Čas jen pro mě

Dětství trávili Jean Marais a jeho starší bratr Henry nejčastěji ve společnosti své babičky a tety. Matka trpěla kleptomanií a každou chvíli pobývala ve vězení za různé krádeže. Jean si myslel, že pracuje jako obchodní cestující, a proto není doma. Pravdu se dozvěděl až jako dospělý.

Kdo byl jeho otec?

Narodil se 11. prosince 1913 jako Jean Alfred Villain-Marais v normandském městě Cherbourgu a v rodném listě měl v kolonce otec napsáno Alfred Villain-Marais, veterinář. Ten narukoval do první světové války a po návratu se od něj žena i s dvěma syny odstěhovala.

Jean ho neviděl dlouhých čtyřicet let, setkal se s ním až v okamžiku, kdy byl otec na smrtelné posteli. Matka mu však tvrdila, že ve skutečnosti byl jeho otcem kmotr Eugène Houdaille, jindy mluvila o jiných mužích. Pravdu se zřejmě herec nikdy nedozvěděl.

Nedostatečné vzdělání

Od dětství věděl, čím chce být – hercem! Kvůli špatnému chování nedokončil střední školu a od 16 let musel pracovat, protože rodina moc peněz neměla. Důležitým mezníkem v jeho životě byla práce ve fotoateliéru, kdy majitel nafotil pohledného mladíka jako reklamu na své služby. Tyto fotky pak Jean rozesílal do filmových studií s nadějí, že si ho někdo všimne. Několikrát byl pozván na konkurs, ale u toho zůstalo.

Pochopil, že vzhled a touha hrát rozhodně nestačí, že potřeba je i vzdělání.

Přelomový se pro něj stal rok 1937. Sítem přijímacích zkoušek na pařížskou konzervatoř sice neprošel, ale získal angažmá jako komparzista v divadle Atelier. To vedl tehdy známý herec a režisér Charles Dullin. Kromě své práce ještě bezplatně vyučoval herectví. Marais vycítil příležitost – pilně navštěvoval Dullinovy kurzy a po večerech hrál v divadle. V epizodních rolích se koncem 30. let objevil i ve filmu.

Osudové setkání

Nejslavnější osobou v uměleckém prostředí tehdejší Paříže (a možná i celé Francie) byl bezpochyby Jean Cocteau. Sofistikovaný estét, talentovaný a úspěšný ve všem, co dělal – a že toho nebylo málo: psal básně, romány a divadelní hry, maloval i točil filmy.

V roce 1937 Cocteau v Atelieru režíroval hru Král Oidipus. Když na jedné ze zkoušek uviděl Jeana Maraise, okamžitě mu nabídl hlavní roli. Soubor divadla byl ale pobouřený, protože o obsazení se rozhodlo už dávno předtím. Cocteau svou nabídku rychle stáhl, ale už v další hře, kterou nastudoval, hrál Marais hlavní roli.

Byl nezkušený nováček, amatér, ale Cocteau v něm poznal talent. Naučil ho, jak se pohybovat, jak mluvit. Dokonce na jeho radu začal Marais i kouřit, aby se mu změnil měkký a trochu vysoký hlas na později pro něj typický hluboký „chraplák“.

V divadle se začalo šuškat, že pozornost slavného umělce k mladému herci není samo sebou…

Vyznání lásky

Marais později vyprávěl, jak mu jednou večer Cocteau zavolal: „Přijeďte ke mně domů, stala se katastrofa!“ Když dorazil do jeho domu, přivítal ho Cocteau oblečený do bílého froté županu s hedvábným šátkem kolem krku. Upřeně se zadíval do tváře mladíka a řekl. „Miluji vás. A to je ta katastrofa!“

Tak začal vztah, ve kterém mladý herec našel to, co mu celý dosavadní život chybělo – porozumění, něhu, podporu, vzdělání i důvěru. O dvacet čtyři let starší přítel pro něj připravil seznam knih, které si má přečíst. Vodil ho do divadel, muzeí a učil ho „správným“ způsobům.

Díky němu se mladý Marais seznámil s tehdejší uměleckou smetánkou. Cocteau ho představil Coco Chanel, Edith Piaf, Maurici Chevalierovi, Pablu Picassovi či Amadeovi Modiglianimu.

Období nálezů...

Byl přelom 30. a 40. let, v Evropě zuřila válka a soužití dvou mužů nebylo úplně běžné ani v liberálních pařížských uměleckých kruzích. Marais se se při natáčení filmu Postel s nebesy zamiloval do ženy, do herecké kolegyně Mily Parély. S „požehnáním“ svého přítele se v roce 1942 vzali. Manželství trvalo jen dva roky, ale do konce života zůstali dobrými přáteli.

Další osudovou ženou v životě Jeana Maraise byla herečka Michèle Morgan:

„To je jediná žena, kterou bych mohl opravdu milovat,“ nechal se slyšet.

Hrabě Monte Christo, Hrbáč, Tajnosti Paříže a samozřejmě tři komedie o Fantomasovi – pohledný mladík se vyjímal na filmovém plátně a ženy šílely! Svou sexuální orientaci však nikdy netajil, ale také nezdůrazňoval. Mnohem lépe se cítil ve společnosti žen než mužů.

Měl raději divadlo než film a Hollywood ho nelákal, přestože mu přicházely nabídky.

...a období ztrát

Marais prožil s Cocteauem více než čtvrtstoletí, i když se jejich vztah proměnil v přátelský. Oba si našli jiné milence. Cocteau pak vážně onemocněl a zemřel 11. října 1963 ve věku 74 let. Byl to právě Marais, kdo mu byl v posledních dnech nablízku.

Pro Jeana Maraise to bylo několik těžkých let. Nejdřív svět opustil Cocteau, pak bratr Henry a nakonec i matka Alina, která u něho žila a s kterou si byli velice blízcí. Aby toho nebylo málo, odešel od něho i tehdejší přítel, mladý americký tanečník George Reich.

Štěstí, nebo tragédie?

Náhodou potkal v baru asi dvacetiletého cikánského chlapce, který se jmenoval Serge Ayala. Byl úplně sám, neměl rodiče, neměl práci. A Jean Marais se rozhodl, že mu dá výchovu a vzdělání, přiblíží mu divadlo a probudí v něm lásku k hudbě. Úředně ho adoptoval a Serge pak užíval příjmení Villain-Marais. Mladíka však mnohem víc zajímaly ženy, než poznávání a osvěta.

Po několik letech přišlo rozčarování, odcizili se a Jean Marais svého rozhodnutí trpce litoval. Přestože navenek vyprávěl, jak je rád, že díky Sergemu má velkou rodinu a je dědečkem, ve skutečnosti se jejich cesty rozešly. Čím dál méně se navštěvovali.

Po několika letech řekl Reichovi:

„Kdybys mě tehdy neopustil, nedošlo by k té tragédii – myslím Serge!“

Po Maraisově smrti Serge tvrdil, že je jeho opravdovým synem! Objevil se i další muž, tehdy asi osmapadesátiletý, který označil Maraise za otce. Vzhledem k tomu, že herec měl čas od času vztahy i se ženami a že byl celý život tajnůstkář, nikdo se pravdu nedoví, tu si vzal do hrobu.

Obklopen uměním

V osmdesátých letech natáčel jen výjimečně. Přestěhoval se do svého domu v Provence. Jezdil do Paříže jen občas, když měl divadelní představení. 

Jean Marais tady rozvinul svůj všestranný umělecký talent. Maloval, ilustroval knihy, tvořil sochy, hodně psal, knižně uveřejnil milostnou korespondenci s Jeanem Cocteauem pod názvem Adresát Jean Marais. Vydal vzpomínkovou knihu Příběhy mého života a dokonce napsal i knihu pohádek!

Nedaleko svého domu si otevřel malý obchod a galerii umění

Zemřel 8. listopadu 1998 v Cannes. Pohřben je na místním hřbitově v provensálském Vallaurtu. Krátce před smrtí zrušil adopci Sergea a svými dědici ustanovil přátele, místní sochaře Jo a Nicole Pasqualiovi.  

Serge se soudil a po více než deseti letech se mu podařilo část majetku získat. Dlouho si ho neužil, protože v roce 2012 spáchal sebevraždu.