Čas jen pro mě

Hádáte správně: jejím otcem byl první Čekoslovenský prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), matkou pak pozdější první dáma ČSR, „Amerikánka“ Charlotta (1850–1923).  

Nábožensky založená matka

Alice Garrigue Masaryková se narodila 3. května 1879 ve Vídni ještě v dobách rakousko-uherské monarchie. Zemřela 29. listopadu 1966 v USA, rodišti své matky. Ale to zbytečně předbíháme: rok po jejím narození přišel na svět Alicin bratr Herbert, Jan Masaryk se narodil roku 1886 a pět let po něm sestra Olga.

Tatíček Masaryk, první (a zatím poslední) prezident–feminista

Rodina byla v době dívčina mládí silně nábožensky orientovaná, zejména pak díky matce, původně člence americké unitářské církve, která v Praze přestoupila ke kalvinistům. Učiní tak ostatně i Alicin otec, který však není tak zápaleným protestantem jako Charlotte. Ta se s dětmi denně modlí a předčítá jim z bible. Patří mezi takzvané „náboženské pokrokářky“ a nakonec dokonce z církve vystoupí. Tatík Masaryk věřil spíše na demokracii a vědecký pokrok v životě lidském. 

Jan Masaryk (†61): Nezdárný syn

„Nejcitlivější z dětí“

Podle střídmého hodnocení historiků byla Alice „...nesporně nejcitlivější z prezidentových dětí... stal se pro ni kritériem všeho“, vždycky chtěla být jako on, ale nikdy se jí to nepodařilo. Nehledě na to, že tatínka si udržovala jako modlu i vůči veřejnosti, což znamená, že se mu snažila překazit všechno přirozené a živočišné, jak jenom mohla.

Oldra Sedlmayerová: Masarykova múza a nejspíše i milenka

Zejména s četnými přítelkyněmi a milenkami se před ní musel stárnoucí tatík, v tu dobu už vdovec, skrývat jako malý kluk. Alice byla nekompromisní, otcovy milenky nenáviděla a potírala, jak jen mohla: markýzu Gulianu Benzoni, někdejší partnerku M. R. Štefánika, stejně jako sochařku Helenu Železnou či třeba spisovatelku a básnířku Oldru Sedlmayerovou. Proč tohle všechno? 

Intelektuálská výchova

Před svým prezidentováním byl Tomáš G. Masaryk významným profesorem na pražské univerzitě. Jeho rodina tu byla vzorem moderního pragmatického svazku: manželský pár Charlotte – Tomáš se spravedlivě dělil o domácnost i výchovu dětí, takže pan profesor dětem nejen vařil, on je také krmil, měnil plenky. Děti sice trestal, ale když udělal chybu on sám, šel si „demokraticky“ stoupnout do kouta. A přitom vykonával náročnou práci ve vysokoškolském kabinetu.

V rodině se nekouřilo ani se nepil alkohol (však také Masaryk napsal zásadní dílo o zhoubě alkoholismu!), děti byly vedeny k uměleckému a hudebnímu vzdělání, učily se jazyky. Doma se hovořilo převážně německy i anglicky, později také česky. Alici říkali Elis nebo Eliska, vedli ji i k zásadnímu slovanskému jazyku – ruštině.

Vzorná domácnost jako základna i klec

„Nejsem dobrým vychovatelem svých dětí,“ mínil T. G. Masaryk, „nemám na ně dostatek času.“ Na druhou stranu organizoval ve vlastním bytě učené přednášky, kterých se děti směly účastnit. A o čem se debatovalo? Vedle filozofie a sociologie třeba také o pohlavní hygieně. Zatímco mladší bratr Jan se přitom vždycky strašně nudil („...byl to samý Schopenhauer, Nietzsche... půvab rodiny, hodná maminka... a já věděl, že do těchto sfér prostě nepatřím...“), intelektuálsky zaměřená Alice tyhlety akce milovala.

Pravdou je, že matka vůči dětem láskou nešetřila, na druhou stranu jim ale dávala svobodu, dle zkostnatělé Alice „...možná až moc“. Jenomže naše mladá dáma, která si připadala ošklivá a pro muže nepřitažlivá, se v domácím „štěstí“ doslova vyžívala. Rodinný život jí vyhovoval, cvičila si na klavír, chodila do Sokola, četla. A kostnatěla, osobnostně sesychala.

Psychicky narušená zakladatelka rodu

U matky Charlotty se později začala projevovat melancholie, tedy jakási až psychotická duševní porucha, která se pak postupně v různé míře objevila i u jejích dětí. Alice byla také svým způsobem šílená: ve své umanutosti, komplexech a bezvýhradném obdivu k „velkému“ tatíčkovi Masarýčkovi, čímž ostatně trpěla v tu dobu valná část nekritického prezidentova národa. Jenomže Alice se na tatínkovi mohla „vyřádit“ bezprostředně. A také to dělala. Vraťme se ale ještě do jejího dospívání...

Ty nejlepší dívčí školy

Mladinká Alice nejprve navštěvovala přípravku prestižní vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici, aby pak v roce 1892 navázala na Minervě, šestiletém českém gymnáziu – opět výhradně pro dívky. Alice toužila stát se lékařkou, aby mohla být co nejlépe prospěšná lidem, nicméně v rodině platila za všeobecnou intelektuálku a nakonec získala vysokoškolské vzdělání jako jediné z dětí T. G. M.

Na medicínu se skutečně roku 1898 přihlásila (byla tu jedinou dívkou mezi padesáti muži!), ale zároveň paralelně studovala filozofii. Ve škole jí vadili zejména muži, ze kterých měla tehdy a potom celý život komplexy, leč třeba pitvy jí vůbec nedělaly problém. Tak či onak s medicínou po dvou semestrech skončila (nikomu neřekla proč) a nadále se už věnovala jenom filozofii.

Zakoplexovaná „brejlounka“

Vzhledem k vadě zraku nosila Alice brýle a děsně jí vadilo, že se jí „pro to“ (jak ona to chápala!) spolužáci smějí. Ony totiž brýle v tu dobu ještě nebyly tak zcela běžné jako dnes, a tak se je Alice snažila nosit co nejméně. Jenomže to pak, třeba při laboratorních cvičeních, vůbec nic neviděla...

„Neměla jsem odvahu nosit brejle,“ zapsala si později sama Alice. „V Praze děvče s cvikrem jako by bylo vyřazeno ze společnosti živých, pěkných dívek.“ Alice rozhodně nebyla ošklivá, jen si tak připadala. A to důsledně. Z toho pak pramenila její nenávist ke všemu normálnímu, zejména pak živočišnému, především tedy k lásce a sexu.

„Nešťastná“ láska

Láskou byla Alice stižena snad pouze jednou. To když se v dubnu roku 1901 její otec T. G. M. na protialkoholním kongresu seznámil se známým vídeňským lékařem Richardem Frölichem, načež své dceři nabídl, aby ho ve Vídni navštívila a nechala si poradit ohledně svého zraku. Není známo, s jakou za ním Alice vyrazila, nicméně se tam stal zázrak, pro ni však v konečném důsledku zničující – zamilovala se!

Jistěže do Frölicha, leč ve své zakomplexované stylizaci do „ošklivého kačátka“ se mu neodvážila vyznat ze svých citů. Frölich ji považoval za dobrou přítelkyni, tápající Alice ho střídavě vyhledávala a zase od něj prchala. Kdoví, jak to řešila v soukromí, pamětliva jistě rodinné výchovy k pohlavní (erotické?) hygieně...?! Nakonec před nešťastnou láskou prchla do USA.

Matka jako „ďáblův advokát“

V tu chvíli do děje vstupuje Charlotta, která se chová jako slon v porcelánu: posílá Frölichovi lehce direktivní dopis, v němž ho požádala, aby se zachoval jako chlap a s její dcerou se oženil. Hysterka Alice se o tom dozví a okamžitě s Frölichem definitivně skončí. Od té doby se mužům vyhýbala a matce její zásah dlouho nemohla odpustit.

Cestovala po světě a studovala, v Berlíně, Londýně a Lipsku, kde roku 1903 složila rigorózum. Pak odjede do Chicaga. Působí tu jako sociální pracovnice. Rozhodla se být pokračovatelkou otcova díla, ale její dochovaná korespondence vykazuje nejistotu, nedostatek sebevědomí a duševní zmatek. Chyběl jí talent, ať se snažila sebevíc. Nakonec to odnesla těžkou žaludeční neurózou a dalšími psychickými problémy.

Ve vězení i na výsluní

Otec pak za války prchl do Švýcarska, Alice se vrátila domů, matka trpěla depresemi, umřel bratr Herbert, Jan sloužil v armádě. Masaryk byl na indexu tajných služeb a Alici pak zatkli za údajné ukrývání archivu svého velezrádného otce. Ve vězení strávila osm měsíců, zacházeli s ní krutě, na cele byla s prostitutkami. Když se pak vrátila domů, matka definitivně onemocněla duševní chorobou a skončila v blázinci. Zemřela a Masaryk byl zdrcen.

A tu Alice nastoupila: v zásadě „nahrazovala“ tatíkovi první dámu, starala se o něj, jak uměla, ale jak už víme, přespříliš. Chtěla zachovat dokonalou image prezidenta. Otec byl pro ni polobůh a navíc Alice nemohla pochopit, že po ztrátě „mamy“ má zájem o jiné ženy. Tyto vztahy potírala, kde mohla, až do otcovy smrti.

Zůstala sama

A přece ještě jednu potenciální lásku Alice zažila. To když Masaryk roku 1920 pozval Slovince Josipa Plečnika k úpravám Pražského hradu. Alice se s ním sblížila, ale ne zase tak moc: jejich vztah zůstal na platonické bázi. Stará panna Alice Garrigue Masaryková mu nakonec napsala na rozloučenou: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“

Zcela v osamění prožila svůj americký exil za druhé světové války, z depresí ji tady léčili elektrošoky. Zemřela v krajanském domě pro seniory v Chicagu v necelých 88 letech.