Čas jen pro mě

Za posledních třiadvacet let svého života tak stihla ztvárnit mnoho výrazných divadelních a filmových rolích.

Z rodinné školy na jeviště

„Baldinka“, jak jí kolegové někdy říkali, se narodila 20. února 1885 v České Třebové jako Zdeňka Balašová. Rodina se brzy přestěhovala do Prahy. Zdeňka od dětství ráda recitovala a tančila. Po základní škole začala docházet do „školy pro ženská povolání“, tedy do rodinné školy. Soukromě ještě studovala jazyky a stihla vystupovat s různými ochotnickými divadelními soubory – Žižkovan nebo Pokrok.

Seděly jí role mladých naivek i zkušených milovnic, neměla problém zpívat v operetě. O všestranném talentu dvaadvacetileté dívky, která vystupuje v Měšťanské besedě, se doslechl ředitel Divadla na Vinohradech František Adolf Šubert a přijal Zdeňku do činoherního souboru. Dokonce nařídil režiséru Karlu Hilarovi, aby ji co nejdřív obsadil.

Despotický režisér a manžel

Karel Hilar byl sice o půl roku mladší než nová herečka, ale měl pověst přísného a nesmlouvaného režiséra, který si rád užíval přízně tehdejších slavných hereček. Pověstná jiskra mezi mladými lidmi přeskočila okamžitě.

Přestože Zdeňka snila o velkých dramatických rolích, Hilar v ní viděl jen komediální herečku.

Když se v roce 1914 vzali, Zdenka se stáhla a stala se z ní na nějakou dobu dokonalá žena v domácnosti. Děti bohužel neměli. Bývalí kolegové vzpomínali, že jim pomáhala „zpracovat“ a „uklidnit“ často vzteklého a despotického Hilara.

„Kdykoliv pro nás měla dost času, vyslechla, co jsme měli na srdcích a jemně naše názory a přání našeptávala do oušek svého milovaného manžílka,“ vyprávěl Ladislav Pešek.

Roku 1921 Hilar přijal nabídku stát se šéfem činohry a režisérem Národního divadla. S vervou jemu vlastní se vrhl do práce. Zdeňka spolu s dalšími kolegy z Vinohrad přešla do „zlaté kapličky“ o rok později. Ani tam však nedostávala velké role a byla spíše upozaděná.

Pracovitá vdova

Hilarův rozlet přerušil infarkt. V devětatřiceti letech najednou musel nějakou dobu zůstat bez milované práce. Přestože se do divadla po čase vrátil, nemoc na něm zanechala stopy a do té doby dominantní, rázný a nekompromisní muž začal trpět fóbiemi.

Druhý infarkt nepřežil a v březnu 1935 zemřel. Zdeňka se vrhla do práce, aby překonala samotu. A práce jí svědčila. Podle kolegů „rozkvetla“ a vypracovala se na výraznou, osobitou a temperamentní komickou herečku.

„Měla ráda šlehačku a taxíky, což jí nepřidalo na štíhlosti,“ řekla ní Olga Scheinpflugová. 

Ačkoli první filmovou roli dostala Baldová už v roce 1921 v němém filmu Neznámé matky, na další si počkala dalších deset let. V Obrácení Ferdyše Pištory si Zdeňka zahrála bývalou milenku hlavního hrdiny Irmu.

Nezapomenutelná je její teta Pa ve filmu Eva tropí hlouposti nebo předsedkyně spolku pro povznesení mravnosti v komedii Mravnost nade vše či matka studenta Živného ve Fričově snímku Škola základ života.

Slavné „přebrepty“

Pro Zdeňku Baldovou byly typické různé „přebrepty“. Když hrála v komedii Tajnosti zákulisí, nemohla si například zapamatovat slovo „slavjanofilové“, a tak jednou řekla „slavnofilmové“, jindy „slavjnanofialoví“ – těch variant bylo nespočet, co představení, to jiné slovo.

Jako paní Dulská zase nemohla přijít na jméno svého divadelního manžela Feliciána, kterému říkala „Feciliáne.“

Morálka paní Dulské se jí stala osudnou. Poté, co v ní excelovala na jevišti, dostala příležitost zahrát si i ve stejnojmenném filmu. To byl její poslední a podle kritiků ten nejlepší, který natočila. Zemřela pouhý týden po premiéře, 26. září 1958.

S její smrtí je spojena jedna nešťastná sebevražda. Hilarovi si ve třicátých letech vzali ze sirotčince dívku Lídu. Ta jim pomáhala v domácnosti a po Hilarově smrti se starala o Zdeňku. Jakmile Lída zjistila, že milované „milostpaní“ zbývají jen hodiny života, otrávila se svítiplynem, aby tam na druhém břehu na Zdeničku čekala…