Čas jen pro mě

A filmová máma Antonie Nedošinská s tím žádný problém neměla. Vždyť ráda vařila a kolegové ještě dlouho po její smrti rádi vzpomínali na Toniččiny kynuté knedlíky s jahodami.

Švadlenou být nechtěla

Narodila se jako Antonie Valečková 26. června 1885 na Smíchově. Ten byl tehdy považován za jedno z nejbohatších českých měst a dokonce se mu přezdívalo „český Manchester“. K tzv. Velké Praze byl připojen až v roce 1922.

Nataša Gollová (†76): V druhé polovině života ji zlomil alkohol

Táta Valeček byl sice truhlářem, ale zpíval v Hlaholu, což byl známý pražský smíšený pěvecký sbor. Umělecké geny tedy Tonička podědila po něm. Divadlo jí učarovalo už v dětství, ale doma se s podporou nesetkala. Rodiče usoudili, že žena má mít „pořádné“ povolání a z Antonie se měla stát švadlena. Do učení sice začala docházet, ale zároveň – aby to doma nevěděli – se přihlásila na hodiny herectví do soukromé školy Karla Želenského.

Láska k divadlu byla silnější než zákazy. Nakonec Antonie utekla z domova a hrála s různými kočovnými společnostmi.

Manžel kvůli ní odešel z banky

Na jedné štaci se seznámila s o pět let starším Jiřím Nedošinským. Pohledný bankovní úředník a náruživý divadelní ochotník se do mladé herečky zamiloval. A přestože jí nejprve nabídl, že pokud si ho vezme, nebude muset pracovat, protože ji dobře uživí, všechno dopadlo úplně jinak.

Antonie se divadla nechtěla vzdát za žádnou cenu. Zato Jiří se vzdal budoucí kariéry v bance a začal společně se svou vyvolenou jezdit s kočovnými soubory. Oženil se s Antonií a v roce 1911 se jim narodila jediná dcera Jiřina.

V roce 1919 manželé dostali nabídku do pražského Švandova divadla. V té době už za sebou Antonie měla několik filmů, poprvé se objevila v němém snímku Zlaté srdéčko v roce 1916, několik rolí si ve filmu zahrál i Jiří.

Žena kyprých tvarů

Jiřímu však v době, kdy získali stále angažmá, byly vyměřeny už jen čtyři roky života. V roce 1923 předčasně zemřel na infarkt ve věku pouhých třiačtyřiceti let. 

Herečka se podruhé nevdala a s nadšením sobě vlastním se věnovala divadelní a filmové práci, stejně tak i své druhé vášni – vaření. To se projevilo i na její postavě. Právě její postava ji předurčovala k rolím maminek, hospodyň, bodrých lidových žen či laskavých tetiček. A producenti jí dokonce do smluv přidávali odstavec, že nesmí zhubnout.

„Nejzávažnější rys, jež vyznačuje umění Antonie Nedošinské, je její lidovost. Její pomenší zavalitá postava, kulatý obličej, jenž se dovede do široka rozzářit úsměvem, v němž je vždy jakási až hanácká bodrost, její hlas, v němž zní taky tak doširoka pohoda a široký komický úžas, její gesto, jež má vždy cosi nehledaného a nekonstruovaného, její široká charakteristika a široká plastika postav – to vše ji přímo předurčuje k rolím lidovým,“ napsala publicistka Joža Götzová, manželka dramaturga Národního divadla Františka Götze.

Nezapomenutelná zůstává v jejím podání například matka Kondelíková ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara nebo paní Müllerová v Dobrém vojáku Švejkovi či majitelka nevěstince v Tonce Šibenici.

Pro kolegyně nebyla dost „nóbl“

V Národním divadle, kam koncem 20. let přešla, se někteří kolegové na její filmové působení dívali s pohrdáním. Zdálo se jim nevhodné, že herečka ze „Zlaté kapličky“ se propůjčuje k hraní v „pokleslých“ filmech. Jenže Antonie se jako vdova s dítětem měla co ohánět a natáčení doplňovalo napnutý rozpočet.

Věra Ferbasová (†62): Filmová naivka s těžkým osudem

Málokdo dneska ví, že o filmové kostýmy se tehdy starali sami herci, a postava Antonie Nedošinské rozhodně nebyla konfekční – proto hodně peněz utratila u švadlen.

Neměla žádné hvězdné manýry a ve volném čase vyšívala a háčkovala. Pokud ušetřila nějaké peníze, investovala prozíravě do starožitností a šperků.

Začátkem 40. let odešla z Národního divadla. Divadelních rolí pro ni bylo stále méně a méně a neustále se musela potýkat s přezíravým postojem velkých divadelních „hvězd“.

Pro fašisty hrát nechtěla

Filmové role už odmítala. Dostávala totiž nabídky od německých producentů, protože si ji údajně oblíbil sám zastupující říšský protektor K. H. Frank.

Na rozdíl od mnoha hereckých kolegyň si s nacisty nikdy nezadala a hrát v německých filmech pro ni nebylo akceptovatelné. Svůj nesouhlas odůvodnila zdravotními problémy. To nebylo daleko od pravdy, protože se u ní začaly projevovat problémy se srdcem.

Nemocná a trochu zapomenutá

Po válce už na ni režiséři zapomněli. V roce 1946 a u příležitosti výstavy 50 let české kinematografie dostala ocenění Průkopník českého filmu.

Poslední rolí byla hospodyně Máry v povídkovém filmu Martina Friče na motivy Čapkových povídek.

Její srdce dotlouklo 17. července 1950 v poděbradských lázních, kam se jezdila léčit.

Skromná herečka neuměla intrikovat, celý život byla milá a pokorná, připravená pomáhat ostatním. A zatímco herecké vrstevnice ji „nemusely“, mladí kolegové ji milovali a byla pro ně jejich divadelní mámou.