Čas jen pro mě

Skromný a sympatický Václav Větvička je známý nejen z televizního pořadu Receptář prima nápadů, ale i z rozhlasových relací a mnoha knížek. Když mu vyšla publikace „Zámecké zelené komnaty“ (vyd. Jan Vašut), napadlo nás, že by díky ní mohl naše čtenáře pozvat na výlet i do velmi zajímavých koutů naší republiky. O tom více ale až v závěru rozhovoru.

Nejprve jsme Václava Větvičku požádali, aby zavzpomínal, co vlastně rozhodlo, že se stal botanikem. Je pravda, že jste původně ‚koketoval‘ s ornitologií?

„Nepokládám se za botanika, a jestliže ano, tak za velmi špatného. Možná, že jsem trochu pomohl propagaci oboru svými beletristickými články v rozmanitých periodikách. Když jde ale do tuhého, tak se rád obracím s žádostí o odbornou pomoc ke vzdělanějším kolegům. Botanickou brázdu jsem opravdu nevyoral.

Ptákopravectví mne ovšem opravdu očarovalo – ale, podobně jako kytky spíš z estetického hlediska. A pak z obdivu: Podívejte se k nebi! Vždyť přece létat je tak snadné! To vám potvrdí kdejaký vrabec nebo kos.“

Když jste pak pracoval 15 let v Botanické zahradě UK v Praze, na jaké rostliny jste se tam orientoval? Že by vedly orchideje?

„Můj život je mandelový. 15 let jsem na plný úvazek působil v Botanickém ústavu ČSAV Průhonicích. Dalších 15 let jsem vedl a pracoval v Pokusné a aklimatizační zahradě téhož ústavu, ale v Černolicích (tam jsem vyoral skutečnou svou první brázdu a je to nezapomenutelný pocit; mám v sobě kousek sedláka; spíš rolníka, sedlák je moc velké sousto). Mezitím jsem 15 let spoluredigoval časopis pro biologickou práci ‚Živu‘, kterou založil v roce 1853 Jan Evangelista Purkyně společně s geologem J. Krejčím. V roce 1992 jsem se na 15 let stal šéfem Botanické zahrady Karlovy univerzity v Praze. Když jsem byl odtamtud pro vysoký věk odejit, přijal mne s otevřenou náručí pan Václav Hrubý, šéf zámku a parku ve Štiříně. Parkovým konzultantem jsem mu byl od roku 1986. Doufal jsem, že tam dosáhnu také na svou magickou patnáctku, ale pan ministr Petříček byl jiného mínění a pana Hrubého bez udání důvodů 23. prosince 2019 k 1. lednu 2020 odvolal. U předpokládané likvidace, respektive privatizace Štiřína nechci být, a tak jsem po 13 letech požádal shodou okolností k Mezinárodnímu dni žen o ukončení pracovního poměru, skončil jsem 30. dubna 2020.

A k druhé části otázky: Jako šéf botanické zahrady se musím především orientovat na všechny rostliny. A starat se i o zaměstnance, aby se nejen kytkám, ale i jim dobře dařilo.“

Přesto, které květiny vás fascinují, případně proč?

„Všechny. Protože jsou úchvatné a nehejbou se, takže s nimi mohu nakládat i já, člověk s velmi pomalými reakcemi.“

Mluvíte s rostlinami nebo se stromy?

„Vzhledem ke svým zanedbatelným zahradnickým znalostem se mnou rostliny, o které mám pečovat, ostentativně nemluví. Ale mám úctu ke všem, kteří s rostlinami hovořit dokážou. Onehdy se ke mně donesl humorný příběh: Psychiatra navštíví pacient s dotazem, zda je normální a není duševně nemocen, když si rozpráví s rostlinami? Lékař mu odpověděl. Ano, pane, jste zdráv, to je normální. Přijďte, až vám začnou odpovídat.“

Jaké nejčastější dotazy dostáváte na jaře na rostlino-lékařské téma?

„Mé největší trauma v posledních letech je, že se na mě lidé obracejí s fytopatologickými problémy. Já ale opakovaně prohlašuju: Nejsem fytopatolog, (chcete-li rostlinolékař) a tomuto problému vůbec nerozumím. Ale vysvětlujte to lidem. A tak ‚ordinuji‘ to, co sám používám – na choroby rostlin, způsobené houbami doporučuju fungicid, na hmyzí škůdce insekticid. Na fyziologické poruchy (například přelití vodou) pak navrhuju třeba přesazení. Docela prosté, milý Watsone. A ten nejčastější dotaz? Mám doma kytku, má zelený listejčka a v zemi kořínky. Jak se jmenuje a co dělám, špatně...?“

Takže byste našim čtenářům nemohl ani poradit nějaké bylinky na nachlazení či posílení imunity?

„Nemohl – a dokonce nesmím! ¹¹Zakázal mi to Státní zdravotní ústav zhruba už před 20 lety. Nemám medicínské vzdělání, nedokázal jsem ústavu předložit jediný doklad, diplom nebo osvědčení, že mohu v tomto oboru radit. A obdivuju odvahu, nebo spíš troufalost všech, kteří tak činí.“

Jak jste se vlastně ocitl ve Štiříně? Že byste snad hledal klenot mezi českými parky a zámky?

„Nehledal, hledal jsem práci. V roce 2007 jsem byl totiž na penzi příliš mlád. Kořeny položené otázky ovšem existují. Když jsem nastoupil do Průhonic, tehdejší šéf tamní Botanické zahrady ČSAV, vynikající dendrolog ing. A. M. Svoboda nás, mladé adepty protahoval zámeckými parky, abychom měli srovnání s Průhonicemi. Tam a při tom jsem zámeckým parkům zcela propadl. Tehdy jsem navrhl, zda bychom my, ,zajíci‘, nemohli každý dostat nějaký park jako konzultanti, pečovat o něj a sami se nejen učit, ale vštípit si i odpovědnost za tak nádherná díla, jakými naše zámecké parky jsou. A to mi vydrželo dodnes.“

Byl to právě Štiřínský park, který vás inspiroval vydat se i po ostatních hradech a zámcích v Česku a napsat o tom povedenou knížku?

„Štiřínský park jsem do připravovaného díla v nakladatelství Jana Vašuta propasíroval. Asi podobně jako do knihy profesora Ing. Ivara Otruby nazvané 101 nejkrásnějších zahrad a parků České republiky, jejímž sestavením jsem byl v nakladatelství Beta-Dobrovský pověřen. Připravil jsem scénář, výběr objektů a vyslali jsme pana fotografa, aby podle něj nasnímal obrazovou část. 101 parků je velké sousto a já jsem chtěl mít všechny objekty ,aktualizované‘. To znamenalo je znovu objet, zjistit od kdy do kdy jsou otevřené atd. Jenže jsem to nestíhal, nakladatelství bylo netrpělivé a tak dílo sepsal úžasný ‚Pan Zahradník‘, architekt a učitel, profesor Ivar Otruba.

Ovšem u Jana Vašuta dlouhá léta spolupracuju s fotografem Janem Rendekem. Máme za sebou mj. trilogii o českých řekách – Vltavě, Berounce a Sázavě. A jelikož Jan Rendek fotografuje i v noci, když spí, ukázal jednoho dne Janu Vašutovi soubor svých obrázků mj. i ze zámků a jejich zahrad a zalíbilo se to. Já jsem k nim jen napsal texty a nakladatelství je vydalo jako stolní kalendář. A když už jsme měli dost obrázků, přišlo nám líto využít je jen jako prťavé ve stolním kalendáři. Tak jsem doplnil seznam zahrad a Jan Rendek obrázky.“

A proč v nové knize píšete zrovna o zelených ‚pokojích‘, co jimi míníte?

„Většina dosud publikovaných obrazových publikací o našich hradech a zámcích se věnuje interiérům, nejvýš členitosti fasád a konstrukci a stylu staveb. Zahrady jsou marginální. Zahradnické a zahrádkářské časopisy jsou plné výzev k bydlení na zahradě, zahrada je váš další pokoj, rozšiřte si bydlení o zahradu atd. A my si uvědomili, že podobně, ale ve ‚větším‘ užívali svých zahrad i vlastníci zámků a často také tvůrci zahrad – jako byli například Rohanové na Sychrově, Silva Tarouca v Průhonicích, Lichtenštejni v Lednici na Moravě a další. Knížka, kterou máte na mysli, je kolektivním dítětem pánů Vašuta a Rendeka, já jsem k tomu přičinil jen pár poznámek. A líbí se mi, že na titulní straně, na deskách knihy, je letecký snímek zámku a parku v Sychrově. Jak jinak, vždyť Jan Rendek rád fotografuje ‚shora‘. Ale co víc, na sychrovském snímku je nejen zámek, v němž sloužili Rohanům moji předkové, ale v pozadí, za parkem, je i vesnice, kde se narodil můj tatínek.“

Neinspiroval jste se k psaní rodinným archivem? Prý jste našel po svém pradědečkovi Wanderbuch?

„To našel. Pradědeček byl řezník, a jako řeznický tovaryš vandroval po c. k. Rakousko-Uhersku. To bylo z maminčiny strany. Dědeček z tatínkovy strany učil v té před chvílí zmíněné vesničce u Sychrova a od roku 1888 až do 1. světové války si denně zapisoval všechno od počasí, včel, úrody, rodinných záležitostí, politiky, až po ceny zboží atd. Obě relikvie mám schované. Mne ovšem psát naučila paní učitelka Kotvová v první třídě, vyprávět pan učitel Jakubec (zeměpisec) a paní učitelka Parkmannová (češtinářka) na měšťance. A mně to už zůstalo.“

Když jste se pustili do knížky ‚Zámecké zelené komnaty‘, zachytili jste je v rozmanitých ročních dobách. Čím například vás některá místa překvapila?

„Tak nejdřív ta různá roční období: Musíme se omluvit laskavým čtenářům, snad nám prominou, že některé parky jsou v zimním hávu, jiné v letním. Jan Rendek je všechny v jednom dnu nestačil objet a vyfotografovat, a tak se pracovalo celý rok. A překvapila mne mnohá svou zachovalostí a jiná svým zanedbáním. C´est la vie.“

Která vám nejvíce utkvěla v srdci, kam byste mohl naše čtenáře pozvat na výlet?

„S oblibou parafrázuji Coco Chanell: Není ošklivých zámeckých parků. Vedle ‚vykřičených‘, jakými jsou Průhonice, Lednice na Moravě, Kroměříž, to jsou dozajista všechny ostatní. Vezměte si příborový nůž, zapíchněte jej na plocho do knížky o zelených komnatách, a kde ji otevřete, tam vyrazte na výlet.“

Na co se v nebližší době těšíte? Nechystáte třeba další knížku?

„Domnívám se, že je nejvyšší čas přestat. Vlastně už byl, jen přispívám k informačnímu šumu. A těším se na každé nové ráno a těším se i z každého nového rána. Nakladatelství Jana Vašuta letos ještě možná vydá knížku mých květinových fejetonů nazvanou Krok za krokem celým rokem.“

Knihu Václava Větvičky s fotografiemi Jana Rendeka Zámecké zelené komnaty. Krása panských zámů vydává Nakladatelství Jan Vašut.