Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
„Babochlap“ Marie Čermínová (Toyen)
Wikimedia Commons
O čem se mluví

„Babochlap“ Marie Čermínová (Toyen)

datum: 7. 3. 2019 0:03 autor: Luboš Y. Koláček
Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902, Praha – 1980, Paříž), patří mezi nejsvobodnější umělce počátku 20. století. Je zásadní představitelkou evropského surrealismu. Malování považovala za přirozenou vnitřní potřebu, nikde se neprosazovala, nikomu se nepřizpůsobovala. Toyen je známa i svobodným zobrazováním svých oblíbených erotických motivů. Erotiku si rozhodně neupírala ani v soukromém životě. A to se přitom oblékala a vystupovala jako chlap.  

Toyen, jako rozená anarchistka, protestovala proti všem konvencím či autoritám.

„Nemám rodinu a nikdy jsem žádnou neměl!“ tvrdí Marie, zpočátku v pražských uměleckých kruzích zvaná „Manka“, než pro ni umělečtí kolegové vymysleli pseudonym Toyen (všimněte si, že používá mužký rod!). Toyen popírá tradiční „ženskou roli“ a chodí (podobně jako Marlene Dietrich) oblečená jako muž: ve smokingu s motýlkem u krku, ostříhaná nakrátko.

„Právě tak jako neměla v lásce své příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod,“ vzpomíná její umělecký souputník a přítel Jaroslav Seifert. „Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“

Když se nad ránem umělci loučívali před nočním lokálem, pronesl(a) tradičně „babochlap“ Toyen: „Jsem malíř smutnej...,“ a odkráčel(a) do tmy.

Proč tohle všechno? Psycholog by nesporně vsadil na erotické trauma z dětství.

Dědeček měl Marušku rád. Až příliš...

„Můj dědeček mne rád houpával na koleni, už jako malou holčičku… a potom, i když jsem byla větší…, a také mne rád hladil…,“ vypráví svému příteli Jindřichu Štýrskému malířka Toyen o tom hlubokém tajemství svého života, kvůli němuž vždy odmítá mluvit o svém dětství: „Hladil mne po hlavičce, po ramínkách… a pak také na dalších místech. Na různých zakázaných místech… rozumíš?“

„On tě zneužíval!“ vydechne přítel překvapeně a vykřikne, „proboha!“

V dívčí dušičce se usadila hluboká a bezmocná trpkost, pocit pošpinění, ale i nenávisti k vlastnímu tělu. Z toho všeho se později „vymaluje“, zejména pak když ilustruje knihy eroticky zvrhlého markýze de Sade. Toyeniným perokresbám tady symbolicky dominuje mohutný pyj, jemuž podléhá něžná, drobná a bezmocná nahá dívenka.

Holka a malířka? Kdo to kdy viděl?!

Není snadné vstoupit do dětského světa geniální malířky Toyen. Jakmile přijde řeč na její původ, dětství či mládí, svérázně drsná Toyen odvádí hovor jinam.

„Nechci o tom mluvit…!“ dodá obvykle.

Chytrá a nadaná dívka, byť svérázně „šílená“ – jakoby z jiného světa – nemá problém s prospěchem, školu však nenávidí. Jen profesorku češtiny miluje. Vyučující ji posléze bere k sobě domů. Žije s mladým talentovaným malířem. Marie dostane „zkusmo“ do ruky paletu a štětec, jindy zas pero a tuš. Mladý pár je z jejích výtvorů nadšen. Jenomže, kdo to kdy viděl – malířka?!

„Já BUDU malířkou!“ pronese dívka přesvědčivě, neboť právě objevila svět, kde se může vymalovat ze svých splínů i fantazií.

Žena – a takový úspěch!!!

Od roku 1919 studuje Marie Čermínová na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Absolvuje roku 1922 a poznává svého klíčového životního partnera Jindřicha Štýrského, se kterým tvoří nerozlučnou uměleckou dvojici. Oba jsou přijati do pražského Devětsilu a již v prosinci Čermínová vystavuje, spolu s dalšími umělci sdružení, sedm svých autorských obrazů. To už si říká TOYEN.

Její dílo má nesmírný úspěch. Na podzim příštího roku už ji zařazuje Vítězslav Nezval do prvého dílu „Masarykova slovníku naučného“. O měsíc později jsou všichni spolu v Paříži.

Surrealistkou: malířkou zakázaného směru

V březnu roku 1934 podepíše prohlášení o založení Skupiny surrealistů v ČSR. O rok později se přesouvá do Paříže. Zde nějakou dobu žijí (opět se Štýrským a Halasem) mezi hlavními představiteli světového surrealistického umění, kam patří André Breton, Max Ernst, Salvador Dalí a další.

Druhou světovou válku, kdy je surrealismus nacisty zakázán, přežije Toyen v Praze. Ve své garsoniéře statečně ukrývá až do konce války židovského přítele, malíře Jindřicha Heislera. A do toho v Praze roku 1942 umírá Jindřich Štýrský…

Po osvobození, těsně před nástupem komunismu, Toyen sbalí veškeré své dílo a spolu se svým novým životním druhem Jindřichem Heislerem zamíří do Paříže, kde se teprve naplno rozvine její génius. A tady už zůstane až do své smrti.

Toyen a láska, erotika a pornografie

„Lidé zajímající se o Toyen se nepřestávají tázat na její ´vizionářskou erotiku´,“ píše v prosinci roku 1981 Annie Le Brun. „Toyen je pravděpodobně jediná žena ve dvacátém století, která měla tuto odvahu: dravá lačnost, výsměch kvantitě, vášeň pro krajnost, to všechno bylo v pornografické zvídavosti Toyen.“

„Láska je bezvýznamný akt, poněvadž se dá provádět stále do nekonečna,“ řekl Jarry.

„Proto také Toyen po celý život nepřestala tento ´bezvýznamný akt´ zkoumat,“ dodává Annie Le Brun.

Unikátní erotická knížka

K erotickým tématů přistupovala Toyen podle toho, zda se jednalo o knižní ilustrace či pouhé tisky pro úzký okruh příjemců: v takovém případě bývala eroticky otevřenější, včetně detailních vyobrazení pohlavních orgánů. Tak třeba její osobitý sborník originálních kolorovaných erotických kreseb „Jednadvacet“, vytvořený v roce 1938 na objednávku Bohuslava Brouka, vyšel v nákladu jediného (!) výtisku – jako svatební dar. Přináší erotickou „zpověď“ zkušené Toyen na tabuizovanou oblast sexuálních prožitků. Ve své době byl ojedinělým činem, který neměl srovnání.

 „Hlavní hrdinkou těchto kreseb se stala téměř výhradně žena, zatímco muže zastupoval především jeho sexuální orgán: lze jej uchovávat v kleci, držet na rukavičce a sledovat, jak ejakuluje, lze na něm tančit a vedle něj ležet,“ popisuje v doslovu obsah faximile Karel Srp. 

Toyen?!

A jak vznikl ten podivný pseudonym Toyen? Na to je hned několik výkladů.

„Seděl jsem s Mankou v Národní kavárně a Manka měla před první výstavou,“ píše na tohle téma básník Jaroslav Seifert: …nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí ho dodnes…“

Mezi pařížskými surrealisty zase koluje výklad, že její záhadné jméno je zkratkou z francouzského slova „citoyzen“ čili „občan“.

Psychoanalytik Bohuslav Brouk zase odhaluje, že pseudonym „Toyen“ je přesmyčkou slovního spojení „to je on“, které podtrhuje její tak typické mužské image.

Tak ze sebe Toyen definitivně stvořila „chlapa“.

 


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Alice Masaryková (†87): Zakomplexovaná hysterka a stará panna

Alice Masaryková (†87): Zakomplexovaná hysterka a stará panna

Autor: Luboš Y. Koláček, Datum: 10. 12. 2019 0:05
Salma Hayek: Mexičanka, která dobyla Hollywood

Salma Hayek: Mexičanka, která dobyla Hollywood

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 5. 12. 2019 0:05