Čas jen pro mě

Amelia Earhart se narodila 24. července 1897 ve městě Atchison v Kansasu v domě svých prarodičů z matčiny strany. 

Alfred Otis, úspěšný soudce a jeden z nejbohatších občanů Kansasu, trval na tom, aby vnučky (tedy Amelia a o dva roky mladší Muriel) vyrůstaly u něj ve „slušných“ podmínkách. Otec dívek Edwin Earhart, nepříliš zámožný právník s malým platem, nesplnil Otisovy představy o finančním zajištění rodiny a správné výchově dětí.

Dětství v luxusu

Z dětství si dobře pamatovala luxus i nudu zlatobéžového obývacího pokoje, služebnictvo v naškrobených zástěrách a své šaty s volány a mašlemi. Ona přitom milovala jednoduchost a praktičnost. Luxus a škrobenost vyměnila později za nezávislost.

Na druhou stranu ji dědeček učil střílet krysy loveckou puškou a dívka je pak ve stodole nemilosrdně likvidovala.

Už tehdy pohrdala každodenním životem dědečkova domu. Rutina skládající se z hodin v soukromé privilegované škole, přípravy domácích úkolů, duchaplné konverzace s hosty a víkendových procházek, to opravdu nevyhledávala. Lezení po stromech jí bylo bližší než společenské hovory nad šálkem čaje.

Rychlý skok do chudších poměrů

V Iowě, kam se dívky nakonec v roce 1908 přestěhovaly ke svým rodičům, se Amelii zpočátku líbilo mnohem víc: bylo to tam jednodušší a zábavnější. Otec Edwin však dost pil a matka Amy od něj na čas odešla a i s dcerami odjela do Chicaga.

Tady Amelia dokončila školu. S matkou se protloukaly všelijak, peněz moc nebylo. Příklad otce ji dovedl k rozhodnutí, že se nikdy nevdá a nikdy nebude závislá na muži.

Během první světové války pracovala jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici v kanadském Torontu. To Amelii inspirovalo ke studiu medicíny. Na lékařskou fakultu kolumbijské univerzity byla přijata, ale dlouho tam nevydržela.

Budu pilotkou!

Zlomovým se pro ni stal rok 1920. S otcem navštívila zábavnou leteckou show v Kalifornii. Létání ji naprosto fascinovalo! Následující den se Amelia vydala na nedaleké malé letiště, kde za 10 dolarů absolvovala desetiminutový let v malém letadle s otevřeným kokpitem.

Letadlo pomalu stoupalo nad Los Angeles a Amelia byla nepředstavitelně šťastná. Byl nádherný slunečný den a pilot Franke Hawkes se rozhodl provést ještě jednu otočku nad Tichým oceánem. Hawkes samozřejmě neměl tušení, co jeho klientka v tuto chvíli prožívá. „Budu létat!“, napadlo ji tehdy.

Jakmile přistáli, zeptala se Hawkese, jestli existují letecké školy pro ženy. Vysmál se jí. On i její otec ji ubezpečili, že ne. To ovšem netušili, že tvrdohlavá dívka se rozhodla, že si svůj sen splní. A když se doslechla, že už některé ženy v Americe pilotní průkaz získaly – první byla Harriet Quimby – nic ji nezastavilo.

Kurzy létání a „kanárek“

Našla si leteckou instruktorku Anitu Snook. Na poměrně drahé hodiny si těžce vydělávala v obchodě, v lékárně i v telefonní společnosti.

Dva tisíce dolarů, dědictví po příbuzných, pak využila na svou dobu zvláštně – koupila si malý dvoumístný dvojplošník, říkala mu podle žluté barvy „kanárek“. Ještě předtím, než v květnu 1923 získala pilotní průkaz, pokořila dosavadní výškový rekord: vystoupala do výše 4200 metrů.

Radost netrvala dlouho. Otec znovu začal hodně pít a matka ho definitivně opustila. Amelia musela hledat práci, aby se uživila a pomohla rodině. S těžkým srdcem byla nucena prodat svého „kanárka“. Koupil ho bývalý vojenský pilot, který do letadla okamžitě usedl spolu se svým přítelem. Přecenil své síly a před očima plačící Amelie se zřítil chvíli po vzletu. Oba muži byli na místě mrtví.

Let z Ameriky do Walesu

Amelia si našla místo v sociálních službách v Bostonu. A opět zasáhl osud. Jedno dubnové odpoledne roku 1928 zazvonil telefon. Volající se představil jako George Putnam: „Chtěla byste být první ženou, která poletí přes Atlantik?“ zeptal se muž. Amelia to nejprve považovala za žert. Známý bohatý newyorský publicista a vydavatel George Putnam ji musel chvíli přesvědčovat, že to myslí vážně. Pak s radostí přikývla.

17. června 1928 Amelia spolu s pilotem Billem Stultzem a mechanikem Louisem Gordonem opustili letiště Trepassey v Newfoundlandu a po jednadvaceti hodinách přistáli v britském Walesu. Jejich let se dostal na titulní stránky světových novin. Když se posádka vrátila do Spojených států, vítaly ji davy lidí v New Yorku. Prezident Calvin Coolidge na jejich počest uspořádal recepci v Bílém domě.

Svatba s podmínkami

Od té doby se Ameliin život točil kolem létání. A při přípravě knihy o letu přes Atlantik se sblížila s Putnamem, který se tou dobou rozváděl. Zkušenost z nešťastného svazku rodičů způsobila, že Amelia instituci manželství nedůvěřovala a původně se nikdy vdávat nechtěla.

Vzali se 7. února 1931. Emancipovaná Amelia o manželství hovořila jako o „partnerství s dvojí kontrolou“. Jejímu „ano“ totiž předcházela obsáhlá předmanželská smlouva, na základě které jí manžel nesmí bránit v létání.

Let přes Atlantik a nové rekordy

George ji naopak podporoval v plánu stát se první ženou (a druhou osobou po Lindberghovi), která sama přeletí Atlantik. 20. května 1932, pět let po Lindberghovi, skutečně vzlétla z Harbor Grace v Newfoundlandu s cílem doletět do Paříže. Silný severní vítr a špatné meteorologické podmínky ji přinutily přistát na pastvině poblíž irského Londonderry. „Poté, co jsem vyděsila většinu krav v sousedství,“ vyprávěla později, „jsem skončila na dvoře místního farmáře.“

V následujících letech stále dobývala nové a nové cíle. Její výškový rekord 5612 metrů nebyl dlouho pokořen. 11. ledna 1935 se stala první osobou, která sama letěla přes Tichý oceán z Honolulu do Oaklandu v Kalifornii. Stala se známou a váženou celebritou, sbírala jedno ocenění za druhým a novináři ji pronásledovali.

Kolem světa

V roce 1937 se rozhodla nadělit si blížícím se 40. narozeninám netradiční dárek: chtěla být první ženou, která obletí zeměkouli.

1. června 1937 spolu s navigátorem Fredem Noonamem zahájili asi 45 tisíc kilometrů dlouhou cestu. Startovali v Miami a 29. června, kdy přistáli v Lae na Nové Guineji, měli už zhruba čtvrtinu za sebou, a to bez zvláštních dobrodružství a s pravidelnými zastávkami na tankování. Za nimi byly Portoriko, Venezuela, Brazílie, Senegal, Mali, Súdán, Etiopie, Pákistán, Indie, Barma, Thajsko, Indonésie, Austráliie ...

„Odvaha je cena, kterou život vyžaduje od člověka výměnou za vnitřní mír. Duše, která to neví, je odsouzena k tomu, aby se utápěla v maličkostech.“

Dalším cílem byl Howlandův ostrov ve středním Pacifiku, rozhodně nejnáročnější úsek jejich cesty.

Dvojice vzlétla 2. července v 10 hodin dopoledne. Navzdory ideálním zprávám o počasí letěli do zatažené oblohy a občasných dešťových přeháněk. Nepřesné mapy a špatné počasí znesnadňovaly navigaci.

Drama na nebi i na souši

Po dvanácti hodinách hlásili pobřežní lodi Itasca u Howlandova ostrova, která s nimi udržovala spojení, že se počasí zhoršuje. Po dalších šesti hodinách se Amelia opět ozvala: „Volám Itascu. Jsme někde poblíž, ale nevidíme vás. Letíme ve výšce 1000 stop (asi 305 m – pozn. red.). Máme palivo asi na třicet minut ...“ Spojení však nebylo ideální, signál se ztrácel. Radisté na lodi se pokusili odpovědět, ale zdálo se, že letadlo neslyší. V 8.45 se Amelia Earhart ozvala naposledy: „Náš kurz je 157–337. Opakuji. Náš kurz ... Letíme na sever, ne, na jih...“ To byla její poslední slova.

Okamžitě byl zahájen pokus o záchranu, který se stal se nejrozsáhlejším leteckým a námořním průzkumem v americké historii. 19. července, poté, co vláda Spojených států utratila 4 miliony dolarů a prozkoumala 250 000 čtverečních mil oceánu, operaci neochotně odvolala. 

Agentka, nebo trosečnice?

Poslední let navždy zůstane zahalen rouškou tajemství. Objevily se teorie, že Amelia a Fred byli ve skutečnosti milenci a že upadli do zajetí Japonců. Podle jiných spikleneckých teorií pracovali jako agenti pro americkou vládu a po válce přijali novou identitu.

Některá média tvrdila, že se našly na malém tichomořském ostrově kosterní pozůstatky muže a ženy a zbytky letadla. Amelia a Fred prý tam zemřeli jako trosečníci.

Nic z toho se nepotvrdilo. V dopise svému manželovi, napsaném pro případ, že by se nebezpečný let ukázal jako její poslední, Amelia napsala:

„Prosím, věř mi, že jsem si toho nebezpečí vědoma. Udělám to, protože to chci udělat. Ženy se musí snažit dělat věci tak, jak to zkoušeli muži. Když selžou, jejich selhání musí být pouze výzvou pro ostatní.“