Čas jen pro mě

„Napoleon ženy miluje, zbožňuje, je jimi posedlý,“ píše jeho historik Guy Breton v knize Milostné příběhy Napoleona Bonaparta, „...on jediný měl v životě více milenek, než Ludvík XV., František I. a Jindřich VI. dohromady.“ A přitom opravdu žil jenom pro tu jednu. Přestože se nakonec s manželkou – a životní femme fatale Josefinou – oficiálně rozvedl, nikdy ji nepřestal milovat, jak ostatně vyjádřil i na smrtelné posteli, kdy v kruhu nejbližších pronesl zhodnocení toho, co mu bylo v životě nejdražší: „Francie. Armáda. Josefína“.

Očarovala ho?

Tahleta Josefína, vlastním jménem Marie Josephe Rose Tascher de La Pagerie, strávila dětství na Martiniku, kde jejím rodičům patřila třtinová plantáž. Už podle jména je zřejmé, že byli urozeného původu, nicméně malé Josefíně se od nich žádné aristokratické výchovy nedostalo. Tak trochu vyrůstala „jako dříví v lese“ a dokonce prý si nezřízeným pojídáním sladkostí (co také jiného, na třtinové plantáži...?!) zkazila zuby. A to do té míry, že její úsměv pamětníci popisují jako výrazně „zčernalý“, tedy poněkud „nevábný“. Přesto ji otec – přímo v Paříži - poměrně záhy provdal za důstojníka armády. Porodila mu dvě děti, tahleta malá, nepříliš pěkná, leč nesmírně živočišná bílá kreolka. Pak ale manžela přestala bavit. A zatímco on se toulal po nevěstincích, ona se i s dětmi uchýlila do kláštera.

Konec? Ale to ani omylem!

Mohlo by to znít, jako nedůstojné vyústění a smutný konec mladého života, ale to byste museli znát akční a živočišnou Josefínu! V klášteře od přítomných dvorních dam a urozených slečen pochytila něco šlechtického bonmotu, a když jejího manžela za francouzské revoluce popravili, stala se „něžnou přítelkyní“ zároveň hned několika bohatých mužů, kteří ji zahrnovali svou přízní, dary a zejména penězi. A když se pak jednou potkala s Napoleonem Bonapartem, který k ní zahořel láskou a spalující vášní, byla ruka v rukávě. Ti dva se vzali a po léta se milovali – a to zejména eroticky – opravdu vášnivě, o čemž svědčí nejen řada očitých svědectví, ale též jejich dochované soukromé dopisy. S oblibou je citována obligátní Napoleonova věta: „Drahá, vracím se domů, nemyj se!“ Byl to pohříchu veliký, živočišný fajnšmekr: miloval přirozený pach lásky, žádná vymydlená těla! A pak, že to nebyl psychopat..., tedy v tom pozitivním, kreativním smyslu.

Jeden nevěrnější druhého

Další věcí, která Napoleona na vlastní manželce fascinovala a rajcovala, byla i rozmanitost, s níž bezuzdně střídala své bývalé, ale také nejrůznější nové milence. Napolen šíleně žárlil, zároveň ho to nesmírně vzrušovalo. Vždyť i on se vyspal s každou povolnější sukní, kterou potkal na cestách po své říši i na dobývaných územích: na nejrůznějších válečných výpravách. Do postele kácel ženy krásné, ale bez problémů také ošklivé, prostého původu, stejně jako bohaté manželky i dcery měšťanů či samotné šlechtičny, kdy se nezastavil ani před opravdickými princeznami. Nezabýval se obvykle zbytečným namlouváním: šel přímo na věc! A to se ženám líbilo, tedy pokud si vůbec stačily uvědomit, že se jim to líbí ještě předtím, než už byly rovnou souloženy. Takový byl Napoleon. S Josefínou, která také žárlila, si v posteli vždy znovu navzájem slibovali věrnost, ale jakmile jeden z nich za sebou zavřel dveře, ten druhý okamžitě sáhnul po náhradě. A naopak!   

Proč se takový šťastný pár rozvedl?

Přišla doba, kdy Napoleon nezbytně potřeboval následníka (o své monumentální plodnosti věděl své!), jenomže Josefína ne a ne otěhotnět. Lékaři pak oficiálně potvrdili její neplodnost a Napoleonovi nezbylo, než si najít náhradní ušlechtilou „klisničku“ na rození dětí. A že to musela být „klisna z dobrého chovu“, jak se říká mezi cynickými komentátory! Měl sice už nemanželské dítě s polskou hraběnkou Walewskou, dámou z královského rodu, ale tahle matka nebyla ta „politicky“ pravá. Josefíně to řekl na rovinu: že se s ní rozvádí z důvodu její neplodnosti, ale vždycky po ní bude fyzicky toužit. Josefína ztropila strašlivou scénu, skandál, zuřila, chtěla se dokonce prý (jistěže nejspíše demonstrativně) zabít, ale nebylo jí to nic platné.

„Beru si dělohu!“

Napoleon se záhy ožení s půvabnou Marií Luisou Habsbursko-Lotrinskou, kdy prý – dle obligátních „zlých jazyků“ – ještě u oltáře zabručel: „Beru si jenom dělohu!“ Ale možná to jen obecně rozšířila uražená a žensky ponížená Josefína... Ta se nakonec stáhla do ústraní. Traduje se, že proto, aby se mohla „...věnovat pěstování růží“. To může být ovšem jinotajem pro cokoliv... Pokud se nicméně historici – a že se jich v životních osudech Napoleona hrabaly stovky! – stačili dozvědět, s Napoleonem se uražená Josefína prý už nikdy nevyspala. Ten na ni ale nikdy nezapomněl, a když ve svých padesáti letech roku 1814 jeho exmanželka zemřela, Napoleon byl upřímně zdrcen. „Byla to jediná žena, kterou jsem opravdu miloval,“ zapsal si tehdy do svých pamětí.  

Ale vezměme to od začátku...

První dětskou láskou byla Napoleonovi dívenka Giacominetta, to ještě v rodném Ajacciu, nicméně první sexuální zkušenost učinil v listopadu roku 1787 s pařížskou prostitutkou poblíž Palais-Royal. Za první větší avantýru bývá pokládána ta s madam Naudinovou v Auxonu, načež se v Nizze (kam přijela za manželem) vášnivě miluje s Louisou Turreau. První femme fatale, jíž si dokonce zpočátku hodlal vzít za manželku, je mu pak Désirée Clary, dcera obchodníka s hedvábím, jejíž sestru si posléze vezme Napoleonův bratr Josef. Nakonec do Bonapartova života vstupuje fascinující Josefína, takže Desirée „přepouští“ svému maršálovi Philibertovi, po jehož boku se roku 1818 stává švédskou královnou (pro znalé: viz slavný film „Manželé z roku II.“ s Belmondem a Jobérovou).

Zamilovaný do patnáctileté herečky

S Josefínou se Napoleon oženil 9. března 1796, ale už krátce na to Josefína souloží s plukovníkem husarů Hippolytem Charlesem, s nímž udržovala milostný poměr nejméně do časů, než její manžel odplul dobývat Egypt. Napoleon žárlil a v době, kdy se stal prvním konzulem, zamiloval se na oplátku do patnáctileté divadelní hvězdičky Georginy, s níž intenzívně souložil plné dva roky. Pak dívenku dominantně nahradila Antoinette Duchatelová, dvorní dáma jeho manželky. Ta se však začala na Josefínu „vytahovat“, což Napoleon nesnesl a vztah ukončil – aby už brzy navázal s Eleonorou Dénuelle De la Plaigne. Seznámila ho s ní jeho sestra Caroline, která Josefínu neměla ráda a chtěla ji zjevně naštvat. Zde pak znalci tradují, že se poprvé „...Napoleon rozhodl vyzkoušet svou plodnost“. Pozitivním výsledkem byl syn Léon.

S princeznou souložil týdny

Se zmíněnou již hraběnkou Walewskou se Napoleon seznámil zhruba v době, kdy se Léon narodil. A netrvalo dlouho, zhruba tak devět měsíců, kdy se narodil jeho další nemanželský syn Florian Alexander Josef Walewski. Jak už víme, tento potomek byl „dynasticiky nevhodný“, a tak si Bonaparte – tři a půl měsíce po rozvodu s Josefínou – bere 1. dubna 1810 princeznu Marii Louisu, dceru rakouského císaře Františka I. Tady se pak hodně snaží o její otěhotnění: oproti svému zvyku se od novomanželky doslova „nehnul“ dlouhé týdny a zřejmě se i zamiloval, neboť prý se „...snažil z jejích očí vyčíst každé přání ještě dříve, než je vyslovila“, a to zejména pak od chvíle, kdy se potvrdilo její těhotenství. Jenomže: vzhledem k tomu, že princezna byla neteří popravené francouzské královny Marie Antoinetty, císařův lid ji neměl příliš v lásce.

„Počkejte na mě v posteli!“

Tak či onak je veřejným tajemstvím, že zejména v období mezi sňatkem s Josefínou a Marií Louisou žil Napoleon nekonečně promiskuitním životem, kdy vystřídal nepřeberné množství milenek, jež přitahovalo jeho charisma a také nimbus císaře.

„Císař seděl u stou a podepisoval své nekonečné dekrety,“ popisuje jeho svérázné „namlouvání“ Napoleonův životopisec Stendhal. „Když se u něj ohlásila nějaká dáma, požádal ji, aby na něho počkala v posteli, aniž vzhlédl od svého pracovního stolu. O něco později ji doprovodil se svícnem v ruce ze své ložnice a vrátil se ke své práci. Hlavní část takového dostaveníčka netrvala déle než tři minuty...“ A vzhledem k tomu, že jeho pracovní den byl dlouhý... Co si budem povídat! No, když mu to trpěly?!

Opovrhoval ženami?

A pokud jde o Napoleonův vztah k ženám obecně, pak se nám dochovaly například paměti dvorní dámy císařovny Josefíny („Mémoires de madame de Rémusant“) Clare, která na svých stránkách tvrdí, že císař „...ženami opovrhoval“, zřídka prý byl slyšet, že by – nicméně: „s dámami od dvora“ – hovořil zdvořilým tónem. Podle mínění madam Rémusantové byl k nim dokonce „..svým způsobem krutý“. Ale může to být jen osobitý názor hysterky, zhrzené milenky nebo nedej bože té, jíž si k milostným hrám nevybral. K milenkám naopak, dle Bretona, „...uměl být také něžný, vášnivý a jaksepatří mužný“. Jiný historik Albert Sylvan pak navíc připomíná, že Napolen míval období, kdy „...jeho sexuální apetit nabyl podoby vlčího hladu“. Při oficiálních příležitostech nicméně kritizoval dámám jejich účesy a róby a pokud byla vdané, zajímalo ho, proč ještě nejsou těhotné. Podle pamětí Napoleonova komorníka Louise Constanta Wairy jeho pán „...ženy považoval za pouhý nástroj k plození dětí a jejich povinnost spatřoval v podřízenosti a závislosti“, jistěže na svém muži. To je však nesporně příliž úzký pohled na osobnost velikého státníka, vojevůdce – a milovníka.