Čas jen pro mě

Jmenovala se Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese, narodila se jako sedmnáctá ze čtyřiadvaceti dětí, které měl její otec vévoda Robert se dvěma manželkami (její matka byla ta druhá), vdala se za Karla I. Habsburského a jako jeho manželka se nakonec stala nejen českou a uherskou královnou, ale též poslední rakouskou císařovnou. Pouze však na krátký čas.

Císařovnou neplánovaně

Přestože Karel I. pocházel z habsburské rodové větve původně vyloučené z následnictví trůnu rakousko-uherského císařství, po předválečném úspěšném sarajevském atentátu na oficiálního císařského následníka Ferdinanda d´Este a posléze po smrti samotného císaře Františka Josefa byl Zitin manžel náhle dynasticky „na řadě“.

Císařovnou bude Zita Bourbonsko-Parmská pouhé dva roky (1916–1918), načež je i s Karlem a dětmi sesazena a v zásadě odvlečena do vyhnanství. Po smrti svého manžela – až do konce svého dlouhého života – bojovala o vrácení trůnů i privilegií. A to se dožila téměř stovky let: mnozí z nás si ji ještě pamatujeme živou.   

Jmenuje se po slavné světici

Zita se narodila 9. května 1892 ve Villa delle Pianore na rozsáhlém panství svých rodičů v italské provincii Lucca. Její jméno už mezitím v Evropě zdomácnělo, ale v tu dobu znamenalo prostě jen „Děvče“. Dostala ho po známé a v Itálii populární světici, která žila ve 13. století v Toskánsku. Zita byla sice „pouze“ pátým dítětem svého otce, v tu dobu již sesazeného parmského vévody Roberta I. a své matky Marie Antonie, infantky neboli princezny Portugalské (Zitin dědeček byl totiž portugalským králem!).

Jenomže Zita byla přitom již sedmnáctým dítětem svého otce, který měl předtím s první ženou Marií Piou, princeznou Obojí Sicílie, celkem dvanáct dětí. Tři umřely v dětském věku, šest jich bylo mentálně retardovaných – tedy „debilních“.

„Jsme francouzská knížata!“

Tatínka vyhnali z jeho panství po vojenském převratu, a tak se rodina usídlila ve Švýcarsku. Žili však střídavě též v Rakousku a ve Francii. Tam se totiž pan vévoda cítil nejlépe: „Jsme francouzská knížata, která vládla v Itálii,“ připomínal často své milované dcerušce Zitě, která byla z jeho potomků nejhezčí a hlavně nejnormálnější.

Ona sama měla přitom vštípenu křesťanskou lásku a odpovědnost, neboť se od malička musela starat o své většinou starší, tělesně i duševně postižené sourozence. Samotné Zitě se nicméně dostalo vynikajícího vzdělání, kdy navíc plynně hovořila šesti jazyky: francouzsky, německy, italsky, španělsky, anglicky a portugalsky. Jen tři z vévodových dětí se přitom narodily v Itálii.

Vyrůstala na tom největším a nejkrásnějším zámku

„Vyrůstali jsme internacionálně,“ vzpomínala později Zita, „můj otec sám sebe považoval především za Francouze, a tak s oblibou každý rok trávil nějaký čas zejména s nejstaršími dětmi na zámku v Chambord, jeho kmenovém panství na Loiře.“ A kdo by nevěděl, že právě na Loiře nalezneme ty nejkrásnější francouzské zámky?! Chambord je z nich největší. Vystavěn byl v letech 1517 – 1547 na objednávku samotného krále Františka I. v zátoce řeky Cosson nedaleko slavného města Blois.

Chambord patří k vrcholným stavbám renesanční architektury, má 128 metrů širokou fasádu, 440 místností, 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů. Tady se Zitě krásně vyrůstalo. A navíc: jejich velká rodina, která měla i množství sloužících a vozila s sebou mnohé aristokratické „nezbytnosti“, cestovala vždy Evropou mezi Itálií, Švýcarskem a Francií speciální vlakovou soupravou čítající šestnáct vozů.

Málem se stala jeptiškou. Zasáhla však osudová láska...

Zita byla vychována z větší části v klášteře, neboť navštěvovala internátní klášterní školu Saleziánek, kde byl tuhý režim a doslova řeholnické podmínky. Po smrti svého otce pak studia dokončila v anglickém klášteře Wight, kam ji umístila její babička z matčiny strany. Málem se sama stala jeptiškou jako její tři sestry, ale pak Zitu zachránilo její nevalné zdraví – a náhoda!

Během dvouleté léčby v evropských lázních se jako sedmnáctiletá potkala se svým budoucím manželem Karlem, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem u dragounů. Sloužil u pluku v Brandýse nad Labem. Znali se sice už jako děti, ale neviděli se mezitím léta – a teď mezi nimi přeskočila jiskra lásky. Stalo se tak roku 1909 ve Františkových Lázních. 

Bojoval by o ni jako lev!

O rok později se zamilovaný Karel doslechl, že Zita má být provdána za svého vzdáleného příbuzného Dona Jaima, vévodu Madridského. Byla to sice fáma, jak později vyšlo najevo, nicméně rozhodla: když se to habsburskému arcivévodovi doneslo, okamžitě „spěšnou zprávou“ kontaktoval svoji babičku, arcivévodkyni Marii Terezii, která byla zároveň Zitina teta – a dle dobových zvyků jaksi přirozenou důvěrnicí v podobných věcech.

Karel měl v úmyslu se všemi prostředky zasadit proti plánovanému sňatku své milované. Obratem se tedy dozvěděl, že se jedná o fámu, načež přesto prohlásil: „Inu, měl bych si každopádně pospíšit, nebo se zasnoubí s někým jiným.“ Jak řekl, tak udělal: neprodleně odcestoval do Villy delle Pianore u Luccy a tady Zitu požádal o ruku. Přijala, a tak bylo dne 13. června 1911 oficiálně oznámeno jejich zasnoubení císařskému dvoru.

Svatbě dominal skvěle naložený císař

Svatba se uskutečnila už 21. října na zámku Schwarzau am Steinfeld za účasti samotného císaře, v tu dobu jednaosmdesátiletého Františka Josefa, Karlova prastrýce. Císař byl prý „toho dne dobře naladěn“, dokonce pronesl slavnostní přípitek v rámci svatební hostiny. Obřadu i svatebního veselí se, mimochodem, účastnil i tehdejší nástupce trůnu František Ferdinand d´Este.

Novomanželé pak nějakou dobu žili v Brandýse, kde sídlil Karlův dragounský pluk, později se odstěhovali do haličské Kolomyje. Zitin manžel poměrně rychle postupoval ve svých hodnostech, aby se už brzy stal velitelem pluku. První syn Oto, zde tedy arcivévoda následník Ota František Josef, se jim narodil 20. listopadu 1912 ve vile Wartholz u Rychnova na Rakousu; následovalo dalších sedm sourozenců. Rok po Otově narození se rodina přestěhovala do Vídně na zámek Hetzendorf. 

Manželkou následníka

Jak už bylo řečeno, přímý císařský následník Ferdinand d´Este byl zastřelen, načež vypukla první světová válka, kdy ještě císař František Josef vydává slavné memorandum „Mým národům...“, jímž povolává roku 1914 všechny bojeschopné muže Rakousko-uherské monarchie do války. Pak ale roku 1916 umírá „stářím“ a oficiálně na „zápal plic“, čímž se Karel I. stává přímým následníkem císařského trůnu.

První korunovací Karla a Zity je ta budapešťská, k níž dochází 30. září 1316: na krále a královnu Uherska. Následuje okázalý banket, ale tím všechny oslavy končí, neboť oběma nepřipadá vhodné slavít, když kolem zuří vražedná válka. Kvůli ní se také odloží jeho korunovace českým králem – a už k ní také nikdy nedojde!

„Raděju zemřu...!“

Zpočátku se ale Karel ve Vídni nevyskytuje, má příliš mnoho práce na frontě. Nechá si proto zřídit přímou linku z Bádenu, kde sídlí jeho vojenské velitelství. Odtud také manželce do císařského sídla v Hofburgu volá každý den. Mladá arcivévodkyně oplývá energií, je houževnatá, zajímá se o politiku, manžela všemožně podporuje. Dokonce ho opakovaně doprovází na frontu, věnuje se charitativní práci, navštěvuje raněné vojáky v nemocnici.

Hrozí rozpad monarchie, mnohonárodního státu, a tak se Karel pokusí vyjednat – tajně – mír s nepřátelskými státy Dohody. Tohle však vyjde veřejně najevo, Zita je německou propagandou označena za „italskou zrádkyni“, Karel za „pantoflového hrdinu“ podléhajícího „své italské manželce“. Po válce je Karel I. nucen předložit prohlášení, že se vzdává všech nároků na své trůny. „Nikdy!“ prohlásí radikální Zita, „panovník nemůže ztratit vladařská práva. To je násilnost, která se neslučuje s právem. Abdikace nikdy – raději zemřu tady a teď s tebou a potom nastoupí Ota...!“

Stejně to dobře nedopadlo

Karel neabdikoval, nicméně rodina musela opustit Schönbrunn a po vyhlášení republiky jsou odvezeni do exilu: nejprve do Švýcarska, pak na Balaton, nakonec na Madeiru. Rodina byla zbavena všech prostředků, majetek jim byl zabaven, o finance a šperky je připravil zrádný bankéř. V naprosté chudobě tedy umírá někdejší rakouský císař v nevítaném vyhnanství na ostrově Madeira dne 1. dubna 1922, a to na zápal plic.

Od jeho smrti nosí Zita černý smuteční šat až do své vlastní smrti 14. března 1989. Po celý zbytek svého dlouhého osamělého života se Zita, poslední rakouská excísařovna, česká a uherská královna, snažila za pomoci mocných a významných osobností poválečného světa, včetně i amerického prezidenta Roosewelta, získat zpět rodinný kredit a ztracené vladařské koruny. Marně.