánkou včetně českých i zahraničních politiků (kokain s oblibou užíval například Winston Churchill).

Předepsal vám ho tehdy každý běžný lékař, třeba na bolesti zubů. Nebo jako psychofarmaka. Je nicméně pravdou, že Jan Masaryk byl velice složitou osobností, povahově labilní a psychicky nevyrovnanou. Za to ale mohla jeho vážná duševní choroba. Ta mu ovšem nevadila například v jeho výtečných řečnických schopnostech.

A také byl nesmírně nadaným muzikantem. Jan Masaryk je každopádně mužem mnoha talentů, umí několik světových jazyků, jezdí na koni, hraje na piáno. Zejména je nicméně bohém a poživačník.

Oblíbený politik

Na druhou stranu ale musíme být spravedliví a připustit, že později v roli velvyslance ČSR ve Washingtonu (do roku 1925) a později v Londýně sloužil Jan Masaryk tatínkovi, potažmo republice, doslova „do roztrhání těla“.

A kromě toho se dochovaly dojemné filmové záběry, kdy synek Jan pečuje o svého starého nemocného „tatu“ po jeho abdikaci z prezidentské funkce. Velkou osobní ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937 zrovna v den jeho vlastních narozenin.

Tak či onak ve svých jedenašedesáti letech byl Jan Masaryk nejen ministrem zahraničí poválečného Československa, ale také naším nejoblíbenějším politikem vůbec. Tento „starý mládenec“ si získal přízeň národa zejména svou přátelskou, ale i v tom nejlepším slova smyslu lidovou povahou. Byl to usměvavý, optimistický a vtipný politik.

Mimochodem: za otcova života by si Jan nedovolil spolupracovat s komunisty, což učinil v roce 1948. To už je ale poněkud jiná kapitola, která skončila jeho násilnou smrtí.

Krátké manželství

Hovoří se o něm jako o „starém mládenci“, ale Jan Masaryk byl rozvedený! Po čtyřleté známosti se v prosinci roku 1924 oženil s Frances, dcerou významného amerického byznysmena a rodinného přítele Charlese Cranea, která se kvůli němu rozvedla s otcem svých tří synů.

Je proto docela logické, že rodina Frances přijala nového manžela dosti rezervovaně. Nejspíše ho ale přijali i proto, že nová paní Masaryková byla těhotná. Jenomže roku 1925 Frances potratila a už děti mít nemohla. Manželství, které trvalo pět let, tedy zůstalo bezdětné.

A proč se rozpadlo? Frances milovala cestování a také se mu plně oddávala, zatímco depresivní Jan Masaryk byl spíše domácí pecivál, hodně pil a podle svědectví své ženy prý jí opakovaně – v opilosti – vyhrožoval, že ji zabije. A potom sebe...

Nejznámější milenka

Osmatřicetiletá americká novinářka Marcia Davenportová (1903–1996) se s o sedmáct let starším Janem Masarykem seznámila v listopadu 1941, aktuálně podruhé vdaná (rozvedená roku 1944), z obou manželství po jedné dceři. Zamilovala se. A byla údajným svědkem Masarykovy smrti, byť podivně zprostředkovaně. Šlo o to, že spolu chodili i v době, kdy Jan zemřel (násilnou smrtí?!).

Davenportová původně přijela do Prahy (poprvé roku 1930) kvůli Mozartovi, o němž chtěla napsat knihu, a do Prahy se zamilovala. Ale pak se zamilovala i do Jana. Jejich vztah záhy překročil hranice jakékoliv odtažitosti: stal se nanejvýše důvěrným.

Jakmile skončila válka, vydala se Davenportová – v tu dobu už také známá spisovatelka – opět do Prahy, kde se mimo jiné obětavě angažovala v humanitární pomoci válkou zdevastovanému Československu. Mnohé ženy od ní taky dostaly nesehnatelné módní doplňky, jako třeba rtěnky anebo slavné nylonky. Tři roky tak Davenportová pendlovala mezi Spojenými státy a svým bytem v Loretánské ulici, tedy jen malý kousek od Masarykovy rezidence v Černínském paláci.

Davenportová každopádně uvádí ve svých obsáhlých pamětech z roku 1967, že v neděli ráno dne 7. března 1948 ji ještě v Praze odvezl automobil z amerického velvyslanectví na ruzyňské letiště, odkud odletěla do Londýna.

V pondělí a úterý byla prý zcela sama v jistém hotelu, a to údajně dle striktního příkazu Jeníka Masaryka, který se prý rozhodl za ní utéct: „Nevycházej z hotelu. Nesmíš vůbec opustit pokoj. Musíš, být celou dobu zamčená, čekej, až ti pošlu zprávu,“ psal prý jí Jan Masaryk.

Měli spolu odletět do USA, plánovali svatbu. Jenomže Masaryk nedorazil. Marcia k tomu ve svých pamětech dodává: „Ve středu zazvonil telefon. Byl to můj starý přítel John Foster, který mi byl nápomocen při mém příjezdu do Londýna. Právě vyšlo zvláštní vydání novin. Jan byl nalezen časně ráno mrtvý...“ Nalezli ho pod okny jeho bytu v Černínském paláci.

Záhadná smrt

Dle svědectví publicisty Viléma Vyšína, mimochodem věřícího v Masarykovu sebevraždu, to mezi nimi navenek chodilo asi takto: „...paní Davenportová byla známá americká spisovatelka, přítelkyně pana ministra, milá a distingovaná dáma. Seznámila se s panem ministrem ještě před tím, než se vrátil z exilu. Přijela pak za ním do Prahy a bydlela na Loretánském náměstí blízko ministerstva. Ve stejném domě jako Masarykova sestra Alice, ale o patro výš. Pana ministra a paní Davenportovou jsem doprovázel na cestách. Například do Lán nebo za panem prezidentem do Sezimova Ústí. Hovořili spolu anglicky, ona totiž znala jen pár českých slov. Chodila vždycky elegantně oblečena, měla dokonalé vystupování. V republice zůstala asi půl roku. Pan ministr vždy, a zvláště po únorových událostech, tvrdil, moje místo je vedle Beneše. Dal jsem starému pánovi slovo, že prezidenta nikdy neopustím, tak tady vedle něho zůstanu, ať se děje, co se děje. Je ovšem pravdou, že pan ministr měl starost, aby se paní Davenportová dostala včas do Londýna. Ještě před cestou do Lán jsem musel několikrát volat na meteorologickou službu, jaké je pro let počasí. Sotva jsme se vrátili z Lán a tajemník ho informoval, že letadlo včas odstartovalo, bylo vidět, že se uklidnil.: ‚Daventportka odletěla, už to má dobré‘.“

Masarykovu smrt obestírají záhady, mluví se o mrtvém dvojníkovi, o ministrově sebevraždě, o vraždě rukama agentů KGB... Marcia nicméně nikdy nepochybovala o tom, že šlo o vraždu, a také se s tím veřejně netajila. Československo pak navštívila ještě několikrát a o svém klíčovém milenci Janu Masarykovi, zejména pak ale o jejich vzájemných vztazích (Masaryk prý byl ke konci života „...zlomený člověk plný depresí“), napsala knihu „Poslední portrét“; setkávala se s jeho rodinou, zejména s neteřemi Annou a Herbertou. Mimochodem: svého milého Jana přežila o více než padesát let, a když zemřela (1996), odkázala České republice jeho posmrtnou masku.