Čas jen pro mě

Soukromý život spisovatelky Simony Monyové, které se přezdívalo „Michal Viewegh v sukni“, byl dlouhou dobu víceméně ideální. Narodila se 17. března 1967 v Brně Jitce a Gustavu Urbánkovým. Žila skromně, měla milujícího manžela Pavla Strejčka, porodila dva syny, Michala (nar. 1988) a Dominika (nar. 1993).

Třináct let a dost!

„Jsem třináct let vdaná za jednoho muže. Zatím jsme se jeden druhému úplně neokoukali, o místo na posteli u zdi už se také nehádáme, posloucháme stejnou hudbu, on mi nosí květiny a piksle s broskvovým kompotem, který miluju, já jemu smažím domácí koblihy...“ popisovala autorka ženské literatury zákulisí svého vlastního milostného příběhu, na který navázala životní etapa jako vystřižená z hororu.

„Podle mě je zamilovanost ten nejnebezpečnější virus. Napadá mozek, rozleptává soudnost a zdravý úsudek.“ (Simona Monyová)

Láska na druhý pohled

Po rozvodu s introvertním Strejčkem, který se stále více uzavíral do sebe, sama dlouho nezůstala. S Borisem Ingrem se znala od dětství, dokonce spolu jako malí chodili bruslit. Když ho v roce 2000 po mnoha letech znovu potkala, přeskočila osudná jiskra. V lednu 2003 si ho vzala.

Své „ano“ mu řekla i přesto, že veděla o jeho kostlivcích ve skříni.

„Je zadlužený, nespoutaný, neuznává konvence a respektuje pouze pravidla, která si vytvořil sám. A právě to mě k němu přitahuje,“ nechala se slyšet budoucí nevěsta krátce před svatbou.

Rok a půl nato (2004) se jim narodil syn Šimon.

Pod svícnem byla největší tma

S novým mužem tokali jako hrdličky. Kouzlu lásky podlehla natolik, že nechala změnit příjmení i svým dvěma synům z předchozího vztahu. A přestože kolem sebe šířila auru rodinného štěstí, věci nebyly tak perfektní. Že za své výdělky z prodaných knih platila Ingrovy dluhy, byla jen maličkost oproti tomu, co jednou prohlásila:

„Došlo mi, že když spojíme dvě polovičaté bytosti, nevzejde z nich jedna úplná. Spíš je to tak, že silnější polovina pozře z důvodu zaplnění vlastní prázdnoty tu slabší.“

Podle svědectví přátel a lidí z blízkého okolí bylo manželství od první chvíle nevyvážené a doprovázené násilím. Mezi skleničkama s alkoholem létalo nádobí i facky, křehká brunetka se však citům ke svému muži nedokázala ubránit a léta za ním pevně stála.

Ženu ani květinou...

Snad nejlépe celou situaci popsala její kamarádka Gabriela: „Tři týdny po sobě měla Simona pokaždé někde jinde modřinu. Už mi to nedalo, tak jsem jí řekla: „Buď jsi úplné nemehlo, anebo tě Boris bije“. Zeptala se mě, jestli jsem četla její knihu Ženu ani květinou, řekla, že je celá o ní. V tu chvíli jsem měla husí kůži. Knížku jsem četla a můžu říct, že vás vezme od první stránky. Když jsem si představila, že je to opravdu o ní, že byla doma v kuchyni schoulená a on do ní kopal...“

Jednoho dne ale pohár trpělivost přeci jen přetekl, to když Simona Borisovi oznámila, že chce podat žádost o rozvod a že si přeje, aby se od ní a dětí odstěhoval. Od té doby se stýkali na její žádost pouze na veřejnosti. Bála se, že by na ní zase vztáhl ruku.

Šest osudových bodných ran

Jednou ale bohužel o samotě zůstali. V noci 3. srpna 2011 se z domu v Zázmolí v brněnských Obřanech, kde spolu dříve bydleli, ozval děsivý křik. Poté zavládlo hrobové ticho, během nějž se Boris pokusil spáchat sebevraždu skokem z okna. Pád z místa činu Ingr přežil, Simona ale jeho vražedný útok nikoliv. Na jejím těle se našlo celkem šest bodných ran od nože, jedna dokonce zasáhla plíci. Rány na ruce pak podle kriminalistů svědčily o tom, že se mohla útoku bránit.

Ingrovi soud přiřknul z plánovaných osmnácti let (polehčující okolností bylo, že záchranáře prosil, aby šli nejprve ošetřit ji) patnáct let vězení a finanční náhradu pozůstalým. Jejich společný syn Šimon dnes žije u Simonina bratra Gustava. Poslední, 30. knihu už spisovatelka dopsat nestihla...